vihkav: Signs of the Swarm tu moc často nehrají a v rámci svých možností se předvedli v plné energii. Bohužel ve většině momentů je jejich hudba v podstatě nerozpoznatelná od podobných kapel. Dá se tomu ovšem přiznat kvalita v oživující elektronice a čistých atmo prozpěvech. Jo, fajn budíček.
sicky: Ve čtvrtek jsem dorazil do areálu kolem poledne, když na pódiu zrovna úřadovala španělská parta Crisix. Z mého pohledu se jednalo o thrash metal druholigové úrovně, kdy vrcholem snažení kapely bylo zvládnout základní žánrové figury. Kvintet si pomáhal přehráváním známých úseků od Pantery nebo Metalliky, což dle mého naplno odhalilo rozdíl mezi ním a první ligou. Za mě jedna z těch kapel, kterou bych pochopil někde na uvítanou na parkovišti, v party stanu nebo na warm-up zahájení, ale na hlavní stagi neměla moc co pohledávat.
V případě Gang Green jsem se těšil na optimistický punk rock, bohužel se zřejmě stala nějaká nepříjemnost jejich zpěvákovi. Kapela hrála bez problémů a vcelku jí to šlapalo, její frontman se však shrbený krčil u mikrofonu a sotva chraptěl. Netuším, co přesně se mu stalo, viděl bych to ale na vážnější problém než přepálenou konzumaci omamných látek. Asi šlo o nějakou zdravotní indispozici. Jako respekt, že to vůbec dal, ale vystoupení tím hodně utrpělo.
Death Before Dishonor byli pro mne jedním z taháků festu. Hardcore legenda a jeden z pilířů scény, který na BA dosud nevystupoval. Takže natěšení bylo nemalé a o to větší radost jsem měl, že se povedlo. Songy má kapela postavené tak, aby byly funkční pro kotel a zároveň nebyly dokola stejné. Houpající groove rytmy tedy střídaly rychlé pasáže, občas proběhla nějaká sborová halekačka a produkci dominoval kvalitní, tvrdý zvuk a přísný zpěv. Na kapele byly znát zkušenosti a její produkce bavila nejen mne, ale i publikum, které rozjelo opravdu velký kotel. Tradiční pogující kolo se točilo skoro až do půlky placu před zvukařem a proběhla i wall of death. Na to, že hodiny odbíjely teprve dvě odpoledne, to byla zabijácká show.
Ingested byl zlověstný deathcore. Zvuk měla kapela na daný styl víc špinavý, dá se říct až disonantní, a chvíli trvalo, než je zvukař úplně vyladil. Vyplatilo se ovšem počkat, protože výsledný dojem nebyl špatný. Angličané rozjeli obstojnou tvrďárnu, kdy jejich DC mělo přesah do slam death metalu. Nejednalo se o nic extra technického ani složitého, ale na druhou stranu songy nebyly primitivní ani klišé. Jedna z těch novějších, moderních kapel, kterou jsem neznal, a příjemně překvapila.
Americké Extinction A.D. jsem stihnul jenom kus, přišli mi však trochu neujasnění. Chvíli HC a chvíli groove rytmy, jindy thrash a sóla. Vokál též nebyl přesvědčivý. Z desky kapela nezní špatně, naživo mi jejich snažení i přes solidní hráčské provedení nějak neštimovalo dohromady.
Get The Shot bylo jedno z největších překvapení festu. Obrovská nálož energie, podpořená pěkně macatým zvukem, řádně zatřásla Josefovskou pevností. Nejednalo se v tomto případě úplně o metalcore, pořád šlo víceméně o klasické hácéčko, ale po zvukové stránce to bylo hodně přitvrzené. Kapela nehrála až tak rychle, dominovaly groovy, výrazné riffy a breakdowny. Kytaristé ovšem často vyjížděli do vyhrávky a vyššího tónu, což dodávalo kanadskému hardcoru hodně metalový nádech. Zpěvák v afektu trochu vřeštěl, na což jsem si chvíli zvykal, ale nakonec si mě tento svalnatý malý/velký muž svým projevem i vystupováním získal. Na údernou hudbu se dle očekávání rozběhl kotel a kapela sklidila úspěch. S odstupem hodnotím tento set jako ten s úplně nejlepším zvukem za celý festival.
MXL: Ohleduplnost ke končetinám a výhled na noční program, který jsem nemohl minout, mě vrhl až v pozdním odpoledni před neworleanské sick-dopers Eyehategod. Tentokrát zvukově mnohem lepší než před čtyřmi lety, ačkoliv hráli na stejném místě, jen místo stanu na regulérní stejdži. Praotcové sludge/HC/doom muziky vyzněli víc stoner, ale vzteklý a hysterický akcent se též prosadil. Dočkali jsme se i punkování a na jeden song se dostavil i další nestor scény Danny Lilker. Williamsova neuróza za mikrofonem byla dokonalá a Jimmy Bower je na poměry minimalistického stylu dost vynalézavý kytarista. Rytmika výbušná, lidi pod tlakem museli pařit, parádní.
