- úvodní dojmy

vikhav: Stíhám hned druhou kapelu. Devoid of Thought - tak bych přesně popsal, jak jsem se na koncertě cítil po tahu minulé noci. Stejně jsem nabral síly se nechat probudit nesympatickým zlem. Většina prohnilých deathů už mě nudí, protože jsou jak přes kopírák, ale tady se krásně střídalo tempo a dorazila neskutečná vesmírná atmosféra pomocí výškového kvílení kytar. Místo do hrobu omílaných švédských postupů má prostě kapela vlastní nápady a nenudil jsem se ani na chvíli. Do zatažených mračen hudba jak dělaná.

DarkXane: Úterní uvítací seance do svítání s ořechovkou namísto warm-up párty vykonala své, a tak byli španělští thrasheři z Albacete první zhlédnutou sestavou současně při jejich premiéře v pevnosti. Faktem je, že v poslední době sklízejí Angelus Apatrida poměrně pozitivní ohlasy, včetně dva roky starého eponymního alba, a tak jsem byl docela zvědav na to, zda to, čeho se jim nedostává na originalitě, vynahradí vzteklým nasazením a nadšením z osmdesátkového a devadesátkového retro mlácení. Radostný pocit se bohužel nedostavil i přes veškeré urputné úsilí čtveřice na pódiu, které ovšem nemohlo stačit ani k udržení při vědomí, natož k oživování mrtvol. Míchanice od Pantery, Megadeth, Metallicy, Kreator, Testament a „doplň si sám" zástupu dalších zkrátka na velkém pódiu nefungovala. Hrálo se poměrně průřezově tvorbou, a tak mezi jinými zazněly třeba albový otvírák You Are Next z roku 2012, tutovka One of Us z 2018 nebo We Stand Alone z posledního, předloňského produktu. Guillermo ještě neopomenul připomenout nový singl z připravovaného letošního osmého alba Aftermath, které si ale do podzimního deníčku spíše nepoznamenávám. 

MXL: Angelus Apatrida byla mou první kapelou, kterou jsem letos mohl slyšet. Warm-up tentokrát nepřinesl žádná jména, která by mě do pevnosti, při vším respektu, dotáhla. Bylo třeba šetřit síly. Španělé do nás tlačili nudný thrash inspirovaný kdečím z osmdesátek. Snažili se, ale o to hůř. Chvílemi jsme se nejen nad výkony zpěváka na sebe útrpně šklebili. 

sicky: Fit for an Autopsy hráli mix tvrdého groove metalu a hácéčka s nasraným řevem. Jednodušší deathcore varianta měla energii, rytmicky to pěkně houpalo, ale po deseti minutách zjišťuji, že jedním uchem tam, druhým ven. Kapela měla dost divně ozvučený virbl, což nebyl ale hlavní problém. Tím byl spíš podprůměrný zpěvo-řev, který mne v kombinaci s hodně nahlas ohuleným zvukem donutil, abych záhy prchnul.

MXL: Připraven pro pitvu bych po vystoupení dědkórové stár FFTA opravdu byl, kdybych záhy nevzal do zaječích a nespasil svou hříšnou duši. Zcela generická stylová záležitost pro fanoušky žánru, z něhož se pro podobné spolky stává klec. Nejsou totiž schopni přinést cokoliv, co by z osvědčeného musteru vybočilo, takže cokoliv z kapely lezlo, bylo naprosto predikovatelné a nezáživné.

sicky: Na Church Of Misery jsem se těšil. Styl, co hrají, mám rád a poslední deska ujde. Ze začátku panovala spokojenost, stoner metal ve stylu Down můžu a tohle mělo přesně ten zhulený feeling. Bohužel po třetí skladbě se začalo ukazovat, že tahle kapela není ani Down ani Black Sabbath. Hudba začala být utahaná, sóla vyčerpávající, zpěvák úpěl až běda. Zkrátka chyběl drive. Hrát tuhle muziku, aby to valilo, není jednoduché a Japonci by měli ještě potrénovat.

