Frost je svéráz. Nezařaditelný. Inspirace: mj. Swans, Fennesz, Glass, field recordings, nějaká moderní inteligentní elektronika. Výsledky: dobré. Tedy aspoň na By the Throat. V Praze prezentuje novou desku, která se má vracet k syrovosti starších věcí, má s sebou dva bubeníky, prý je naživo super. Stejně jsem čekal spíš nějakou abstraktnější pohodu, krásu a tak, snad místy útok noise a nějaké tribal drumming.

Krátce po deváté přichází trojice na pódium překvapivě osázené, mimo obligátního ntb (super, Frost má přelepené to bídné jablíčko!) a jedné punkové a jedné víceméně etno-elektronické bicí soupravy se samply, také stěnou beden. Meet Factory je plná tak z půlky, překvapivě nepřevažují hipsteři – Frost je v rámci těchhle abstraktnějších věcí docela hype, respektive – je dost stravitelný i pro lid mimo ambient, noise atp., pravděpodobně díky své relativně velké dynamičnosti a energii. Bubeník z nenáviděných Liturgy sedá za punkové bicí, borec ze Secret Chiefs 3 bude hrát lidovky. Frost odpaluje set.

Ze začátku to jsou spíš elektronické textury bez beatů, bicí je jen decentně doprovázejí. Po pár minutách mizí moje představy o poklidném koncertu; zvukové masy se valí ve slušné hlasitosti a na všech frekvencích, hlavně basy drtí. Postupně se rozpadá také očekávání abstrakce. Bubeníci, hlavně ten z Liturgy, rozhodně nehrají jazz, navíc si Frost sám pouští beaty. Z laptopu, myslím, vychází většina melodií, i když občas vypomáhá kytara, hluky vznikají na místě v oscilátoru (myslím) a na efektech. Většinu času vedle sebe zní dvoje rozdílné bicí, beaty, basové plochy, vyšší plochy více odstínů, jemný noise. Kdeže je ten minimalismus, který údajně Frosta tak moc inspiruje? Funguje to spíš naopak. Autor sebral, co se dalo, přidal vlastní pohled a všechno to hází publiku na hlavy. Dalo by se mu vytýkat, že až moc zvuků jde z laptopu, že to zní lehce uměle, že se místy pohybuje na hranici soundtrackového kýče, že prvoplánově tlačí na pilu, ale na to je tenhle koncert až moc dobrý. Polovinu času jsem měl husí kůži. Z hudby sálá divokost, divošství, krása, radost, což jen umocňují pohledy na jestřábí obličej Bena Frosta nebo snažící se bubeníky. Nevím, k jakému prostředí přirovnávat, na to je tu moc vlivů. A netlučou se. Když rozjel bubeník z Liturgy přes Frostovy kry zvuku regulérní blackmetalovou sypačku postupně zrychlovanou na hranici možností, málem jsem se tam rozbrečel. Když to udělal podruhé, doprovázel ho Frost jakýmisi výseky z kýčovitě krásné melodie, zas extáze.

Popravdě řečeno, nevím přesně, jak se mu povedlo takhle mě odpálit. Rozhodně nejsem sám: kolem mě stály desítky lidí v podobném vytržení. Hlavní zásluhu má asi zvuková intenzita (v Meet Factory byl úžasný zvuk!) a suverénní spojování nespojitelného. Hollywoodský soundtrack prohnaný laptopem, aby zněl jako Swans?

Trojice hraje necelou hodinu prakticky bez pauz. Pak odejdou a po vytleskání se vrátí už jen Frost samotný, aby přidal trochu melancholie z By the Throat: Leo Needs a New Pair of Shoes, klavírní smyčka, co zní, jak kdyby dostal Glass k přehrání Vltavu. Pak noise. Melodie jsou trhány výbuchy hluku, nakonec dochází i k fenneszovskému glitchování, rozbíjení mas zvuku se vším všudy, aby té krásy nebylo moc. Člověk by tančil radostí. Frost odchází, ještě jednou se vrací, tentokrát i s týpkem ze SC3 a hrají, tuším, O God Protect Me. Tedy, myslím, že tu věc znám, opět skvělá glassovská linka, kterou tentokrát ruší koncentrované statické výboje, hluk je víc pod kontrolou. Konec. Oba songy byly natažené improvizací, je půl jedenácté a já odcházím z dalšího koncertu na hranicích geniality.

Strašnej nátěr.