Dantez: Druhé festivalové vystoupení Eyehategod se neslo v pokleslejším a zetlelejším duchu než u poměrně svižné a zábavné premiéry na 24. ročníku. Zvuk naštěstí tlačil znatelně více než u včerejších NOLA souputníků Crowbar. Bower s přehledem prodal každý bluesový chug, sešitý Mike IX korigoval vystoupení pod vlivem aury drogové sešlosti a absorbované energie prýštící ze spokojeného davu. Vzájemná radost byla prokazována neustálou výměnou fakáčů, konstantní hrození bylo během několika punkovějších momentů přerušeno adekvátním násilím. Průřezový set neopomenul takřka nic zásadního – zazněla tancovačka Sisterfucker, hitovka New Orleans is the New Vietnam i svižné kombo Blank / Shoplift. Obdobně dobře makaly i skladby z poslední desky, jejichž síla na albu zaniká na úkor podivné produkce. Nuzná povaha kapely nijak nepřiškrcovala momentum celé show, dřívější úprk na kryjící se Concrete Winds proto nepřipadal v úvahu.
Osobní částečné opomenutí setu Concrete Winds plynulo i z nedávného osvědčení se kapely v Krakově, kde kapela z pozůstalých Vorum plnila úlohu otvíráku pro Watain. V prostorách Octagonu jsem se octnul zhruba v půli koncertu, zrovna když docházelo k vražedné kombinaci Disident Mutilator/Tyrant Pulse – největších pecek z debutu. Právě při zmíněných skladbách se Poláci na květnovém koncertě začali mlátit hlava nehlava, obecenstvo Brutalu se spíše oddávalo rozčarovaným pohledům, které se při prvním kontaktu s Concrete Winds nabízí. Zvuk řezal dostatečně, o jeho čitelnosti však šlo jen polemizovat. Znalé ucho si koncert užívalo, okolní pozdvižené obočí ovšem mohlo být reakcí jak na zkreslení, tak i na z řetězu urvanou náturu hudby. Betonový závan vraždil, z trojice šla verva, ze dvou kytar lezla nespoutaná agrese, ale i hráčská preciznost, která se rozkrývá až po prvotním uhranutí. Čest největšímu běsu ročníku tak může udělat jen pokynutí souznící s prvním zvukovým elementem z druhé desky: AAAAAAAAAAAAAAAAAAARrrrrgh!
sicky: Do Octagonu na Concrete Winds jsem se těšil, měl jsem však strach, co s kapelou udělá venkovní prostor, protože dle mého jde o jasně klubovou záležitost. Obavy se potvrdily v tom smyslu, že zvuk byl na začátku velmi špatný. Znělo to hrozně potichu a musel jsem jít až úplně dopředu, abych něco slyšel. Zvukař naštěstí postupem času sound vymanévroval, ale to už byla skoro třetina koncertu pryč. Druhá polovina pak už byla očekávaná zabijácká black-death-grind drtička, kdy nechybělo zběsilé nasazení ani požadovaný drive, takže nakonec dobrý. Vtipné bylo, že CW skončili asi o deset minut dřív, než měli, tzn. tentokrát svůj program přehráli opravdu kurva rychle.
vihkav: Concrete Winds ukázali přesně to, co se od nich čekalo, navíc byl vepředu podle mě fajnový zvuk, při kterém se riffy daly na jejich hudbu docela rozeznat, zatímco byly furt pěkně špinavé. Basa nebyla třeba a kytaristi se hezky zle mračili, zatímco bubeník se v kontrastu tvářil happy jak dva grepy. Tohle mi velmi zlepšilo náladu a dodalo sílu po odpolední únavě.
MXL: Helsinkské sadisty Concrete Winds jsem v Praze nechytil, tak jsem musel alespoň na část vystoupení rouhavých death/grinderů do Octagonu. Na deskách je to teda dost originální náhul, tady to znělo konvenčněji, ale přesto kapela, která si zaslouží pozornost. Lidí měli jak sraček a kotel sluncem propocený do poslední nitě solidní. Nešlo si nevšimnout jedinců, kteří Finy jen sledovali s vytřeštěnýma očima a nechápali.
