- úvodní dojmy
- středa
- čtvrtek

sicky: The Callous Daoboys byli špatní. Vůbec to nebyla zábavná math core divočina jako na desce. Problém vězel hodně v nastavení mixu, kdy byl příliš vytažený zpěv na úkor hudby.  Kytary potichu, i bicí, takže hudbě dominoval afektovaný řev, přitom by tomu mělo být spíš naopak. Kapela navíc působila viditelně nezkušeně a nejistě. Myslím, že hlavní podium na velkém festivalu pro ně bylo moc velké sousto.

sicky: Chrastící švédský death metal jménem Demonical byla pocta danému žánru. Po zvukové stránce to byla hutná, valící se masa, do které klepal krásně kovový virbl. Co se týče songů, tak ty se držely jednoduchého deathmetalového mustru. Kapela střídala rychlejší vypalovačky, které zněly fajnově, s pomalejšími dupáky, které byly lehce agro. Každopádně se jednalo o vydařený koncert. Na polední kapelu šlo o nadstandardní performanci.

sicky: Rakouští Insanity Alert byli velmi příjemné překvapení. Rychlý a svižný crossover-thrash-core ve stylu DRI / Suicidal měl říz jak se patří a zvukově bylo také vše v pořádku. Frontman vtipálek dělal legraci, čímž se produkce výrazně odlišovala od ostatních drsňácky vystupujících spolků. Zpěvák během songů průběžně vytahoval cedule s nápisy, kde bylo buď nějaké legrační heslo, nebo informace, co se bude dít. Lidé na to reagovali a celé to působilo velmi sympaticky a pozitivně. Všechny přítomné jistě potěšil cover S.O.D. Kill Yourself, ale hlavně neskutečná pecka na závěr, kterou byl notoricky známý hit Iron Maiden s upraveným textem v refrénu na „Run to the Pit / Mosh For Your Life“. Lidé to sborově zpívali a královsky se přitom bavili. Neskutečně nakopávající koncert. Pro mne jeden z vrcholů BA.

MXL: Když jsme se v pátek plížili do areálu, hrála nám k tomu entombedovská klasika Wolverine Blues v podání Demonical. Po příchodu do rozpálené výhně dopoledního areálu jsme omrkli řítící se moshující nadšence při Insanity Alert končící zase svou verzí Iron Maiden Run to the Pit a stihli i závěr skandinávských holčin Konvent. Dámský dánský stoner/doom sice nebyl bůhví jak originální, ale podání naprosto v pořádku, mělo to sílu a líbily se. Viděl jsem i kus vystoupení Sacramentum a jen pláču, protože to chtělo darkness a ne sluneční odpoledne. Navíc hráli proti dost silným kapelám, takže zapomenutá legenda melodického blacku ze Švédska tolik lidí nepřitáhla. A to je škoda, protože to bylo zabijácké.
Dantez: Vykopnutí prvního parného dne festivalu padlo v mém případě na dánskou monolitičnost Konvent. Hudba kvarteta není nijak komplikovaná, mohutný death-doom spoléhá jak na zvukovou tíhu, tak na auru odlidštěných a rozlehlých plání, které odjakživa zdobí klipy i nosiče kapely. Navzdory sílícímu slunci a krátkému času se podobnou náladu podařilo přenést i před rozpálenou plochu Obscure Stage. Kromě vyjádření vděku se zbytečně netlachalo, o komunikaci se staral zejména vydatný kytarový tón podpořený nízko posazeným murmurem Rikke List. Hudba Konvent se nese – na doomové standardy – převážně v rychlejších tempech, o to více dokáže prodávat táhlejší momenty, ve kterých vzdáleně připomene kult Thorr's Hammer nebo Winter. Chladivá půlhodina na úvod dne bodla, kapela se zařadila do skupiny stoner-sludge-doom šťastlivců, kteří si na dané stagi vybrali příznivě silný zvuk podpořený dostatečně rozlišitelným autorským charakterem. 

vihkav: Na Konvent dorážím po včerejším depresivním flámu tak nějak poloenergicky. Poslední deska mě nadchla dostatečně, abych tomu po zmeškaném koncertu v Praze dal šanci. A jak se dalo čekat, neskutečné zlo. Je to ve svém rámci docela nesložitá hudba, ale riffy jsou chytlavé a udrží pozornost. Nejenže se na skupinu hezky kouká, ale k tomu na publikum holky valí smršť, která přes svou jednoduchost dokáže bez skrupulí pochovat polovinu interpretů festivalu. Nelze nevyzdvihnout nemilosrdnou diktátorku u mikrofonu, která si sjednává respekt svým hluboce podzemním vokálem. Jako sorry, ale takový hrdelní pohřeb nedokáže naživo většina odporných DM kapel ve švédském stylu a navíc je s tou hudbou zkombinovaný jak prdel na hrnec. Občas zpěvačka ujížděla do vyšších poloh, ale devadesát procent času jsme byli zahrabáváni pod hlínu mezi mrtvoly, protože paní moc dobře ví, co jí jde nejlíp. Cením moc, pokračujte prosím!