Slapshot byli parádní. Rychlé a přísné hácéčko šlapalo předpisově. Amíci jedou klasickou verzi žánru, která je víc do punku než do metalu, tzn. na dřeň ostrouhaná, buřičská rebelie, které dominuje luxusně vyřvaný chraplák. Pro mě šlo o první velký nářez letošního BA a chutnal mimořádně. Tvrdý, konkrétní zvuk a energická hudba navíc nakopávala nejen mě, ale i ostatní lidi kolem, až se z toho rozběhl solidní kotel.

MXL: Taky už jsem v Josefově na Slapshot kdysi hopsal a stalo se tak i tentokrát. Poctivá a dřevní hudba šedesátníků kope do prdele o čtyřicet let mladší bubáky s warpainty. 

Dantez: Crowbar jsou už jakýmsi festivalovým standardem, obrok zvanou kapelou, na kterou je spoleh, která si svůj prostor v odpoledních hodinách zaslouží a obhájí. Podobně standardně se jevilo i samotné vystoupení – bez větších překvapení, s pěkně čistým, ale až příliš hodným zvukem. Výkon kapely lze srovnávat přímo v rámci Brutal Assaultu: během předchozí návštěvy se Crowbar podařilo zamlátit do země každého, zejména pak během natahovaného outra The Cemetery Angels. Letos se zmíněné sonické kladivo z bažin New Orleans nedostavilo, hodně klasik ovšem zaznělo (nadále je potřeba tápat, proč Existence is Punishment není stálicí v setlistu), došlo i na novinky z poslední Zero and Below, které neměly problém navazovat na ověřenou, léty testovanou tvorbu. Očekávaným highlightem zůstala Planets Collide, při které se už tradičně mísil pot s nejednou chlapskou slzou. Všehovšudy ale šlo spíše o neurážející rutinu.

sicky: Be´lakor byli kvalita. Melodeath s přesahem do progu, který mají Australané zmáknutý na albech, zvládali stejně dobře zahrát i na živo. Instrumentálně na výši výkon, kdy vyzněly harmonie i melodický zpěv. Kapela umí i přitvrdit, ale žádný drsný bordel, naopak místy jde skoro až o hevík, ale bylo to fajn. Cením skromné, profesionální vystupování, kdy neprobíhalo žádné macho hecování a spíš soustředění na hudbu.

MXL: Be´lakor jsem viděl potřetí a k další jejich show přistupoval s nulovým očekáváním. Na deskách ani live mě sice ta kapela nijak neštve, ale přijde mi bezútěšně průměrná a mou pozornost neudrží. Devizou Klokanů budiž jejich sympatické vystupování a tentokrát i fakt, že mi ve středu předchozí dvě kapely dost pily krev. Zahráno velmi dobře, atmosféra byla vytvořena a jejich melodeath byl nakonec fajn osvěžením, aniž by se konala senzace.

vihkav: K Be’Lakor bych dodal jen to, že jsem taky dlouho čekal, než je uvidím. Hudba je to pěkná, to jo, ale naživo to nemělo žádný drive ani energii, jakou od podobných valivých melodeathů člověk čeká. Prostě odehráli něco, co složili. Přesto příjemný poslech.

sicky: Immolation nebyli vůbec seštelovaní. Zvukově i hudebně dost mizérie. Alba kapely jsou samozřejmě kvalitní záležitosti, naživo ovšem bída. Bubeník nestíhal, kytary nezněly vůbec deathmetalově. Ross Dolan se sice tvářil přísně a větral do pasu dlouhou, obarvenou mařenu, nicméně jeho kapela hudebně nevyzněla.  Zvuk byl divně středový, řekl bych rockový, a úplně mu chyběly hutné basy. Občas sice vykoukla fajn pasáž, většinu času jsem se ovšem bezradně ztrácel v bramborách, které se na mě z podia valily, a bylo úplně jedno, jestli kapela hraje staré, nebo nové věci. Za mě jedno z velkých zklamání letošního ročníku.