Avantgardní black metalisty z Paříže jsem nedočkavě vyhlížel už loni, ale Pensées Nocturnes jsme se dočkali až letos a stálo to za to. Nihilismem prodchnutý žabožravý kabaret byl divadlem i koncertem zároveň. Vizuál umazaných pobudů od Sienny na konci 19. století, existenciální rozervanost chansonu míšená s nejčernějším humorem, pruhovaná trika, kšandy a dělnické kalhoty, krev a mour, trubka, akordeon, megafon jak na cirkuse, black metalové excesy i flašinet z Montmartru. Průběh zábavného vystoupení před plným nádvořím sledovali lidé korzující nad Octagonem při vycházce na hradbách a ani je to nenechalo v klidu. Hudebníci se nejednou vydali na exkurzi mezi fanoušky, bavil jsem se královsky.
vihkav: Frantíci Pensées Nocturnes byli pro mě jedna z nejočekávanějších show letošního ročníku a rozhodně nezklamali! Tento pochmurný melancholický kabaret už byl schopen vydat pár originálních desek, ze kterých zůstává rozum stát. Naživo jim to zní stejně přesvědčivě. Nejenže jsou to multiinstrumentalisté, kdy hlavní zpěvák je schopen vzít ve své pauze k ústům trubku a harmonikář mezitím jede vyhrávky na synťák a do toho mocně screamuje, ale ještě navíc to zahráli přesně jako z desky - žádný nástroj nebyl samplovaný. Poklona. K tomu jsem se bál, že se na tu malou stage ani nevejdou, ale tak tak to vyšlo. V Bastionu už by to problém byl. Setlist byl průřez tvorbou, nechyběly ani staré melancholické věci z Grotesque ani hopsavější, ale neméně depresivní novější kousky jako Deux bals dans la tête nebo Poil de Lune. Spokojenost!
Na chvíli jsme mrkli na Kurokumu, která se od zdejšího minulého vystoupení zklidnila, ale nemyslím to vůbec negativně. Nový materiál jsem neslyšel, ale zde snad nic starého nehráli. Lze tedy usoudit, že novotiny jsou více o riffech než noisové agresi jako předtím. Riffy byly ale i ve svém pomalém tempu a repetitivnosti velmi zábavné. Důkaz, že dobrá hudba nemusí být složitá.
MXL: Na doporučení jsem ještě chvilku pobyl na anglické černomedvědáře Kurokuma, o nichž jsem nevěděl zhola nic. Přemýšlivý a moderně znějící stoner by se mohl hrát v hodinách aritmetiky, kapela velmi vyzrálá, naléhavá a docela nářez. Oproti stovkám sludge a stoner nudných kapel překvapivé osvěžení a pro mě nový objev.
Dantez: Dismember jsem dobíhal se zpožděním, naštěstí nebyl problém se nechat vést tradičním řezavým tónem švédských kytar. Zvukař vykouzlil fotrům skandinávského death metalu snad nejlepší zvuk na hlavní stagi za letošek. HM-2 pedálem poháněné riffy tlačily na skelet, nápor se přitom s každým dalším krokem vstříc pódiu zvyšoval. Nic přitom nepadalo za oběť celkové čitelnosti. Snad i díky vytříbenému soundu nejlépe fungovaly skladby o pomalejších tempech, ve kterých se mohl tón dokonale rozležet. U Casket Garden si nešlo neurvat krk, In Death's Sleep, která neobvykle plnila funkci closeru, ostudu setu rovněž nedělala. Dojmem dvojí čepele snad působilo jen zmíněné fotrovství – lety ošlehaná poctivost byla vykoupena energií, která tak tak vystačila na odehrání koncertu, na výraznou nadhodnotu ale už ne.
DarXane: Už ani nevím, jak se to přihodilo, ale vím jistě, že na Belphegor jsem rozhodně nevyrazil, pouze se řízením vyšší moci ocitnul nabrat dech na baru před Obscure stage zrovna v čase, kdy salzburští dokončovali načinčávání několika zábavních propriet a obrácených křížů. V české kotlině jsou jako doma a v pevnosti taktéž, naposledy v covidovém Josefoff ročníku jsem jimi zavděk vzal, ale jinak se nejedná o nikterak vyhledávanou bubu show. To se potvrdilo i letos, kdy do ale docela slušného kotle, tlačili svůj unylý smrťový black metal očekávatelně hlavně z posledních dvou alb, takže poptávku si těžko uvěřitelná kvazisatanská performance jako vždy našla. Začínalo se z Totenritualu vzýváním Baphometa následovaného stejně jako na albu ujišťováním, že Helmuth je v každém případě ďábelským synem. Taktéž jsme se dozvěděli, že pekelný ambasador a princ Belphegor byl přece vyslaný z pekla Luciferem, a poslední, co jsem slyšel na odchodnou směr Sepultura, byla hey hey skandovačka Lucifer Incestus. Když jsem se ještě ohlédl, zažehávali zrovna před zbytkem setu věnovaného již poslednímu loňskému albu The Devils alespoň také ohýnky, tak snad na nich všem trpivším až do uspaného konce alespoň něco dobrého napekli. Celkově opět spíše úsměvné, bezdu(e)ché a bez tahu jako novodobá studiová tvorba.
