Festival Brutal Assault a jeho čtrnácté pokračování je za námi. Po jeho skončení se člověk zpravidla cítí jako vylitá, absolutně vyprázdněná nádoba; k jeho rekapitulaci je zapotřebí slepit střípky zážitků, dojmů, názorů a pochyb, zpětně si vybavit již rozmazané vzpomínky na nekonečný had kapel. Když toto uděláte, jaké dojmy vám zbudou?
Dominují pozitiva. Myslím, že mohu mluvit za zbytek redakce, když řeknu, že letošek byl pro nás nejnabitější. Ubylo velkých jmen – ty nahradila spousta menších a kvalitnějších kapel. A skutečnost, že vystoupilo jméno dosud na pódiu nepředstavitelné – Ulver – snad hovoří za vše. BA našel v Josefově svůj druhý domov a jeho areálu pořadatelé už dokážou využívat. Organizace areálu, průběh

festivalu, kemp – to vše zůstalo stejné jako předtím. Jen se po předchozích ročnících dolaďovaly detaily, po kterých se volalo již dříve. Umístění kempu totožné, jen přibyl za poplatek 400,- hlídaný VIP kemp. Opětovný lapsus s vodou. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale několik plastových přenosných umývadélek na tak veliký kemp je vtip, ne? Po poledni již byly bez vody. Situaci zachraňovaly sprchy a tekoucí voda v areálu, která v letošním vedru byla víc než zapotřebí. Abych mluvil za sebe, několikrát jsem se smočil v přilehlé, rychle tekoucí říčce, kterou naši metaloví bratři za pár dní tak zasvinili, že v neděli bylo koupání „na vlastní nebezpečí“.
Téměř kompletní Marast dorazil ve středu večer, všichni jsme překvapeni zaplněností kempu a absencí českého jazyka. U toho bych se rád zastavil. Tentokrát bych BA bezesporu nazval „mezinárodním“, poněvadž cizí národnosti jednoznačně dominovaly. Znovu se mi potvrdilo, že Češi jsou v porovnání s ostatními relativně klidným společenstvím, v němž stačí mírně pozvednutý hlas a zemité „vole“ nebo situaci přiléhavější „pičo“. Spousta mých českých známých na letošní BA nedorazila, zaklínadlem bylo zpravidla slůvko KRIZE. Rekord v počtu návštěvníků nakonec nepadl, dorazilo cca o dva tisíce lidí méně než loni, tedy nějakých 10.000 návštěvníků. Při vstupu do areálu mne mile potěšila absence jakékoliv fronty, tohle už snad organizátoři mají zmáknuté. Jeden plusový bod navíc. Místo zbytečného kompilačního cd každý návštěvník dostal na krk pověsitelnou infokartu, na níž byl rozpis kapel, autogramiád, filmů. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Zvedám palec do výšin. V útrobách areálu se zdá být vše jako předtím, jen nafukovací Gambrinus monstrum zmizelo, zaplaťpánbůh. Naproti dvěma pódiím prodej jak oficiálního ošacení s logem BA (tentokrát velmi vkusné), tak i oděvů jednotlivých kapel. U stánku byla po celou dobu festivalu spousta lidí, nákupní mánie jela nepřetržitě v plném proudu. Co dál? Všechna distra se jako loni přesunula na jedno místo, tj. dozadu na louku, na níž se taktéž ocitlo promítací šapitó. Na vrchní oplocenou tribunu jsem rezignoval a dle referencí jsem udělal dobře. Co naplat, výhled moc pěkný, k čemu ale je, když na ní bylo nazvučení jako v železničním tunelu. Zvuk, dole „v přízemí“ kočírovaný bočními zdmi josefovské pevnosti, se nahoře tříštil jako zrcadlo, které neslepíte, ani kdybyste byli netopýrem. Co se týče moku zlatavého, i zde došlo k dílčímu zlepšení. Prolomila se hegemonie Gambrinusu (řeč je o značce, nikoliv o majiteli), objevila se i Plzeň, zrzoun tmavý (Kozel) i řezaný (Gam-zel). Chápu ovšem, že příští rok výběr moc větší nebude, sponzor je sponzor. Na výběr bylo snad možná ještě víc jídel než loni; snad poprvé se mi stalo, že jsem nevěděl, co si dát. Myslím, že i choutky vegetariánů nebyly ošizeny. Další plusové body. Ty jsou však částečně vymazány stále nedostačujícím počtem míst k sezení, i když i tady nastalo mírné zlepšení. U bočních zdí, kde se ještě loni chcalo o sto šest, nyní stály palety. Co třeba příští rok humánnější lavice? Letos se díky slunnému počasí dalo sedět na zemi, nechci domýšlet, co za armageddon by nastal, kdyby přišel nějaký letní deštíček. Dva důvody spokojenosti ovšem taky vidím jinde: 1) organizátorům hrálo do karet počasí 2) nižší návštěva. Nechci se ptát, co by se stalo, kdyby dorazilo očekávaných čtrnáct tisíc lidí. Takhle bylo vše v naprostém pořádku – žádné nekonečné čekání ve frontách na cokoliv, relativní klid (menší množství hrdel ulevilo mým uším), vcelku i pořádek.