Sacramentum je vzácnost, která před pár lety po dlouhé době vstala z mrtvých, takže jsem jim dal přednost před Archspire a ne, že bych toho litoval, ale jak slyším ohlasy na nezapomenutelnou tech-show na hlavní stagi, jsem ještě víc nasrán, že se tyhle věci křížily. Původně měl black hrát v sobotu jako poslední, což by tomu víc sedlo jak atmosféricky, tak dramaturgicky. Ale k věci. Švédský melo-black připomínající Dissection svými riffíky nenudil ani na chvíli a na žhavícím slunci stejně dokázal probourat bloky spojené s nehodícím se hracím časem. Nisse diktoval přísně a poléval se krví, zatímco ostatní solili bez přestávky chytlavé melodie z temné tvrze plné netopýrů a černoty. Pokud vím, tak jeli skoro jen samý pecky z Far Away from the Sun, ale album kvůli nedostatečnému času nedohráli. Zpěvák každopádně přísahal, že se s partou vrátí, takže těšing.

DarkXane: Vyslovením švédské školy melodického zčernalého death metalu, tak to nejsou jen kompozice tesané všemi znalou legendou Dissection, ale vyvstává z hrobů také celá řada souputníků, mezi nimiž všemi se dají vypálit takoví Vinterland, Unanimated, Gates of Ishtar, Dawn a samozřejmě fenomén Sacramentum! Jejich společným jmenovatelem je stvoření v rychlém sledu dvou až tří skvělých alb ve druhé polovině devadesátých let a následná hibernace. Možnost uzřít kterékoliv z uvedených jmen je samo o sobě malým zázrakem, a tak jsem performanci gothenburské formace soustředěné kolem frontmana Nisse Karléna nemohl dospat hned od jejího oznámení v line-up festivalu. Oko všech příchozích sluncem zprážených upocenců bylo možné polahodit také ztepilou mladičkou basistkou Annou Julii Evou Isabellou von Krusenstjern, která je od letoška k vidění v rámci pětičlenné živé sestavy. Nisse se od vstupu na stage poeticky nakroucal jako lesní troll a lovil veškeré ty ponuré harmonie z temných zákoutí pokřivených myslí přítomných, aby se asi ve třetině setu nelenil od hlavy až k pasu zmáčet „krví“ a krásně nám to vzadu mezi rozpálenými hradbami zatěžkaně gradovalo. Bylo to povznášející a bylo toho málo. Zaznělo například Far Away From the Sun ze stejnojmenného debutního pokladu společně s When Night Surrounds Me nebo taky Awaken Chaos z dvojky The Coming of Chaos. Lepší představení a snoubení se melodeathu s epickým blackem v dnešních bídných časech těžko pohledat. „I had found the castle of myself, and I fell asleep far away from the sun“. Díky, Brutal Assault, za tuto nečekanou reminiscenci!

MXL: Hypersonic tech-death-rap Archspire se v naší kotlině ujal a Kanaďané u nás nejméně dvakrát do roka vystupují. Mohu proto porovnávat a s klidem potvrdit jejich zabijáckou kondici i prvojakostní představení. Na startu Oliver sólo odchrčel začátek Calamus Will Animate a na rozpáleném place to začalo lítat. Vystoupení plné vtípků, energie a instrumentální zručnosti bavilo výběrem skladeb i kecičkama mezi nimi. Možná zamrzelo, že se nehrálo z prvních dvou alb, ale je fakt, že Relentless Mutation a Bleed the Future udělaly kapele největší hype. “Být na turné je taková nuda, nemáme žádné svoje techniky ani přístup k internetu. Spencer si tak nemůže pouštět porno, tak si natočil na hajzlu svý hovno při sraní, a teď si video přehrává pořád sem a tam. Dovnitř a ven,” vtipkoval frontman na účet bicmana. Stejně tak se Oliverovy nezdály jeho zpocené koule, že prý se mu lepí k noze a má pocit, jako by tam měl nějaký cizí kus kůže. A tak dále. Áčka to odehrály tak zrychleně, že skončily oproti programu předčasně. Zasmáli jsme se a muziky se taky najedli dobře. Stay Tech!

vaněna: Archspire pro mě byla hlavní kapela mé krátké, toliko páteční, návštěvy festivalu a stala se také hlavním zklamáním. Výborná hudba, technický (až snad sportovní) strop, ale ta prezentace? Po mém soudu už bylo hloupých vtipů příliš a i když chápu, že se Archspire chtějí posunout někam dál, vlastně přesně nevím kam. Zejména Oliver na sobě za poslední roky neskutečně zapracoval, jeho kulometný diktát je brilantní a i osobně jsou to sympaťáci. Nicméně letos mi jejich show připadalo jako technicky nejvybroušenější démant, ovšem servírovaný jako Gutalax.

Sicky: Brazilci Krisiun mi opět kápli do noty. Viděl jsem je už několikrát a mohu říct, že ta kapela mě baví naživo ještě víc než z desek. Na to, že hrají pouze ve třech, tak mají krásně kompaktní zvuk, který je death metalově hrubý, přitom na poslech příjemný. Kapela úspěšně míchá všechny důležité žánrové atributy jako tvrdost, rychlost, peklo a techniku a naživo se jí to daří stejně dobře jako na deskách. Nejde o žádnou extravaganci, kytary jsou v základu thrashové a kapela má ortodoxně metalový feeling, nicméně fortel a kvalitu cením. Líbí se mi bubeník, který má specifický styl, kdy neustále poklepává na virbl a za kvalitní považuji na daný žánr i vokál. Jeden z nej death metalů, co jsem letos na BA viděl.