MXL: Hey yo, víš, jak se dneska žije v Brooklynu? Nikdo ti to neřekne líp než legenda NYC crossoveru Biohazard. Čtveřice se navíc dala dohromady v původní sestavě, když se ke trojici Billy/Danny/Bobby navrátil ztracený syn Evan Seinfeld. Muzika už nemá takový tah co v devadesátkách, kdy jejich HC/metal plný groove prvků a rapu dokázal naživo způsobit zemětřesení (zažito v Eindhovenu 96). Na druhou stranu setlist sestavený především z notoricky známých věcí z Urban Discipline a State of the World Address nemohl nefungovat. Songy Punishment nebo Tales from the Hard Side rozeskákaly i vozíčkáře přede mnou. Evans agitoval za mezilidskou solidaritu, přátelství a vzájemnou podporu a nedůvěru politikům. Zároveň ocenil generační pestrost na festivalu a HC/punk/metalové scéně obecně, aby vzápětí představil na pódiu svého syna a též kluka Derricka Greena… oba výrostci byli z aplaudujícího davu trochu vyjukaní, doják, jak má být. Pak už se zase kotlilo Black and White and Red All Over, Victory nebo předělávka Bad Religion We´re Only Gonna Die. Solidní vystoupení, zavzpomínal jsem si i zahopsal, cool.
sicky: To, že Biohazard hrají znovu ve staré sestavě s Evanem Seinfeldem, jsem nevěděl, tudíž šlo o příjemné překvapení. Kapela byla na vystoupení na Brutal Assaultu vyloženě natěšená a snažila se show rozjet a lidi rozhýbat hned od začátku. Hudba legendy z devadesátek je sice z dnešního pohledu trochu zastaralejší, naživo ovšem evidentně stále funguje. Čtveřice samozřejmě spadá do škatulky NYHC, ale její skladby jsou na daný styl dle mého nadstandardně kvalitní. Obsahují víc různorodých pasáží, kdy nejde jen o čisté hc, ale střetávají se zde vlivy metalu, hip-hopu a punku. V kapele jsou navíc dva výrazní zpěváci a dvě kvalitní kytary, které hrají na daný styl nezvykle často sóla. Newyorčané šli tentokrát na jistotu a hráli pouze staré známé věci z prvních třech alb, což ale nikomu nevadilo. Lidé ty pecky znají, takže si zazpívali refrény, pařili a bavili se. Kotel byl samozřejmě ve varu, takže všechno v pořádku, očekávání byla naplněna. Pro mě navíc bonus v podobě převzaté We´re Only Gonna Die, kterou mám rád a nečekal jsem ji. Škoda jen drobných problémů s Billyho kytarou, za které si podle mě ale mohl sám, když lezl na hrazení a do publika.
MXL: Špína z Baltimoru se mezi nás vlila už čert ví po kolikáté, protože marylandští vrazi Dying Fetus patří takříkajíc k inventáři festivalu. Patří ke kapelám, které si za roky pravidelného hraní na BA vytvořili status pit-rulerů a mohou se spolehnout na masivní podporu davu. Shoterská One Shot, One Kill odstartovala poctivý průřez, kdy brutal death/grindové trio zahrálo alespoň skladbu snad z každé desky. Jejich groovy core styl dokáže rozhoupat i náklaďák, obdobně jako tah skladeb From Womb to Waste, Grotesque Impalement, We Are Your Enemy nebo závěrečná Wrong One to Fuck With jsou ukázkou instrumentálního mistrovství v dominiu absolutní brutality. Střídání Johnových a Seanových vokálů, excelentní spolupráce při výměnách, double tapping, to neomrzí. Crowdsurfing a neumdlévající povzbuzování publikem Gallagher okomentoval: “Tohle je asi náš nejoblíbenější festival, ale ono je to stále lepší, neuvěřitelný.” Důkazem nadšení kapely budiž i fenomenální drummer Trey Williams, kterého jsem snad nikdy neviděl, aby se usmíval. Po skončení koncertu se totiž nejen zubil od ucha k uchu, ale ještě poskakoval a mával jako kašpárek. To už je vážné! :)
vihkav: Dying Fetus byli taky skvělí. Já je viděl zatím jen loni na Czech Death Festu, kde mě to kvůli přepálenému a nadelayovanému zvuku vůbec nebavilo. Vyzněla maximálně sóla, žádná brutal zasekávačka. Tady to ale bylo diametrálně odlišné. Zlo se valilo úplně samo a automaticky a bylo jedno, jestli hrají starý flák, nebo novotu. Řádný brutal.