Abych to nějak uzavřel. Co se týče uživatelského pohodlí, jsem spokojený, což ovšem neznamená jen plácání po ramenou. Budu moc rád, až nastane okamžik, kdy budu moci s klidným svědomím říct: „Jsem NAPROSTO spokojen.“

Ještě než s Gábou přistoupíme k jednotlivým kapelám a budeme plkat tu nad nesmrtelností blackmetalového chrousta, onde nad nezdolností metalových plicníchOkno do metalové kultury zazdíme!sklípků, zmíním jednu věc. Nečekejte korektní report. Budeme nekorektní. Budeme psát, co si myslíme a budeme se snažit nemlžit. Snad netřeba dodávat, že tím někoho naštveme, ale alespoň budeme upřímní sami k sobě a nebudeme čtenáře krmit bezobsažnou internetovou vatou, u které mám často pocit, že ji píše počítačový slovní generátor. Očekáváme, že se (jako každý rok) ozve potrefený huso-fanoušek, který nám vyčte, že jsme onu skupinu nepochopili a že jsme pisálkovská banda šmejdů bez vkusu. Nekonečný internetový souboj o hudební preference tak může začít. To, že nikam nepovede, snad netřeba dodávat.
Když už jsem u té korektnosti, pánům zvukařům na dálku posílám srdečně upřímné FUCK OFF (!!!). I tancovačka na vesnické zábavě měla častokrát lepší zvuk než velké procento vystupujících. Po zvukové stránce byl BA debakl a názor, že jednostranné shazování zvuku je nespravedlivé ke kapelám, které měly zvuk v pořádku, neberu. Faktem totiž je, že všechny větší kapely si přivezli vlastního zvukaře a hle, z beden najednou vylezl zvuk jako ze škatulky (případ Suffocation, Cynic, Biohazard, i když i ti měli problémy). Ptám se: „Měli místní zvukaři vůbec zkušenosti s tím, jak se zvučí METAL?“ Ano, teď mluvím jako Lojza s křivákem z Horní Dolní, ale opravdu nejsme na koncertě Divokýho Billa. Kytary si často člověk musel domýšlet a vůbec se mi zdálo, že péáčko zvukaři dle nepsané dohody šetřili pro větší kapely. Řešením bylo, že když chtěl poslouchač něco slyšet, musel jít až k pódiu, kde mu alespoň hrála pódiovka. Nechci se ptát, jaké to bylo vzadu. Podstatnější je, že většině skupin chyběly koule, a když byla, tak jednom jedna – hrozivá a slévající všechny nástroje do sebe. Výlev nenávisti budiž prozatím skončen, jde se na kapely.

----- ---- -- - -- --- ---- -----
den o01 > čtvrtek 6.8.09
----- ---- -- - -- --- ---- -----

Flowers For Whores 15:00
The Luciphers Principle 15:30
War From A Harloth Mouth 16:05
Darkane 16:40
Carnifex 17:15
Sadus 17:55
Rotting Christ 18:30
Madball 19:20
Orphaned Land 20:10
Pain 21:05
Biohazard 22:05
Brutal Truth 23:10
Turisas 23:55
Mithras 0:45
Cynic 1:30

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

DR: Celý fest uvozují čeští Flowers For Whores. S jejich tvorbou jsem se seznámil před několika měsíci a nemůžu říct, že by našemu státečku udělali ostudu, i když jejich tvorba je tendenční. O co jde? Pěkně rytmicky rozfrázovaný hácéčko, tu a tam opepřené bahnitějším pomalejším nápadem, který nejsilněji kopalo do zadnice v nejtvrdších momentech. Naopak „povinné“ odlehčující linky podpořené melodickým vokálem mi přišly slabší hlavně proto, že byly do koster písní dost násilně roubované. Nejvíc mi hoši připomínali The Switch, ale tento dojem se při poslechu studiové tvorby ztrácí. Fajn začátek.