MXL: Fejm Immolation vězí v několika ikonických albech satano-dehetu, ale naživo jde o otřesnou záležitost. Už jsem o nich tady jednou z BA reportoval, prostě to naživo nedávají ani náhodou. Utrpení.

sicky: Agnostic Front proti tomu byli jízda jako kráva. Optimistické, energické, hudebně zařezávající vystoupení dalo zachmuřeným smrťákům (taktéž z NY) řádně na frak. Nešlo jen o nasazení a radost z hudby, ale také o to, jak kvalitně to staří hácéčkáři zvládli zahrát a zazpívat. Zvuk byl parádní, setlist dle očekávání plný osvědčených hitů jako My Life My Way, For My Family, Gotta Go a byť jsem stál od podia dost daleko, tak mě svižná, skočná hudba naprosto pohltila. Maskot Stigma tentokrát nejen pařil, ale i hrál, takže z hlediska kytar to bylo odehrané až nezvykle profesionálně. Myslím, že je třeba do programu častěji zařazovat takto optimistické a pozitivní kapely, nakopává to a člověk má hned veselejší náladu.

Dantez: S Tribulation dorazil příslib alespoň nějakého spektáklu. Čtveřice mrtvolných kavalírů vylezla zpoza černobílých, lebkami věnčených bannerů a bez většího zaváhání spustila dnes už trademarkovou fúzi death metalu a gotického rocku. Spoléhalo se zejména na starší věci, u kterých kapela evidentně ví, že fungují. Sahalo se až do dob The Formulas of Death, neopomenula se ale tvorba soudobá. S ohledem na výběr delších tracků se stihlo pokrýt široké spektrum katalogu. Nadále smířlivý zvuk Obscure stage u Tribulation tolik nevadil, souzněl totiž s atmosféričtějším, melancholickým výrazivem kapely. Obměněná sestava byla dobře sehraná a vizuálně sladěná – během hraní nezapomněla i na trochu showmanství, expresivita někdejšího kytaristy Jonathana Hulténa ale chyběla. Za trumfy koncertu šlo očekáváně považovat skladby z The Children of The Night: svižná Melancholia i finální Strange Gateways Beckon nadále zůstávají předními klenoty švédského rozněžnělého soužení.

vihkav: Ano, Tribulation byli skvělí. Co se týče nejen showmanství, v tuto chvíli festivalu zatím vyhráli na plné čáře. Mají díky své žánrové fúzi originální sound, který se snadno vryje do paměti. Co mě ale trochu mrzelo, je soustředění se na většinou pomalé skladby. Vsadím se, že úplně nejlépe by fungovala Hour of the Wolf, kterou nechápu, proč nehrají. A jelikož to byl pro mě první letošní koncert na Obscure stagi, dovolím si k úvodním dojmům ještě přidat docela blbý upgrade, že obrazovka promítající koncert byla za zvukařem a když jste v publiku na kapelu pořádně neviděli, měli jste smůlu.

Na Heaving Earth jsem byl zvědav přes report z Jižáku, kde koncert údajně neměl takovou sílu? No, nejsou určitě na živo zlí, ale i zdejší vystoupení pár problémů mělo. Bicí se zpěvem přehlušovaly kytary, které bych si představoval dvakrát hlasitější, aby všechny vyhrávky vynikly. Zadruhé bych si představoval brutálnější zpěv. Teď mám tedy zmatek v tom, čí že vokály vůbec byly na posledním albu, ale určitě lepší než zde. Sepp se barvou screamu víc hodí do Altars Ablaze. Každopádně je to pěkně složená nasypaná muzika - po technické a skladatelské stránce jsem bez výčitek. PS: Ani jedna kšiltovka!