Dantez : Messa. Jedna z mála kapel, která měla přemostit Octagon stage do jemnějších intencí. A podařilo se. Takto vypiplaný zvuk se na nejmenším pódiu festivalu nikomu jinému nepodařil. Doom metalová meditace s vlivy blízkého východu a křehkým vokálem zpěvačky Sary byl adekvátně hutný, nikoli však přehulený. Z koncertu tak nešla jen sabbathovská houževnatost, Messa raději pracovali s kontrastem těžkých a pomalých riffů, inspirací odjinud a tichými pasážemi, které spoléhaly na hlasový charakter charismatické front-woman. V show bylo těžké naleznout dílčí highlight, hlavní devíza byla ukryta v konzistentních přepadech z klidných momentů do čistého metalu, ve kterých však zpěv Sary nijak nevznikal. Naopak až s podivem se dokázal skrze zvukové vrstvy probít a hudbě jako celku vládnout. Nešlo si nevzpomenout na éru Abyss Chelsea Wolfe. Všudypřítomnou magii plynoucí z neotřelé fúze tmy a světla umocnila i kapelní povaha. Sara za všechny nejednou vyjádřila vděk obecenstvu i festivalu, na který už po dobu 13 let dojíždí jako fanoušci. Finální aplaus se tak neobešel bez všudypřítomného dojetí. Nasazení, talent, ale i prostá pokora přetvořila koncert Messa na jeden z vrcholů festivalu.
vihkav: Na zvuk Messy mám trochu jiný názor než všichni, se kterými jsem se bavil. Ne ani tak protože je mám docela naposlouchané, ale proto, že jsem je viděl letos v Dánsku. Tady nebyl zvuk ani napůl takový, jaký kapela svede - byl to prostě jemný odvar. Můžeme si říct, že v rámci Octagonu ok, ale i zde jsem zažil mnohem hutnější sound. Navíc měli asi málo času, takže nezazněl ani nejlepší song z posledního alba - Suspended. Přesto příjemné a hlas zpěvačky úchvatný.
Dantez: Za pouhou půlhodinu se Octagon znovu zasadil do ryze metalového výraziva, tentokrát pod vedením kanadských Spectral Wound. Kapela odjakživa působí jak rock n’ rollovější, nasypanější Mgła, kde křiváky vlajou a obličeje místo černých hávů zdobí mrtvolné odstíny. Koncert působil stejně jako nastíněná dojmologie. Kapele to hraje, nechybí jí nasazení, pařící figury ve spárech syntetické mlhy byly v jistých momentech zábavnější než hudba samotná – blast beatové salvy pokryté posmutnělými riffy se prostě občas začaly zajídat. Přesto koncert docela odsýpal, během gradující hitovky Frigid & Spellbound dokonce moc hezky. Během koncertu se však nešlo zbavit pocitu dříve viděného či slyšeného, ať už se člověk baví o Uada, Dumal nebo Groza. Již s vyčkáváním na Watain se tak začalo dostavovat slyšitelné vyšumění. K pravověrnějšímu sypání snad mohlo dojít u zítřejších Nordjevel.
sicky: Sepultura po odchodu Maxe není Sepultura. Léta jsem se snažil současné sestavě jít naproti, ale marná snaha, Derrick je prostě špatnej. Hudebně to šlapalo dobře, Andreas je super kytarista, bubeníka mají borce, zvuk byl kvalitní, ale s mizerným zpěvákem to nikdy dobrý nebude. Plus mi vadí, že Andreas stále tvrdošíjně odmítá reunion a přitom polovina setlistu je pořád z Maxovy éry. Proč asi? Protože kdyby hráli jen svoje nový věci, tak ten koncertnikoho nebude bavit. Za mě by se měli přejmenovat a nekurvit svatý jméno.
MXL: Pro brazilský kult Sepultura platí tatáž slova o stálém příslušenství BA, protože jsem je na tomto festivalu viděl už asi pětkrát. A to včetně legendárního death matche, kdy s některými stejnými skladbami o den později vystupovali Soulfly. Cavalerova družina byla tenkrát poražena na hlavu, Maxovi museli stáhnout kytaru a ten jen sípal poté, co musel ožralý a přehulený potupně nablít v zákulisí. Už tenkrát bylo jasné, že Kisserova kapela dokáže Cavaleru přehrát. Problém byl v nevyrovnané albové produkci, Sepultura se jakoby nemohla najít a stále vyzněla live se starými tracky v setlistu lépe. Od Kairos a Mediátora se to zvedalo, Machine Messiah už měl komplet svůj xicht a Quadra je bezesporu nejlepší deska Greenovy éry. Brečet nad tím, že před čtvrt stoletím to bylo s Maxem super, je imho irelevantní. S úvodní Isolation se z levé Sea Shepherd stage vyloudil nejhlasitější sound, který jsme dosud na festivalu slyšeli. Krev tekla z uší a bordel to byl neuchopitelný, ale už s druhou Territory se vše usadilo a zvukově to diktovalo přísně. Derrick je pán silného hlasu, nejen nové skladby zpívá perfektně, ale plus má i za občasnou češtinu. Andreas a Paolo jsou staří parťáci, jejich souhra je úplně přirozená, ale co úsilí téhle kapely korunuje, to je Eloy Casagrande, který právem patří mezi nejlepší bubeníky světa. Taková intenzita úderu