DR: Lucifeří deathmetalisty The Lucifer Principle z Holandska s kontrabasem jako rekvizitou vynechávám, poslechněte si jejich tvorbu zde a pochopíte proč. Holandsko má silnější koně.
Gába: Na chao/tech/mathcoristy (a bůhví co ještě) WFAHM se těšila převážně patkoidní mládež obluzovaná současným trendem podobně složitých škatulek, potažmo samotných názvů kapel, aneb když to nezní alespoň trochu složitě, nejsme ‚in‘ a to že vykradu pár nápadů od TDEP a jim podobných, zahraju je v opačném sledu, popřípadě přidám ještě víc řevu, abych zastínil nicneříkající nápad vlastní, ještě neznamená, že jsem originální. Jenže vrabci zobají z ruky o sto šest, takže kérky s sebou a hurá pojďme do kotle zapařit na fešné chlapce, samozřejmě s předem nacvičenou sestavou doma před zrcadlem, abych se hlavně před ostatními neztrapnil.
Ale nebudu jen hanit, muzika jako taková zase až tak špatná není, jen nerozumím podivně lepeným a kolikrát nic neříkajícím na sebe navazujícím nápadům a samozřejmě evidentním vykrádačkám. Kluci se snaží, co to jde, předvádějí krkolomné výskoky á la Ben Weinman, ale mě to nebere vůbec. Možná jsem jen přesycen podobnými skupinami, ti teď prostě letí, ale ať mi prosím nikdo netvrdí něco o originalitě.
DR: War From A Harlots Mouth z Německa mne ne a ne z desky přesvědčit, bude to na koncertě jiné? Ne. Už kvůli Bizzarovi a Brutovi jdu na ně až úplně k plotu a znovu se přesvědčuji, že perfektní muzikantské výkony, excelentní pódiová gymnastika, vcelku pohodářský přístup k auditoriu ještě nedává dohromady osobitou kapelu, ale pouze výčet ústřižků z mathcorových magazínů. Děkuji, nechci.
DR: Švédské Darkane jsem ještě neviděl, kolonka ‚shlédnuto‘ tedy zeje prázdnotou. Martýrium se zvukem

začíná. Blonďatý kytarista Klas Ideberg se sice z odposlechů krásně slyší, k čemu to ale je, když ho neslyší nikdo z publika. „Ehm, pane zvukař, jste tam?“ Tohle je krásně slyšet, když plešatý mozek kapely Malmström zasóluje a kytarový podklad nikde. Takže jací jsou Darkane s jednou kytarou? Je to podobné, jako když jedete autem s prázdnou pneumatikou. Kvintet set odehraje pěkně, trochu rutinně, ale pořád ještě v mezích ne-nudy. Vlastně podobný pocit mám i z posledních desek, ze kterých se hrálo převážně (Layers of Lies, Demonic Art). Chlapci to balí po hitovce Innocence Gone, kolonka zaplněna. Bomba se nekonala.
Gába: Carnifex nám již předem velkohubě slibovali nejmasivnější show a nejintenzivnější hudební zážitek našeho života, ovšem (jak jsem již dopředu tušil) opak byl pravdou. Deathcore postavený na stokrát omletých nápadech bez známek jakékoli invence s vyloženě otravujícím projevem hlavního vokalisty může zaujmout leda sonického masochistu. To, že se chlapci prezentují jako opravdoví tvrďáci, jejich hudbu rozhodně nezachrání, spíše tím ještě více umocňují svoji průměrnost a tak bych jejich vystoupení jednoduše shrnul jako bezbřehou nudu přetavující se až do trapnosti.
DR: Carniflex? Jednoznačný aspirant na nejhorší kapelu festivalu. Představte si deathcorové Devourment s invencí psacího stroje. Garantuji vám, že i vaše ranní stolice je zábavnější než tahle grupa tvrďáků. Na téhle kapele je nejzajímavější název; popisovat její produkci je opravdu za trest. Nejvšednější, nejnudnější, nejtupější výběr různých deathcorových pasáží, které jsme už všude možně slyšeli. Při sedmnáctém beatdownu mám dost, jdu se zklidnit pokud možno co nejdále od tónů této hrůzostrašné skupiny.