Dantez: Krisiun patří mezi další ze jmen, které si v rámci festivalu vydobylo post tělesa hodného opakovaných návratů. A stejně jako Crowbar vysekla osvědčená brazilská trojice pouhou rutinu. Pro kapelu už tradiční kulometné bicí salvy sypaly samozřejmě hezky, setlist opomíjející základy jako majestátní Blood of Lions nebo zdivočelou Extincao em Massa měl ovšem potíže s udržením posluchačovy pozornosti. Na tisíckrát omílané coverování Ace of Spades rovněž ničemu nepomáhalo – rostoucí agrese slunečních paprsků začínala přebíjet násilnost muziky. S poslední Hatred Inherit byl proto zahájen pomalý ústup.

vihkav: LLNN jedou sice modernější, ale přesto kulervoucí sludge zahnaný do úplného extrému v podobě nervy drásající agrese s pauzami a náběhy přesně tam, kde mají být. Do toho se to šílenství prolíná s kosmickými atmosférami a všechno je kurevsky nahlas - taky naprosto v pořádku. Někdo by možná řekl "další neoriginální agresivní post", ale o to tady nejde, drazí. Tohle vás má rozbít, rozdrtit, ponížit, zabít. Tento účel to splňuje ještě víc než se dalo čekat a jde rozhodně o jednu z nejextrémnějších kapel tohoto ražení. Druhá dánská drtička nezklamala.

MXL: Uctívače starověkých démonů Nile znají v Josefově také dobře a oproti poslednímu vystoupení mě to tolik nevzalo, i když je mám rád. Od úvodních Sacrifice Unto Sebek a Defiling the Gates of Ishtar jsem se zvukově moc nechytal až tak do poloviny, kdy se to dost zlepšilo. Sandersova parta to má v paži, profi high standard v rytmu brutálního technického DM, Kollias je za bicími dokonalý a škoda, že jsem se později nedostal na jeho bubenickou kliniku. Horko bylo vražedné, kapele se to ze stínu hecovalo, ale při In the Name of Amun nebo poslední Black Seed of Vengeance už jsem si připadal jako ta staroegyptská mumie v otevřeném sarkofágu uprostřed pouště. 

Dantez: Není třeba být ostříleným znalcem forenzního grindcoru, aby člověku došlo, že je Apex Profane od Miasmatic Necrosis nekompromisní šlehou, která vyhlazuje vše v dosahu bez ohledu na žánry. Živé předvedení na prvním českém koncertě na Sedmičce utrpělo jen absencí původního vokalisty. Na koncert v rámci Brutalu proto mnozí dorazili s nadějí, že se s Miasmatic Necrosis dostaví Evan Harting, zakladatel Maryland Death Festu, natřískané hovado s výhružnou korbou. Když se mezi instrumentální složkou vyjevily pracky dekorované black metalovými stahováky, bylo jasno, že se schyluje k nejbrutálnějšímu náklepu ročníku. Miasmatic Necrosis stačilo necelých 25 minut, ve kterých se prolínaly všechny žánrové motivy včetně polka-tupaček. Ani ty se ale nestihly stát v překotnosti celého koncertu vymaštěným ha-ha odfrknutím. Nezřízenou hudební povahu utvrzovala zarytost celé kapely. Díky věčně nasraným ksichtům všech členů a dominantního vystupování frontmana působil celek až war metalovým dojmem. Rozhicovanosti koncertu nasazovalo korunu konstatní střídání 3 vokálů. Posluchač si nemohl dovolit ani mrknutí; stejně to kvůli stálé zamračenému výrazu pořádně nešlo. Miasmatic Necrosis se tak s Concrete Winds podělili o post největší šílenosti festivalu. Obě kapely přitom k řemeslu přistoupili z úplně jiného úhlu.

MXL: Protože jsem z logistických důvodů přišel o vystoupení Enslaved a na základě absolvovaného osvícení z únorové release party v Norsku měl krutý deficit viking blacku, bylo nutností očekávat vystoupení dalších bergenských pašáků s předstihem. Borknagar jsou srdcovka, ale jejich živáky mě nikdy úplně nepřesvědčily. Jsem proto rád, že jejich nejsvětlejší chvilka padla právě na festivalový pátek. Bergenští stavitelé drakkarů nám tentokrát vystavěli svatyni progresivního folk/blacku a působili jako balzám na death metalem ztýrané slechy a závan severského chládečku do jaroměřské pece. Podle očekávání se kapela soustředila na skvělou aktuálku True North a otevřela s The Fire That Burns, trochu překvapivě následovanou Frostrite z experimentální Urd. Zvuk byl naprosto průzračný, vokály si většinou podělili ICS Vortex, který kromě čistých i zařval, a klávesák Lars A. Nedland (jinak i Solefald). Oba špičkoví vokalisté potvrzovali punc kvality Borknagar, stejně jako ostatní hudebníci s jejich do detailu promyšleným přístupem a interpretací skladeb. V The Rhymes of Mountain došlo na blackovou vánici a ačkoliv vystoupení Norů bylo tentokrát víc o progresivním metalu, věci z Winter Thrice dokázaly okořenit set skvěle. Stejně jako The Ruins of Future z Quitessence, asi nejtvrdší skladba setu. Společně s Colossus to byly nejstarší skladby, ze tří předchozích ani čtyř následujících alb nezazněla ani notička. Chtělo by to samostatný koncert. Kytarista Øystein, jediný zakládající člen v sestavě, držel vše pevně v rukou a vypadal, že je s děním na pódiu i pod ním spokojen. Stejně jako já, opojený silou vestlandských fjordů, mytologií a spiritualitou předků a hlavně dokonalou muzikou Norů.