společně s mistrovskou kombinací, rychlé ruce a nohy… Igor by tohle nikdy nezahrál, ani v nejlepších letech. Doporučuji shlédnout některá Eloyova videa, je to ďábel. Už to, že se nejvíc hrálo z Quadry ukázalo, že kapela novému materiálu věří a on naživo fungoval. Jakoby se Kisser dvacet let trápil a nemohl hlavou porazit zeď a nyní se to konečně podařilo. Sepultura je aktuálně kapela naprosto oproštěná od stínů minulosti, právem sebevědomá královna amazonských pralesů a celá show měla koule bez klopýtnutí. V první půli vystoupení se hrálo Kromě Kairos a Propagandy z Quadry a Guardians of the Forrest, kdy Andreas zahrál na akustiku, což bylo pro koncert přelomové. Dobře fungovaly i symfonické samply a další elektronika podporující atmosféru. Means to an End nebo Ali a Agony of Defeat se dočkaly velmi dobrého přijetí, zatímco dříve s emisemi předchozích alb bylo cítit, že nové věci lidi tolik neberou jako osvědčené klasiky, kdy byla Sepultura stylotvorným elementem scény. Sepultura, ne Max Cavalera, který BYL její nedílnou součástí a dnes jen žije z někdejší slávy, předkládá nám zpackané Morbid Visions, cirkus Cavalera Conspiracy, fotí se s fanoušky v tourbusu za 100 Euro a popravdě něco zajímavého už asi jen těžko vypotí. A Sepultura je konečně zase sama sebou. Žádná křeč. Samozřejmě, když Green oznámil skladby jako Cut-Throat, Dead Embryonic Cells, Arise, Refuse-Resist nebo přídavky Ratamahatta a Roots Bloody Roots, obecenstvo se radovalo a vzduchem létalo kde co. Ale to je jasné, jsou to skladby, s kterými je každý sžitý a má s nimi spojený kus života. Ultimátní vystoupení Sepultury bylo určitě jedním z vrcholů festivalu a mám za Brazilce radost, protože jsou zpět na trůnu.
DarXane: Přiznám se, že poslední progresivnější fázi původní true vikings hordy Enslaved jsem nesledoval tak, jak by si zasluhovala. O to víc jsem měl zálusk využít příležitosti a dohnat tuto trestuhodnost naživo. A setsakra se to vyplatilo, protože od prvních zvukomalebných tónů severské mlžné atmosféry jsem zůstal učarován od začátku do konce. Hřmící bicí a kytarová jízda s ikonickými střídajícími se vokály v mytologickém vzepětí. Ivar Bjørnson a Grutle Kjellson jsou vizionáři a zůstávají hybnou silou norských mystiků od jejich zrození, což se většině kapel nepoštěstí. Jsou tak zárukou dalšího tvůrčího vývoje. Kvality uměleckého uskupení se ovšem prokázaly měrou vrchovatou také v josefovském prostoru a ani na vteřinu nebylo zavdáno k postesku po jinak skvělých a uctívaných prvních albech z devadesátých let, přestože na ně nedám dopustit. Tihle mistři se totiž neutápí v minulosti, aniž by tím zaryté fanoušky odrazovali. Z předposledního alba zaplála nasypaná prog jízda v podobě Jettegryta a totální hitovky Homebound. A byly v živém podání naprosto odzbrojující. Z letošního alba zazněl stejnojmenný Heimdal a Forest Dweller, které se tak staly vztyčeným ukazováčkem, že další zanedbávání v poslechu novinky již nebude nadále tolerováno. Pohlcující zážitky se střídaly jeden po druhém. Došlo také na dvacet let staré fláky alba Below the Lights, a tak jsme si zazpívali a poplácali také třeba při epickém hymnu Havenless. Jestli se nepletu, nechyběla ani totální reminiscence v podobě demáčové Allfǫðr Oðinn z Yggrasill. Celý set totálně rozkládal do poslední molekuly, svět se krásně zatočil s nasměrováním k absinterii, ke zklidnění rozvrstvené mysli. Vrcholné vystoupení čtvrtka, jako dokonalý recept na veškerou únavu a chmury, tak bylo zpečetěno. SKÅL!
sicky: Enslaved byli moc velké umění. Nadstandardně kvalitní hudba byla zejména úvod setu opravdu strhující. Postupem času jsem se však čím dál víc nemohl zbavit dojmu, že je to nějak moc přešlechtěné. Kapela v Josefově vybrala skladby, které jsou dlouhé, složité a obsahují více různorodých pasáží, což bylo na jednu stranu zajímavé, nicméně občas se trochu ztrácel švih. Nešlo přitom jen o věci z posledních desek, hrály se i starší kusy, ale opět byly vybrány spíš ty kostrbatější. Ve finále jsem byl spokojen, přiznávám ovšem, že jsem během setu několikrát zívnul. Každopádně je třeba pochválit zvuk, který byl po celou dobu naprosto skvělý. Masivní, hutný a přitom krásně čitelný. 
vihkav: Enslaved nemám naposlouchané, takže jen uvedu svůj dojem: naprostá paráda. Zadní zvuk tomu svědčil a pořádná porce psychedelického black/folku byla na světě. Určitě musím dohnat resty. Pro mě v podstatě největší překvapení festivalu, kdy jsem ani pořádně nevěděl do čeho jdu.