DR: Oldschoolové thrashové vytrvalce Sadus sleduji z povzdálí a dojmy jsou dost vyčpělé. Teleport do roku 1986, džínska a jedeeeem! Ale....počkat....co to? Na deskách nakažlivě šlapavý thrash s nepřeslechnutelnou basou Steva diGiorgia, která tady ale vůbec není slyšet, a tak jediný důvod, proč koukat na tuto jinak sympatickou kapelu, je pryč. Hergot, škoda! Snad pamětníci ocenili...
DR: Produkci Rotting Christ nejspíše nedokážu ocenit. Kapela prošla podobným vývojem jako například Samael, tzn. po klasických nahrávkách ze začátku devadesátých let přišla žánrová změna, aby nakonec Řekové zjistili, že je přece jen lepší drhnout svoje prověřené čertovské kopyto. Mne však skupina nikdy nezaujala, loni na mne zapůsobili jejich krajané Septic Flesh mnohem více.
Gába: Madball. Po zatím většinou nepříliš vydařených vystoupeních byli čelní představitelé NYHC scény rozhodně první ze čtvrtečního

programu, kteří předvedli opravdu vynikající show. Pro mě jako neználka to bylo určitě velké překvapení. Narvané hácéčko bez stupidních melovyhrávek jsem asi potřeboval jako sůl. Zpěvák, v naštěstí nepříliš dlouhých pauzách mezi skladbami, hecuje kotýlek pod ním, takže nejspíš první circle pit byl na světě a vzdává hold N.Y. (jak překvapivé). Já postupem času zjišťuju, že lepší hardcore jsem neslyšel ani nepamatuju, jen mě mrzí vynechání jejich setu na BA před dvěma lety. Za zmínku stojí určitě i zvuk, který byl až na úvodní píseň (v níž nebyla slyšet kytara) ucházející. Rozhodně jeden z vrcholů prvního dne.
DR: Mám raději Sickovky, ale Madball jako první kapela předvedla skutečně povedený a především uvěřitelný koncert, v němž došlo i na jejich sekundové vypalovačky. Zaslechl jsem cosi o poznámkách ochranky o barvě pleti baskytaristy Hoyi. Je tohle vůbec možné?
Gába: Nedávný rozhovor mistra recenzí Ondrajse a Páně Nejvyššího Bizze s Orphaned Land určitě potěšil a zároveň navnadil na jejich vystoupení. Po minulém koncertu na BA, vpravdě poněkud nemastném a neslaném, měli situaci ztíženou i předchozím masakrem v podání Madball. Jenže Izraelci (alespoň mne) hodně překvapili a zahráli vše naprosto suverénně, v čele s excelentním Kobi Farhim, který je opravdu zpěvák k pohledání. Některé skladbičky jsem bohužel nerozeznal (zasvěcenci určitě vědět budou), ale vše jsem si vynahradil u songů z Mabool, které samozřejmě nemohlo být vynecháno. Předhozena byla i monstrózní skladba z připravované desky OrwarriOR. Škoda, že tlačí čas a OL musí končit, protože bych si dokázal představit rozhodně delší set, ale i tak parádní výkon, smekám.
DR: I já budu chválit. Už z minula mi bylo jasné, že živí Orphaned Land jsou syrovější, bez kláves a ostatních sarapetiček. Prezentace prvních dvou desek je solidní, jakmile ovšem kapela zabrousí do Mabool (famózní Ocean Land), endorfin teče proudem. Kobi prvotřídní, jen kytaristovi to při doprovodných vokálech malinko ujelo, nicméně živí OL jsou především prog/metalová skupina se vším všudy. Někoho jejich klezmerem načichlé juchajdy serou, já jsem rád za pozitivní koncertní atmosféru a čistou radost z hraní. Kapela se zubí na všechny strany, má taky proč. Monumentální skladba z nové placky byl naprostý masakr, po zopakování sloky a refrénu přichází nekonečná změť nálad, rytmů, propletenců, vše vrcholící v srdceryvném finále. Doják.