sicky: Borknagar jsou hodně o zpěvu, resp. hlasové formě ICS Vortexe. Četl jsem články, kde byl podezírán z playbacku a já bych na to možná vsadil, protože jeho hlasová forma vypadala v Josefově až neskutečně brilantně. Šlo o jednu z mála čistým zpěvem se prezentujících kapel na BA a hned maximální kvalita v tomto ohledu. Samozřejmě hudba Borknagar je neméně skvělá. Melodeath říznutý blackem a seversko-vikingskou tématikou má kapela vymakaný do detailů a všem nám to v plné kráse předvedla. Nešlo o žádnou tvrďárnu, set byl spíš měkčí a hodně zpívánky, ale výborné. Songy Up North, Winter Thrice anebo Voices jsou prostě hitové hymny, které nelze kritizovat, jen poslouchat a prožívat s posvátnou úctou.  

MXL: Italské Nero di Marte jsem moc naposlouchané neměl, ale něco mi říkalo, že bych je neměl propásnout. Po všech stránkách dotaženou a namakanou muziku bych řadil někam do kategorie atmosférického post-death metalu(?). Výkon zpěváka a kytaristy byl naprosto originální, stejně jako dokonalý stroj Giulio Galati. Úplná delikatesa a standing ovation!

vaněna: Nero di Marte byl přesně ten příklad kapely, které to na Brutalu a ještě konkrétněji na Octagonu neskutečně sedlo. Album jsem slyšel před drahnou dobou a nijak zásadněji jsem do něj neproniknul, ale živě… naprostá lahůdka. Hudba nejen promyšlená, ale i prožitá naplno. Zejména rytmická sekce a obzvlášť Giorgio se svou baskytarou mě naprosto uchvátil. Skvělé vystoupení, které mimo jiné ukázalo, že Octagon umí být skvělou alternativní stagí s plnohodnotným zvukem - přinejmenším vepředu to hrálo znamenitě. 

Nero di Marte mě přikovali svým setem až do poslední noty, ruce plné tatarky ani nestihly oschnout a doslova běžím na KAL na Usnu? Zvuk pocházející z hračky - dětského fotbálku a řvaní, obojí prohnané přes cirka třicet tisíc krabiček, které z něj učinilo vraždící hlukovou stěnu, která v paradoxně milé atmosféře potěšila dobrou stovku návštěvníků. Bylo to nahlas, bylo to v pořádku, bylo to plné energie, prostě Obstík ukázal, proč je Usnu? v současnosti jedním z nejvyhledávanějších, ryze noisových, projektů u nás.

vihkav: Druhé velké překvapení festivalu - Nero di Marte. Ital když chce, tak umí velice dobře - vemte si Ad Nauseam, jen trošku zvyšte frekvence a mírně nasludgujte. Nebo řekněme trochu nahallovanější Ulsect? Vlivů je určitě hodně, přesto je kapela nesmírně originální a svá. Samozřejmě máme za bubny Galatiho z Heaving Earth a Hideous Divinity, ale mnohem víc mě potěšil neúnavný drtič na basu a vokalista - nic podobného jsem nikdy neslyšel. Soustředil se především na uhrančivý atmo polořev-polozpěv, kde se v podstatě dá mluvit o kombinaci Paula Chaina, kdyby nezpíval falešně a blackových výšek, občas přecházející do emočního cleanu. Jelikož hudba byla skvělá, nemůžu mluvit o momentu, kdy borka na prohlídce hradeb na publikum seshora ukazovala prdel a kozy, jako o nejlepším, ale i díky tomu se to lépe pamatuje. Jo, dobrej koncert, vole! Rozhodně nejoriginálnější a nejnápaditější kapela, co jsem tu letos slyšel.

MXL: Wiegedood pro mě poněkud zklamání, i když odsoudit je taky úplně nemůžu. Jejich poslední pražské vystoupení bylo ultimátní vichřicí, která porazila i slona. Tentokrát se už nějak moc experimentovalo, spád vystoupení neustále narušovaly podivné mezihry, moc velká hipsteřina. Jsem zvědav, jak to vyzní z připravovaného alba.

vihkav: Přesně tak, Wiegedood měli nejen špatný zvuk, ale už to prostě není ten sypec, co býval. Byť se mi poslední album docela líbí, a v Praze to naposledy drtilo ostošest, tady už skutečně zabředávali do hipsterských nesmyslů, a kapela mě tím pádem docela přestává zajímat. Nejsem schopen pochopit, proč už nehrají žádné srdceryvné kousky z debutu - mají snad pocit, že se posouvají? Já to teda spíš vidím jako devoluci a vůbec mě to nebere.