MXL: Německý skanzen thrashové slávy Sodom se představil v rámci oslav čtyřiceti let na scéně a soudě dle zájmu, patřil k největším tahákům středy. Od prvních tónů Nuclear Winter to byl solidní kvapík, ale zvuk dvou prvních skladeb naprostý maglajs, což se stalo průvodním jevem celého festu. Tom Angelripper se s vydáním posledního alba Genesis XIX a obnovou dobře fungující sestavy, dle mého soudu, dopustil chyby. Dlouhé roky se mu dařilo držet úroveň svého nazlobeného war and groove thrashe na solidní úrovni, a obdobně vypadala i prezentace kapely. Poslední studiovka s návratem Franka Blackfirea se nese ve znamení jistého úpadku. Sodom se snaží o určitou surovost raných nahrávek, ale to nestačí. Tom má sice hlas jak cirkulárka, výběr skladeb byl poctivým průřezem kariérou, ale když se pokoušel zpívat Frank, dostávalo vystoupení, spolu s jeho machrováním, poněkud nesympatický nádech. ALE… Sodomáci jen přece můžou těžit z celkem hluboké studnice kvalitních skladeb. To koncert nakopávalo po celou dobu, Tom sice klasicky mlel, že to je zrovna jeden z nejlepších koncertů kariéry a podobně, což dělá kdekoliv kde hraje, ale zároveň se drtil nasypaný masakr a nátlak v pořádku. Dočasné obyvatelstvo Josefova pochopitelně jásalo při titulních skladbách kultovních alb, já se bavil taktéž, jen se mi to zdálo dost potichu. Závěr show byl už trochu rozvleklý, místo coveru Venom by to sneslo víc věcí z Persecution Mania, Agent Orange nebo Tapping the Vein. Před poslední skladbou jsem tak prchl okouknout Vincentovu partu na Obscure stage.

sicky: V případě Sodom moc nechápu, proč mají stále takový úspěch. Kapela, která byla jeden čas už docela na odpis, má dnes takřka kultovní status. Přitom se u nich vlastně nic nezměnilo. Teda změnilo se personální obsazení, kdy je zpět kytarista Blackfire, ale hudebně je to napříč dekádami stále ten samý, jednoduchý, hobluj thrash. Samozřejmě Agent Orange, Better Off Dead a Nuclear Winter si poslechnu rád, nakonec jsem na tom kdysi taky začínal, nemění to ovšem nic na tom, že je to z dnešního pohledu jednoduchá a přežitá muzika. Prostě starý thrash metal v té nejarchaičtější podobě. Pokud to ale kapela zahraje dostatečně rychle a tvrdě, což byl případ letošního ročníku, tak se to dá vydržet. 

Heaven Shall Burn byla trapárna. Německá metalcore kapela měla snad pocit, že je největší hvězdou festivalu. Zpěvák - pozér se na podiu okázale producíroval v červené košilce, a byť kapela ještě nic pořádně nezahrála, už se snažil ovládnout publikum. Uznávám, že jejich jméno známé je, nicméně to samo o sobě nestačí. Je třeba něco předvést a v tomto případě šlo o naprosto zaměnitelný (tvrdší) metalcore s jump-jump momenty. Nejsem odpůrce tohoto stylu, jsem dokonce fanouškem několika kapel z tohoto ranku, nicméně Heaven Shall Burn mezi ně nepatří a po tomto vystoupení ani nikdy patřit nebudou.

MXL: I Am Morbid je pro neznalé Vincentova cover kapela Morbid Angel a sází na osvědčené tutovky z Altars of Madness, Blessed are the Sick, Covenant a Domination. Předposledně jmenované album slaví zrovna 30 let od vydání, a tak se sázelo na tracky z tohoto kultu. Nebudu zastírat, že mi Davidovo vystupování a názory vždy přišly jako hlody egocentrické rock star, a vždy jsem ho bral s rezervou. Tentokrát s noblesou moderoval celou show a dokonce působil jako docela příjemný a vtipný týpek. Zvuk byl na středu placu dobře čitelný, Morbid se topili v pekelné červeni a kouři a jela se death metalová klasika. Immortal Rites a Fall from Grace totálně zatopili pod pekelným kotlem a tribute band vedený někdejším vokalistou MA si vedl jen o něco málo hůře než Azagthothova originální parta. Takže dost dobře. Instrumentálně nebylo co vytknout a David řval parádně. Jak bylo řečeno, Covenant tvořil osu vystoupení (Rapture, Pain Divine, World of Shit, The Lions Den, Vengeance is Mine a God of Emptiness). Bylo cítit, že se Vincent nechce blamovat, chce udělat dobrý dojem a záleží mu na komunikaci s publikem. Jaký rozdíl proti vystoupení Vltimas na BA! Kytaristé se blýskli společným sólíčkem, chlapci umí. Na Dominate či Where the Slime Live reagovali lidé více než spokojeně a mě posedl Belzebub taktéž.