Gába: Boční projekt Petera Tägtgrena jsem měl možnost vidět již před lety na festivalu ve Wackenu a nutno říci, že jejich vystoupení mne tehdy nechalo relativně lhostejným. Bohužel se stejným pocitem jsem sledoval pódiovou show Pain i zde. Jejich muzika nikoho neurazí, ale ani nijak nezaujme a jednoduché vtírající se melodie, na které se tu sází, mohou oblažit hlavně hezčí polovinu lidstva, což mi dává nakonec i za pravdu. Jen mi není jasné, jestli to pány vůbec může bavit. Na druhou stranu jsem byl i vcelku rád a v klidu se mohl vzdálit a sbírat síly na veterány Biohazard. Ti měli zaplnit místo po již brzy vypadnuvších Machine Head, což mnozí nenesli zrovna s povděkem. Pár minut předem už slušně zaplněný plácek, takže se sotva prodírám alespoň někam doprostřed.
Začíná se krátkým intrem a pak už to do nás Evan Seinfeld a spol. spustí tuším s Urban Discipline a následně State of the World Address a vůbec se hodně hrají starší věci, což je samozřejmě jen ku prospěchu věci. Hned po prvním songu se spouští opravdu obří moshpit zasahující až ke mně, takže jsem opravdu hodně rád za plážovky, které mám na nohou, a ortézu na bolavé koleno schovanou v autě. Mezi jednotlivými tracky se samozřejmě neopomene zmínit dvacáté výročí Biohazard, ale mám pocit, že toho vykecávání je až trošku moc, přeci jen pět minut píseň a stejně dlouhá doba na pokec je zbytečné mrhání časem, i když chápu, že pařit ve čtyřiceti letech hodinu v kuse může být pěkně vyčerpávající i pro mladíky. Nakonec se dočkáme i rapovaček a několik pařících děvčat na podiu, kdo neviděl, nepochopí. Bez debat nejlepší čtvrteční vystoupení.
DR: Pain jsem už viděl dvakrát, jejich tuc-tuc metal znám z prvních třech desek, muzika do auta, naživo letos vynechávám. Ondrajs ale na letošní Brutal přijel kvůli Biohazard! Kvůli své idiocii ale přišel o první půlku setu, důvod byl nasnadě: usnul ve stanu. Takže ultrasprint do kotle, Tales from the Hard Side, Punishment, Five Blocks to the Subway, How It Is, všechno totálně na max. Ultrabrutální zvuk, prohopsal jsem to celý jako malej Jarda, tohle nedokážu popsat. Někdo tvrdil, že kapela má hvězdné manýry (zpívání Happy birthday se kapele nezdálo dost dobré, chce to v češtině, no jo, co chceš, když jsou dvě třetiny publika z Auslandu?), mně to spíše přišlo jako velká narozeninová party s uvolněnější náladou. Taky bych ocenil dvě písničky navíc a méně kecání, ale záplatou za to bylo dvacet bábovek na prknech a cover od Cypress Hill. Ano, nejlepší kapela čtvrtka a pro mě i celého festivalu. Prý bude nová deska, na příští koncert jdu na 120%.
Gába: Brutal Truth bohužel zpočátku doplatili na výměnu hracího času se Cynic, jelikož valná část publika o této záměně nevěděla a také (jak jinak) na zvuk, ve kterém se v úvodních přibližně třech skladbách dalo dost těžce orientovat. Úvodní grindcorová smršť tedy zůstala prakticky bez jakékoli odezvy, ale pánům je to asi jedno a těžkou hlavu si z toho moc nedělají. Naštěstí se postupem času člověk adaptuje i na tu největší hlukovou kouli a tak jsem si mohl v klidu vychutnat i nové fláky z poslední desky, jelikož přiznám, že starší tvorbu prakticky neznám. Celý koncert graduje každou písní a v čele s bosým frontmanem Kevinem v apartním kloboučku set končí prakticky v tom nejlepším, ale tak to má vlastně být. Teď jen využít krátké pauzy a utéct před Turisas na pompoše.
DR: No jo no, Brutal Truth. Kytara zprvu prakticky neexistuje, pak se vše srovnává, přesto mám pocit, že BT s jejich ‚light‘ aparátem by bylo ideální vidět ve zkušebně. Naživo jsou BT jako lehký Petry, jejich grind nemá grády. Začínají s prvními dvěma kousky z novinky Evolution Through Revolution, pak se dostává na klasické fláky: Dementia, Time, Walking Corpse, Godplayer. Jak jsem již psal v minulém reportu, na Brutal Truth mám moc rád jejich pohodový přístup; místo toho, aby všem začali říkat verbální vatu, jak jsou rádi, že na BA hrají, do nás našijí o dva songy více. We like to play grind! Mrkněte se na povedený videoklip k nejnovější skladbě, pochopíte sami.