Dantez: Do koncertu black-psych metalových Wiegedood (mnou a mým blízkým osazenstvem nechtěně překřtěno na Ouija Dude) jsem vkládal snad největší naděje z celého dne. Díky chválám na klubová vystoupení a vlídných dojmů z poslední desky se asi nešlo dopídit k jinému přístupu. Po úvodním, velmi slibném výkopu v podobě FN SCAR 16, se žel začalo ukazovat, že kapela stage neukočíruje. Odnikud nikam proudící umělá mlha, slabý zvuk a nulová pódiová prezentace paradoxně fungovala jako důkaz toho, jak Wiegedood musí skvěle fungovat v malém narvaném klubu, kde se všechny propriety musí snoubit do vražedného  koncentrátu. Na Obscure Stagi působilo vše polovičatě, bez potřebné páry. Nedokázal se tak důsledně zarýt napěchovaný Carousel ani starší Ontzieling. Velká škoda, která však neodradila dát kapele druhou šanci v klubových prostorách.

Cestu k pódiu Sea Shepherd, které bylo okolo osmé večerní přenecháno Zeal & Ardor, nešlo urážet bez jisté skepse. Projekt Manuela Gagneuxe se širšímu publiku představil prostřednictvím desky Devil Is Fine, která uhranula poutavou kombinací gospelových nápěvů, feelingem otrockých spirituálů a black metalovým zastřešením. Z fúze prýštila originální esence, ke které přispívalo špinavé, snad až neotesané podchycení věci. S postupem času se ale Gagneux snažil o stále větší grandiozitu, nepomáhaly ani rostoucí inklinace k modernímu metalovému zvuku. Koncert byl přímo úměrným odrazem obav – u Devil is Fine nebo Gravedigger’s Chant se areálem nesly zkroušené dozvuky páchaného nepráví, v případě novějších skladeb se aura rozplývala v přehnané vyumělkovanosti a coreových zásecích. Omladina se bavila, z tváří posluchačské skupiny 30+ ale šly spíše číst rozpaky.

sicky: Švýcarský objev posledních let jménem Zeal & Ardor byl jedním z mála nových headlinerů BA. Pro organizátory možná trochu loterie, protože kapela není klasický metal a už vůbec ne oldschool. Naopak, řadí se mezi moderní kapely, které nemusí v prime timu na tradičním metalovém festu obstát. Tohle však byla trefa do černého. Hudba Z&A se ukázala jako dělaná pro festival. Originálně pojaté trojhlasy odkazující na soulový tradicional z amerického Jihu, spojené s moderním, tvrdě metalový podkladem a šmrncnuté pekelnou tématikou, zněly velmi zajímavě. Není divu, že kapela zaujala i neznalé. Songy jako Church Burns anebo Death Of The Holy jsou pecky, které podle mě strhnou každého. Z kapely jsem byl nadšen nedávno v Praze, tady to ale bylo ještě lepší.

DarkXane: Nadcházející páteční večer jsem si neopomenul, na doporučení přítomných námölistů, zpestřit řádnou porcí slezské cybergrindové rychty v podání BBYB na KAL stage. Tekno industriální prasopal pokroucený živým kytarovým kvílením netřeba znalcům představovat. Punc naprosté integrační šílenosti tomu dodává samozřejmě také frontman, který ze sebe, ze své úctyhodné výšky nad tím vším chlíváckým peklem, chrčí nefalšovanou anihilaci směřující k jedinému cíli, a sice všem křepčilům vůkol oči třeštícím vypreparovat mozky. Nakonec se z toho vyklubala docela slušná návykovka a nejbližší pražský náser od babayaba tak dozajista neradno vynechat.

bizzaro: Z Obituary jsem viděl asi jen 2,5 songu z pódia, ale valilo to jak sviňa. Měli mraky lidí, super zvuk, Obící jak zamlada jasný headliner dne. Starému žánru se daří a zažívá obrodu.

MXL: Kalifornské Lamp of Murmur jsem očekával s velkým napětím. Buď to bude srajda, nebo to bude úplně geniální. Entita s označením M. toho od vzniku projektu v roce 2019 vydrtila úctyhodné množství. Nad vystoupením se vznášel příslib originálně pojatého black metalu s prvky gotiky, jakou produkovaly třeba Christian Death, a také s řádnou dávkou punkové špíny. To vše se vyplnilo, chvílemi jsem slyšel odkazy na Darkthrone i rané Immortal, melodiku Fields of Nephilim a šlapalo to super. Nekomplikovaná hudba, čtveřice s hadříky přes obličeje, tak trochu neustálé omílání lead motivů skladem, občas nějaká ta sypanice. Možná jsem čekal ještě něco navíc, ale i s odstupem dobré a zaplněný Octagon chrochtal blahem.