S Of the Wand and the Moon jsem měl tu čest loni v Praze a bylo to skvělé. Tady jsem viděl jen začátek, protože to zaprvé nemá takové grády, když oproti Underdogs' hrál frontman sám, a zadruhé uvnitř se nedalo moc dýchat. I tak pěkný zvuk a atmo, ne že ne.
MXL: Švédský dark-folkový projekt Of the Wand and the Moon jsem v Underdogs´ zaspal, a tak návštěva KALu a zklidnění vyplavených endorfinů mohlo jen prospět. Kim Larsen, někdejší to člen Saturnus a novodobý následovník kapel jako Current 93 a Death in June, vystoupil tentokrát bez kapely, jen s kytarou a samplovanými podmazy. Konírnu jsem nikdy neviděl takhle narvanou, plno bylo prakticky od pódia k absintovému baru. V důsledku toho bylo na KAL scéně nesnesitelné horko a probíhající kyslíková dieta mě knockoutovala tak, že jsem po třech skladbách utekl. To mě mrzí, ale jedině tak jsem mohl přežít. Co jsem ale slyšel, znělo příjemně, tak příště jinde.
Dantez: S Watain jsem měl tu čest potřetí. Prvně v narvaném Futuru, kde se malé pódium zmohlo na pár krotkých plamenů svíček, podruhé v Polsku, tentokrát už s masivní pilířovou konstrukcí, u které se stupeň žáru zvýšil. Vrchol měl ale přijít až na letošním Brutal Assaultu, kde širé nebe umožňovalo rozpoutat plameny bez ohledu na limity. Třetí dostavení proto působilo trochu osudově, jako finální boss, kterého je nutné konfrontovat zblízka – tak, aby byl zvuk i žár citelný, stejně jako křest prasečí krví, která do davu neměla putovat z klasického rituálního kalichu, nýbrž z plzeňského půllitru. Získat místo v předních liniích naštěstí nedalo tolik práce. A dojem z koncertu sílil s každým krokem kupředu. Stage se postupně odívala do dalších plamenů, z každé pódiové propriety sršel element rustikality: dotek špinavé ruky, vedle kterého se bakelitová hlava kobry od Cult of Fire vtipně třese a PVC chrániče Dark Funeral praskají. Za honosnou výpravou nijak nezaostávalo nasazení celé kapely s Erikem v čele, který si zapalování pochodní a ritualistická gesta nadmíru užíval. Jasně, některé čachry a průpovídky mohou působit úsměvně. V kontextu představení tracku The Howling, který pojednává o popouštění uzdy všemu animalistickému a destruktivnímu, se ale monolog jevil vcelku příhodně. Po prvním singlu z poslední desky navíc začal překvapovat i samotný setlist. Ladný přechod z The Howling na Satan’s Hunger jednoduše vraždil, následné nastínění překvapení v podobě Total Funeral vyšponovalo nadšení na samotný vrchol. Watain se vší vervou, železářstvím a pyrotechnikou nezapomínají na profesionalitu – vše je zahráno a zařváno precizně, v prvních řadách navíc vše utvrzoval silný a čitelný sound. Všudypřítomné „divadlo“ se leckomu může jevit směšně, žádné z velkých (i z mnoha menších) black metalových kapel se ale ta pravost a oddanost nedá věřit tak snadno, jako právě Watain. Vrchol festivalu. Bez debat. Hail Satan.
vihkav: Watain si připravili monstrózní pódiovku, na kterou se skvěle koukalo. To byl bohužel jediný klad celého vystoupení. Zvuk byl extrémně potichu, jako by to na mě někdo šeptal přes město. Díky tomu mi ani hudba nepřišla vůbec zajímavá jako na desce, ale to už je možná zvukový klam. Vyhodit zvukaře, bez debat.
sicky: Watain byli trochu více o divadle než o muzice. Za mě ovšem dobrý. Ohně, kostýmy a rekvizity cením. Bavil jsem se. Hudební složka trochu pokulhávala v tom ohledu, že zvuk nebyl úplně ok, resp. byl dost potichu. Bylo třeba se tedy prodrat úplně dopředu, ovšem i tam to znělo stále dost krotce. Překvapivě bylo ke slyšení hodně jednoduchých a melodických úseků. Čekal jsem asi větší nářez, ale zklamaný jsem nebyl. Bezesporu šlo o jednu z nejokázalejších show celého BA a pozici headlinera kapela podle mě ustála.