Gába: O Mithras se dalo dopředu spekulovat jako o možném překvapení na závěr čtvrtečního večera. Nakonec vše dopadlo jaksi polovičatě. Vynikající hráčské výkony totiž byly naprosto zničeny tragickým zvukem. Za celý koncert nebylo slyšet ani za mák basy, zpěv společně s bicími zněly pouze zprava a kytara pouze zleva, takže jsem měl sto chutí se sbalit a odejít. Nakonec jsem tak naštěstí neudělal a vychutnával si alespoň z jedné strany kulometnou palbu bicích střídanou z druhé strany neuvěřitelně krásnými výlety do vesmíru, které obstarával mistr Leon Macey se svou nahalovanou kajtrou (za zmínku určitě stojí, že na studiových nahrávkách sedí i za bicími). Z posledního alba zazněla To Where the Sun Never Leaves a Under the Three Spheres a jen vzdáleně tuším, jak by to mohlo celé vypadat s dobrým zvukem a také velká škoda, že Mithras nehrají alespoň koncertně ve čtyřech, jelikož jedna kytárka do podkresu navíc by se k nim určitě hodila.
DR: Mithras je docela mediálně zazděná kapela a já doufám, že se to po tomto vystoupení alespoň částečně změní. Anglická odpověď na Morbid Angel, jež trio přetavuje často až do psychedelických ploch, byla přiléhavou náhradou za stylově spřízněné a ze soupisky BA dříve odpadnuvší Immolation. Já osobně byl potěšen výběrem pomalé Wrath of God z debutu a zdařilou prezentací. Ze známých jsem nenarazil na nikoho, komu by se Mithras nelíbili. Pro našeho deathmetalového Brada Pitta (tzn. Střapa) to byla kapela festivalu.
DR: Jelikož se Gába bál marastí trestné výpravy za jeho popis Cynic, chápu se tohoto úkolu sám. Masvidalovi někde na letišti zašantročili nástrojovku, takže skalní fandové (a že jich bylo!) museli na své miláčky čekat až do půl druhé ráno. Dlouho předlouho se dolaďuje zvuk, ten je však ve finále naprosto dokonalý, průzračně čistý a přitom stále heavy.
Začíná se s instrumentálním úvodem Nunc Fluens z Traced in Air volně pokračující do The Space for This. O vystoupení Cynic toho nelze mnoho napsat, znělo to jako z desky, ale pocitově dynamičtěji. Ve vypjatějších momentech se ještě malinko přidalo na důrazu (to měl na starosti fenomenenální Sean Reinert s jeho dvoukopákovými průšlapy a breaky, které na desce nenajdete) a naopak; v uvolněných atmosférických momentech se ještě ubere, tón se nechá doznít, před posledním akordem se ještě udělá o dvě vteřiny delší pauza, aby celek vyzněl organičtěji. V tomto ohledu extraliga, škoda prodlev způsobených nekonečnými technickými problémy. Ještě zaznějí Evolutionary Sleeper, Adam's Murmur a King of Those Who Know, z Focusu pouze Veil of Maya a poslední How Could I. Krásná tečka za čtvrtečním dnem. V pátek na viděnou.

Gábovo rezimé: Po hodně rozporuplném rozjezdu (výběr několika prvních kapel se mi nezdál být zrovna optimální, v čele s tragickými Carnifex) se závěr dne nakonec vydařil. Velkou měrou se o to určitě zasloužily obě hardcorové legendy Madball a Biohazard, kteří rozpohybovali do té doby poněkud apatické publikum. Jako jedno z hlavních plus bych tedy viděl hlavně ve zdraví přežité vedro (to jsem ještě nevěděl, že příští den bude ještě větší pařák), výše zmíněné kapely společně s Orphaned Land a Mithras (pro rýpaly - Cynic mne extra moc nebrali) a hlavní mínus je jasný asi naprosto všem - šílený, obludný a kolikrát neposlouchatelný pseudozvuk, který několikrát dokázal doslova zkurvit výtečně hrající kapelu. Takže páni zvukaři, jděte do hajzlu!

GhAALL-ERKhA by onDRajs