vihkav: Lamp of Murmuur jsem v Praze taky prošvihl, takže jsem na Nordjevel nemohl. Někteří o tom tak dobře nemluvili, protože když jste se do koncertu opravdu zaposlouchali, neměl kromě nasazení a kukel s black metalem nic moc společného. Mně to ale nevadilo. Když do návykových post-punkových kytar jede vokální zloba a na rychlosti se neubírá, tak jsem v podstatě spokojen. Konstantní nasazené tempo nenechávalo vydechnout.

vaněna: Z komedie jménem Lamp of Murmuur odcházím raději po dvou skladbách, větší blbost jsem dlouho neslyšel (ale předešlu, že ještě v pátek je trumfla obr-sračka jménem Perturbator, tomu už se nedalo ani smát.) 

sicky: Lamp Of Murmuur začali solidně, přísná blackmetalová sypanice bavila. Jenže postupem času kapela nejen ztrácela rychlost, ale i black metalového ducha. Zhruba v polovině setu jsem měl za to, že poslouchám nějaký tancovačkový bigbít. Když v druhé polovině setu Amíci opět přidali, tak se to dalo poslouchat s tím, že jde o nějaký lacinější Immortal revival. Celkově ovšem slabota a štve mě zpětně velmi, že jsem neodešel dozadu na Nordjevel o mnoho dřív.

Dantez: Vstříc Lamp of Murmuur, ale rovněž s obavami. Americký přízrak se totiž poslední deskou degradoval do pozice Immortal/Emperor/Satyricon worship kapely. Saturnian Bloodstorm skoro úplně zapomíná na do té doby budovanou enigmatičnost a originalitu: snoubení primitivních black metalových postupů a rytmů gotického rocku pod rouškou syrové estetiky. S nástupem kapely na pódium však začínalo být jasné, že Lamp of Murmuur na předešlé nezapomínají – stylizace byla identická jako rok předtím v Brně v dobách, kdy se kapela v rámci živého hraní teprve otrkávala. Na Octagon stage šlo o podobný, ale podstatně vyhranější set, který netratil na atmosféře ani plíživých rytmech. I proto se za highlight koncertu dala považovat Dominatrix's Call, ve které se gotické vlivy přiznávají na plnou hubu, neméně funkčně ovšem působily i věci staršího data. Skupina udržela prst na tepu až do úplného finále, lehké šumění se dostavilo jen v momentech, kdy došlo na tracky z novinky. Početné publikum prokázalo kapele velký vděk – zdálo se, že by Lamp of Murmuur klidně utáhli i větší stage.

sicky: Nordjevel byla bomba. Za mě s jistotou nejlepší black metal festivalu. Nekompromisně nadrcený nářez, který neznal slitování. Výborný zvuk, rychlost a tlak. Přitom to bylo čitelné, srozumitelné a profesionální. Až tady budou znovu hrát, určitě půjdu.

vaněna: Slova chvály na Nordjevel patrně podepíše každý. Takhle se má black metal hrát, energie se z pódia chrlila do publika a to ji vracelo hudebníkům. Výborný koncert. Já ale musím dodat, že před pár lety v Octagonu to byla ještě větší bomba.

sicky: Perturbator považuji určitě za největší hrůzu, co jsem zde letos slyšel. Představte si, v prime timu ve 22h na hlavním pódiu pustí týpek z kláves reprodukovanou tuc-tuc hudbu a pak tam u toho mává mařenou a hrozně paří. OK, měl vedle sebe ještě bubeníka, který k tomu něco přibouchával, ale i tak považuji toto vystoupení za brutal assaultovský nonsens. Pochopil bych, kdyby hráli vzadu v Bastionu X, jako podkres k těm post-apo Mad Maxům, ale jako headliner na hlavním podiu?

MXL: Po Lampách jsme zamířili do KALu, abychom shlédli naší Janku z Námelu v roli pěvkyně s MAC of Mad. Aktuálně už čtveřice, kdy Chuckymu a Dangerovi sekunduje ex-vanessák Rodnej, do lidí prala nekompromisní industriální elektro zatěžkané metalovou kytarou a hysterickým řevem zabsintované pěnice. Partička to v konírně dobře roztancovala a dodnes mi z toho bordelu píská v uchu. Těším se konečně po letech na čerstvě nahranou desku, kterou pražská partička nahrála pod taktovkou producenta Killing Joke.

MXL: Ačkoliv všichni běželi na domácí hvězdu Cult of Fire, my se vydali opačným směrem do Oktagonu na finské Solothus a byla to ta nejlepší volba. Už jsem je viděl ve Vopici před Temple of Void a tentokrát byli nejmíň o třídu lepší. Suomi doom of finest quality. Dokonalý smutek byl zaručen, protože z blíže nespecifikovaného důvodu šlo o poslední koncert kapely, na což valibuch a zpěvák Kari hned zkraje upozornil. Prý kdo Solothus nezná, má poslední šanci na seznámení. Groovy atmosférický dumík by se dal trochu přirovnat k hybridu finského melodicky zhoubného zvuku a třeba tomu, co činili Paradise Lost na Shadows of God. Bylo cítit, že kapela do toho jde hodně naplno a svou poslední show fantasy kultu opravdu prožívá. Nasazení mrazivé. Zachytil jsem hymny The Watcher, The Winds of Desolation nebo The Gallows´ Promise. Mezi jednotlivými skladbami se hudebníci loučili s kapelou, byla to truchlohra, jak má být. Škoda jen, že výbornému vystoupení přihlíželo poměrně málo lidí, protože v tu dobu byla pozornost davů zcela soustředěna na Obscure stage.