Dantez: O francouzské enigmě Verset Zero jsem toho věděl jen pomálu. Jedna z mých mála návštěv letošní stage KAL se však nadmíru vyplatila. Naděje na zajímavý zážitek přitom svitla už před samotným vystoupením – skromná stage se honosila obřími černými prapory, mezi kterými byl umístěn oltář se svícny a dalšími ritualistickými proprietami. O několik minut později vešel do centra vypiplané výpravy od hlavy k patě zahalený kněz. Černá postava bez okolků zahájila set, ve kterém se snoubily zkreslené rytmy techna, ambientní ševelení, elektronické ruchy a hlukové plochy. Jedna půle žánrového vymezení zajišťovala hudební uchopitelnost, druhá přes základ vhazovala agresivní, ucho dráždící aranže, které konstantně doplňoval i zkreslený vokál jediného člena projektu. Dekadentně liturgický vizuál s temnou hudební povahou navozoval dojem pokleslé transcendence. Vše kumulovalo až do finální katarze, při které kněz shodil kápi z obličeje a s posledním vřeštěním se bez zbytečných řečí odebral mimo zraky publika. Ve všech ohledech promyšlená půlhodina přichystala nejpamátnější moment festivalové středy.

Brutusáček: Poslední zastávka švédských bohů proběhla samozřejmě před covidem, takže když se Meshuggah objevili na soupisce festivalu, bylo jasné, že se rozhodně pojede. V průběhu jara navíc kapela oznámila návrat ztraceného syna a Meshuggah tak jsou s Fredrikem Thordendalem opět kompletní. 

Připravit stage pro kapelu musela být dost řehole, spousty banerů a plachet, které se "zjevily" během koncertu, a hlavně zapojit tunu světel. Meshuggah vozí obrovský světelný park, který dokonale podtrhuje jejich hudbu. Začali přesně, úderem 22. hodiny, a jak jinak než s Immutable. Broken Cog je ideální namotávací otvírák. Zvuk ještě lehce zlobil. S následující Rational Gaze si ale vše sedlo. Skok takhle dozadu do diskografie byl nečekaný ale vítaný. Tahle skladba prostě maká i po letech. Dvojice Pravus a The Hurt That Finds You First byla ojedinělá palba pro kotel pod pódiem. Na ty jejich kila se moc buřit nedá, takže tenhle vyloženě "metal" šlapal na plný plyn a spolu se závěrečnou FBM byl největším rychlíkem celého setu. Set byl samozřejmě vyvážený, takže po rychlém šinkanzenu přeskok na buldozer. Kila, tlak, namotávky, kvílející neriffy ryly brázdy do vědomí, a to i přesto, že jejich zvuk tolik neskřípe jako spíš tlačí, bylo to až lehce postmetalové, nicméně po švédsku obv. 

Meshuggah samozřejmě jedou tour k podpoře Immutable, nicméně vrchol setu přišel v podobě bloku Catch 33. Když zazněla meziintrová Mind's Mirrors bylo jasné co se bude dít. Možná to bez Fredrika nechtěli hrát, nevím, nicméně slyšet po letech vrchol Hlavy 33 v plné parádě za doprovodu světelné orgie byl opět tripózní zážitek.

Po tom všem byl zbytek setu už jen přidanou hodnotou, čekal jsem, že Hlavou koncert ukončí, ale pořád je tu aktuální deska a je potřeba jí drtit. No problemo. Klipovka The Abysmal Eye je jedna z těch "hratelnějších" věcí z desky a vlastně i na předchozí blok dobře navázala. Demiurge už pár let plní funkci zavíráku, nicméně se navrátil Fredrik tak se muselo zavřít s Future Breed Machine. Už sice nepoužívá vokodér jako kdysi, za pár odfláklých riffů bylo zdvižené obočí, ale pořád ta skladba seká neuvěřitelně.