MXL: Uh, Watain! Kapela, kterou mám z desek velmi rád, mi zasadila smrtící úder. Už jsem je v minulosti viděl, ale tak nějak jsem si nevšiml infantilního uctívání Satana v té nejarchaičtější modlářské verzi ve stylu demáčů Root. Héééy, it is grreeejt festivl - metal, drinking, drags, fucking ent vajlenc. Goood! Pak napájení kozla krví a poklek před obráceným křížem… No, vidle na pódiu i v hlavě, stejně to bylo potichu, tak jsem s povýšeným úšklebkem ustoupil za oponu.
DarXane: Když už zmínil MXL ty Root, tak mi tím ovšem vyvolal nostalgickou vzpomínku na koncert Watain z roku 2010 v tehdejším žižkovském Matrixu, ve kterém švédskou eskadronu doprovázel právě Big Boss ještě ve formě za doprovodu Deströyer 666 a žatecké rarity Zlo. Tam si Danielsson při svém zaříkávání vystačil s nějakou tou svíčkou, kadidlem, prasečí hlavou a trochou krve, kterou zkrápěl skoro celý klub. V pevnosti jsem je viděl podruhé a opět jsem se podobně truchlivé, luciferoidní atmosféry nedočkal, nebo se jednoduše rozplývala v zahuhlaném zvuku, a tak ve mně pořád zůstává i nadále pocit, že se na velkou stage zkrátka nehodí. Zamýšlenou temnotu se tam nepodařilo opět zhmotnit (možná pro ty v první řadě, ale od toho tady máme Octagon) a nepomohlo tomu ani běhání s loučemi a další pouťové atrakce. Nenechávám se ovšem odradit a počkám si tedy na další příležitost, ať již kdekoli, protože i přes tohle zklamání zůstávají skvělou kapelou stejně jako jejich poslední album.
sicky: Peklem očouzený rocknroll Midnight jsem určitě nechtěl vynechat. Bylo sice náročné vydržet až do jedné v noci, ale vyplatilo se. Kapela, která z mého pohledu rozvíjí odkaz starých Misfits, mne na konci dlouhého dne dokázala ještě nakopnout a rozhýbat. Ano, hrají možná dokola to samé, ale u nich mi to nějak nevadí. Hudba je to pozitivní, šlape náramně a to je hlavní.
MXL: Poslední Rakušané byli pro mě takovým lákadlem, že jsem opět zůstal do pozdních nočních hodin. Tím pádem jsem viděl i kus Carpenter Brut, kterým nijak nehovím, ale je třeba uznat celkem zdařilou prezentaci nezdařilého materiálu. Nejsem na tyhle ozvěny osmdesátkového diska zvědavý, ale mladší ročníky v tom jistou exotiku spatřují, proč ne. Viděl jsem i cca šest skladeb uctívaných Midnight, ale protože mi to znělo jako skladba jedna, i při nich jsem se nikterak neodvázal. Lidé jejich staromilecký black/thrash/rokec celkem ocenili, to zase jo.
vihkav: Opět jsem musel počkat na poslední akt ve dvě ráno. Byl jsem unešen, když byli na poslední chvíli oznámeni Ellende místo 1914, protože jsem ještě neměl možnost je uzřít nikde. V Praze hráli na Chiméře, ale to jsem zrovna nemohl a ani je pořádně neznal. Od té doby čekám léta, kdy se naskytne příležitost, a hle! Svým albem Todbringer si u mě vydobyli neskutečný respekt, přičemž nový materiál není také ani trochu k zahození. Z kultovky bohužel tento one-man projekt zahrál pouze Ballade auf den Tod, ale zbytek byl neméně přesvědčivý. Krásná melancholie. Přál bych si někdy slyšet Scherben - jejich jednoznačně nejlepší a nejdojemnější kousek, ale zdá se, že to nehráli nikdy, což je škoda. No každopádně, byl jsem oslněn. Za mě též jedna z nej kapel letoška.
MXL: Na štýrské emo-post-blackaře Ellende jsem ale krátce po druhé v noci už nedočkavě přešlapoval u Obscure stage a těšil se, co existencialističtí melancholici předvedou. Obzvlášť jejich druhou desku Todbringer dost cením za skvělou ukázku novodobého “přírodního” černokovu. Od prvního tónu nás zalil křišťálový zvuk, středně tempá hudba byla vzácněji prokládaná rubanicemi vynikajícího bubeníka, jehož práce s činely mě nadmíru zaujala. Skladatel a mastermind L.G. ověšený brněním z kostí se naživo věnuje jen zpěvu a na ostatní má najaté hudebníky působící v kapelách jako Norikum, Harakiri for the Sky, nebo Groza. Hudba kapely je dost podmanivá, mollová a tremola se šlapavými kopáky mě v pozdní hodinu dostaly do příjemného stavu, kdy bych srdcervoucími melodiemi prostoupenou ukrákanou hudbu mohl poslouchat do rána. Určitě zásah mezi TOP 3 letošního black metalu.
Fotky: Brutal Assault a redakce.
- pátek
Vložit komentář