Během vystoupení Cult of Fire bylo od zadní stage přeplněno až k pomezí pivních stanů a merche. Velkolepá stage vizuálně uchvátila všechny a vše. Vypadalo to skvěle, jenže… hudba naprostá píčovina, výrazové prostředky black metalu to mělo, ale jinak temnota nic, prázdné a pofidérní. Nechápu ten zájem, palec dolů, jak jen to jde!

vihkav: Cult of Fire, to byla teda neskutečná sračka! Vždycky jsem tuhle partu bránil, když měl někdo pocit, že jde o komerci a že jediné, čím jsou zajímaví, je jejich image a ne hudba samotná. A tento koncert mi dokázal, že už to tak nadobro je. Viděl jsem je v posledních letech dvakrát a vždycky jsem byl nadmíru spokojen, protože staré věci podle mne stále mají něco do sebe, dokud se nenechali plně unést za hranici tolerovatelnosti do inspirací východním náboženstvím, a to až tak, že si myslí, že tím pádem už nemůžou nic udělat špatně. Výsledek je ale přesně takový - špatně je úplně všechno a jediná věc, kterou se můžou chlubit, je to, jaké na oko působivé rekvizity si koupili na stage. Můžete mít hezký divadýlko na pódiu, ale pokud se to nedá poslouchat, tak mě to nezajímá. Tato iluze, že dobrý vzhled znamená dobrou hudbu, snadno oblafne často i ty skalnější blackové fans. Jedna mírná nevýhoda byla tentokrát trochu moc řezavá kytara, ale to je to nejmenší. Skladatelsky jsem byl svědkem jen a pouze naprosté uzívané nudy a jediný důvod, proč jsem v půlce neodešel, byla naděje na něco staršího nebo aspoň na song Khanda Manda Yoga. Nic z toho se, prosím pěkně, nestalo. Samá nudná kravina, nic z toho nemělo absolutně žádnou energii ani nápad. Takhle prosím ne! Je mi jedno, že tři z vás znám osobně, tímhle pro mě Cult of Fire skončili. Komerce, bezobsažnost, otrava. A k tomu jsem byl připraven o poslední koncert Solothus, tohle jen tak odpuštěno nebude. Fuj!!!

vaněna: O Cult of Fire jsem psát ani nechtěl, ale když vidím přísné hodnocení kolegů, musím přihodit, že přestože hudbu CoF už nějaký ten pátek nesleduji (a ani tentokrát mě neuchvátila), vystoupení jsem vydržel celé. Byl to takový hodný blackmetal pro ne-blackmetalisty se spoustou materiálu pro oči. Zjevně tady hudba slouží nějakému jinému účelu, zda-li umělecky vyššímu, nebo naopak mrzkému, to nechám na posouzení každého. Rozhodně to ale bylo vystoupení, které si každý návštěvník zapamatoval a dle reakcí si ho většina i dost užila. 

sicky: V případě S.D.I. šlo o narychlo sehnanou náhradu za nedorazivší Overkill. Bohužel náhrada to byla velmi, velmi chabá. Laciný heavy metal okresní úrovně byl po předchozí diskotéce další ostuda festivalu. Tahle kapela neměla večer na velkém pódiu co pohledávat. Kdyby produkce místo nich povolala Debustrol, udělala by lépe.  

MXL: Bell Witch jsem prožil v neradostném transu pohřebního karu. Americká dvojice za pomoci nejrůznějších efektů a krabiček dokázala přenést záhrobní svět mezi živé. Statický rituál se opíral o zkrácenou verzi The Clandestine Gate, protože k jejímu celému provedení by byl zapotřebí dvojnásobný čas. Zkázonosný funeral některým posluchačů zlomil vaz, ale jinak s podivem, kolik lidí vydrželo celou monotónní “tryznu pro tympán a kontrabas” až do konce. Výborná záležitost, která mě ale přeci jen z alb bere trochu víc.

vihkav: Jednou z nejočekávanějších kapel pro mě byli Bell Witch. A totálně mě dostali. Jejich poslední album o jedné skladbě se mi hodně zalíbilo a slyšet ho v takovém opojení na zadní stagi byla neskutečná paráda. Dylan na svou sedmistrunnou basou vždycky dokáže vyluzovat takové zvuky, že vás to ve spojení s tempem pomalejším než záhrobním nesmírně emočně vyšťaví. Hladina serotoninu a dopaminu klesla do negativních hodnot a já nedokázal pochopit, jaký až dokáže mít hudba na člověka vliv. Probíhaly mi hlavou všechny negativní momenty života a byl jsem zadupán na nejspodnější dno propasti, ve které se sám temný vesmír odrážel a dokázal mi tím existenci hermetických zákonů polarity, což nakonec dodalo naději na lepší zítřky a na uvěření, že všechno nakonec nemůže být tak špatné. Zdánlivě je to možná paradox, ale není to tak! Musíte si projít všemi kruhy pekla, abyste byli očištěni a stali se novým člověkem. Tento koncert byl paralelou onoho podzemí, po kterém jsem se cítil znovu svůj a plný energie. Tedy až tehdy, co se mi po hodině od konce podařilo zážitek rozdýchat. Letos nejlepší koncert. Tečka.