Vzývání a čekání božstva se opět vyplatilo, Meshuggah pořád umí, naživo je to audiovizuální šleha a nic na tom neměnilo, že už jsou to vousáči "ve věku" a místy je to chladnější. Naopak takhle kapela stárne dokonale. Meshuggah hráli 70 minut a jedinou výtkou je, že nezazněla Bleed. TOP BA 2023! Setlist.

sicky: Meshuggah naladili tentokrát více atmosférický setlist a zvuk, takže to nebylo tolik zničující. Docela změnu jsem registroval u Jensova zpěvu, který byl víc utopený a netrčel jako obvykle. Zdálo se mi navíc, že frontman mnohem lépe frázuje do hudby, resp. trefuje se slabikami do bicích, což hodně pomáhalo a celkový dojem nebyl tolik ubíjející. 

vihkav: Mork rozhodně nejsou průměrný black, což se tak původně z nahrávek nejevilo. Původně mě to totiž nelákalo moc kvůli naposlouchanosti, jako spíš kvůli exkluzivitě vystoupení v ČR. Tenhle koncert mi dal ale solidně na frak! Riffy nenudily nikdy a hudba má neskutečný nápad, střídaly se různé žánrové odnože od old schoolu přes urfaustovské polohy až po epičnostSólstafir. Sice je možná každá odlišná pasáž připodobnitelná k něčemu, co znáte, ale ve výsledku se nedá mluvit o žádné kopírce, protože všechno do sebe zapadá tak hladce, že se z toho stává nerozdělitelný celek a originální zvuk kapely je na světě.

MXL: Peacevillovská kapelka Mork patřila mezi ty, které jsou v našich končinách naprostou vzácností, a odpovídal tomu natřískaný Octagon. A protože lidi jsou tupý dobytek, narvali se v zadní třetině prostoru tak, že vznikl neprostupný humanoidní špunt, ačkoliv bylo vepředu celkem místo. Z prostor press centra byl ovšem výhled na scénu optimální a zvuk super. Druhá nejmenší stage festivalu se mohla pyšnit kvalitním soundem, což byl posun oproti loňskému Bastionu, kde bylo více prostoru, ale zvuk nedostatečný. Norové na deskách nepůsobí nijak zářivě, ale naživo to byla solidní smršť, která mě motivuje k dalším poslechům alb. Chlad, vztek a mizantropie. Více takových kapel by festival jistě zpestřilo.

Dantez: Na Grave Miasma pohlížel nemalý vzorek festivaloveho návštěvnictva jako na jediného zástupce záhrobní death metalové hrozby. Troufalá nálepka se přesto neobešla bez rozpaků: z druhé desky anglické čtveřice se totiž vytratilo takřka veškeré temné fluidum, které probíjelo silným debutem. Koncert nakonec odpovídal soudobému autorskému stavu skupiny. Grave Miasma působí jako standardní death metalové těleso, při jehož skloňování nelze hovořit o výraznějším vyhranění. Zlo se nekonalo. Ničemu nepomohl ani samotný úvod koncertu, kdy se během prvního přepáleného zařvání rozesmál snad celý prostor Octagonu. Zvuk si naštěstí začal za chodu sedat a od poloviny šlo považovat výkon za poměrně solidní. Zbylá ambice o navození atmosféry byla bohužel zabita nepadnoucí interakcí frontmana. Prostor se tak nepřekvapivě začal vyprazdňovat – nemálo hlav volilo úprk vstříc stagi KAL, kde mezitím pokoušeli limit sluchovodu Kollaps.

MXL: Grave Miasma ve mně zanechala smíšené dojmy. Na jednu stranu poctivý death Anglánů překvapil svou techničností, očekával jsem více primitivní hrubosti. Monotónnost mi úplně nevadila, ale výkon zpěváka byl tristní a také délka setu nesmyslná. Škoda, že jsme neutekli na zabijácký Kollaps na KALu už tři/čtyři skladby předem.

vihkav: Na Kollaps jsme někteří dorazili až ke konci, protože Grave Miasma hráli hrozně dlouho a nějak mi nedošlo, že jsem tento industriál už vlastně viděl před Of the Wand and the Moon v Praze. Epická elektronika s mega naechovaným vokálem dávala uším co proto, bylo to extrémně nahlas a ani se nedivím, že moc lidí nezbylo. Moje sluchy by taky celý koncert nevydržely. Každopádně hrozná vražda, kéž bych toho stihl o něco víc.