DarkXane: Gorgoroth coby velké jméno spojené i s těmi temnějšími zákoutími norského black metalu, které nakonec zůstalo po soudních tahanicích namotané přece jen kolem otce zakladatele Infernuse, jsem bez Gaahla zatím nějak po mnoho let neviděl, a tak mi to nakonec nedalo vyrazit rozpolcen po zážitku z Cult of Fire prověřit, jakouže to síru produkuje aktuální živoucí sestava. Satanužel, slovutný Infernus však nakonec chyběl! Jak zní v oficiálním prohlášení, někdy po posledním bergenském vystoupení na festivalu Beyond the Gates se musel odebrat na operaci do špitálu poté, co jej atakovalo a zranilo jakési hovado aneb: „Some fat little insignificant“. Hmm… „odškrtnutí“ se tak bez pravověrného misionáře satanského black metalu samozřejmě konat nemohlo. A jelikož jsem se dopředu řádně nepřipravoval, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že s mikrofonem běhal po pódiu Hoest z Taake, namísto srbského Stefana Todoroviče, kterého již nějaký čas zaskakuje. Jako ne že bych ho neměl rád, ale vlastně se jednalo o nějakou úplně jinou kapelu, kterou jsem ani vidět nechtěl a po těchto zjištěních jsem se mohl v klidu odebrat víc dozadu k Jäger stánku. Konečný slyšený revival produkt se tak těžko hodnotí, ale nebudu ho nakonec nijak zásadně hanit, protože se vzhledem k okolnostem mohli na vystoupení klidně úplně vysrat, a snaha se proto cení. Subjektivně se pekelníkům mrazivé vibrace vyvolávat, tak jak by se slušelo, úplně nedařilo, hřímalo to ale slušně přes celý prostor před Sea Shepherd. Valilo se průřezově v podstatě celou tvorbou do roku 2015 a nechyběla tak ani vypalovačka Katharinas Bortgang z debutu Pentagram a mezi dalšími třeba ploužák Prayer, vypalovák Destroyer nebo z posledního alba atmosférická Kala Brahman a rovněž  i mistrovská hitovka Unchaint My Heart. Nakonec, vzhledem ke všem okolnostem, cajk a snad ten dojem nebyl jen přemírou bylinného likéru.

MXL: Kluky z gejzírů samotného Nifelhajmu respektuji, naživo jsem dosud neměl tu radost, a tak jsem se jal přihlásit na další noční. Misþyrming naprosto nezklamali důvěru v ně vloženou a vrhli se do toho po hlavě jako vzteklí psi. Dovolím si říct, že s větším nasazením letos neodehrál nikdo z těch, co jsem viděl. Basák-strašák, pořád vykulený bělma, mezi skladbami na lidi štěkal a ostatní z tohohle klubu tyranů byli jen o maličko vlídnější. Ne o moc. Dokonce to bylo přes pozdní hodinu i celkem nahlas a když najednou ve třech kázali v islandštině svá dehumanizační proto-satanská poselství, mělo jistě civilní obyvatelstvo v okolí pevnosti radost. Zuřivé silácké pózy aristokratů zla a zběsilost posedlé hospodyně, když se jí pálí lívance, to všechno hnalo emoce na zteč a do finální konfrontace se světem dobra. Militantní atmosféra gradovala v totálně přehnaném a do všech stran vyšponovaném závěru, kdy se trýznitelé rozhodli se zvednutým ukazovákem ignorovat vůli stage managera a valili to do nás o dalších patnáct minut navíc. Pro mě příjemné překvapení a Myšprýmink první místo ze všech letošních blacků.

vihkav: Přiznám se, že se mi na Misþyrming ani nechtělo vydržet, protože se mi líbí hlavně první album, a to ani ne všechno z něj. Je to tak, není to můj nejoblíbenější black. Nuž, nakonec jsem nabral síly a vstoupil do válu, který od první noty nepřestával udivovat. I já mám problém s posledními dvěma alby, které agresivitu prvního postrádají, ale začínám si myslet, že jde trochu o zvukovou produkci, protože naživo mi bylo dokázáno, že mají pořád extrémní náboj. Ti blázni vůbec nechtěli přestat hrát a nakonec z toho byla hodinka ryzí agrese, moc pěkné. Rýpnu si jen, že naživo nikdy nehrají svůj nejlepší kousek - Söngur uppljómunar.

MXL: IGRA/Cybersheep na KALu tu noc tucali speedcore na 250 BPM, dobře jsme se u toho dobláznili a spořádaně odešli ve čtyři do svých chýší.

Fotky: Brutal Assault a redakce.

- sobota