sicky: Converge začali dle očekávání rychlými vypalovačkami, často se však během setu překlápěli do alternativnější polohy. Působilo to zajímavě. Starší věci z You Fail Me a Jane Doe střídali z novějšími z The Dusk in Us, které mi, pravda, díky zvuku moc nesedlo, ale tady ty skladby najednou měly švih a působily z dramaturgického hlediska zajímavě. Vystoupení bylo různorodé, kdy zněla jak psychotická střední tempa (Under Duress, Hell To Pay), tak rychlejší vraždy (Axe To Fall) anebo vyhrocené emocore věci (All You Leave Behind). Ve všech polohách to však mělo neskutečné koule a mega zvuk. Zažil jsem i slabší koncerty kapely, tentokrát to ale nebyl ten případ, letos jim to hrálo výborně. Bavila mě jako vždy rytmická sekce, která pokud Kurt Ballou zrovna nehraje riff anebo pidliká, v pohodě utáhne zvuk i skladbu bez toho, aniž by klesl tlak. Ben Koller je totiž ďábel bubeník, ten může hrát klidně sám a pořád to bude masakr. Jacob byl tradičně šílený, jako obvykle ani moc nekřičel texty, jen řval, což ale patří k věci. Super byl také vizuál, kdy byla kapela zahalena do temně červené a za jejími aparáty stoupaly po celou dobu na každé straně dva velké proudy kouře. Vypadalo to jako dva obrovské komíny/výfuky vycházející z kapelního běsnění. Paráda. Zpětně viděno na úplný vrchol festivalu. 

MXL: Salemská čtveřice Converge je u nás jako doma a člověk by měl cukání zkérované týpky a jejich math/metal/core/post-punk tentokrát vynechat. Ale to by byla obrovská chyba! Kapela soustředěná kolem vokalisty Jacoba Bannona zraje jak víno a hlavně - nestagnuje. Každý jejich koncert zaznamenávám progres a nejinak tomu bylo na zadní Obscure stage. Nejvíce se trochu překvapivě hrálo z Axe to Fall, zároveň se kromě vylámaných zběsilostí dal prostor i uvolněnějším kompozicím a marně vzpomínám, kdy na mě Converge působili tak kompaktně a úderně. Dva zpěvy (druhý obstarával kytarák Kurt Ballou), hrotili pánové freneticky, Nate Newton byl jak na pérkách a na basu kouzlil jak traktor matematik. Skromný a uznalý projev Bannona mezi skladbami tomu nasazoval korunu a trochu nečekaně musím Converge zařadit hodně vysoko do topu celého festivalu.

Americké trio Russian Circles (prý pojmenované podle hokejového tréninkového cvičení) jsem viděl asi popáté a stejně neodolal. Instrumentální kapela s osmým albem Gnosis přišla zase s trochu odlišným soundem, a protože mi jejich pražský koncert unikl, těšil jsem se. Sofistikovaně vystavěné atmosféry nejsou výsledkem kdovíjakého počtu tónů, nechávají si záležet na rytmických finesách, dokonce arytmických. Bicí hrají v tvorbě kapely prim, ale práce basy a kytary je s nimi pevně propojena. Jsme tak svědky nejrůznějších zasekaných variací a pečlivě napočítaných záseků, které často začínají nenápadně a nevinně, aby vám nakonec pěkně zamotaly hlavu. Inteligentní muzika chicagských rezonovala navíc v silném hlasitém zvuku, pomalá hudba se valila blíž a blíž, až mě zavalila. Vynikající záležitost, která splňuje laťku áčkové kapely po všech stránkách.

MXL: Na, pro někoho již kultovní, newyorské sci-fi death komando Artificial Brain jsme si museli počkat až do čtvrt na tři, což byla řehole. Na druhou stranu se to vyplatilo, protože vedle Converge jsem se dočkal nejlepšího vystoupení dne. Progresivní smrťaři patří k tomu nejtechničtějšímu v ranku, a tak to byla pastva pro uši i oči. Oproti pražskému vystoupení ve Vopici zde byl mnohem vyrovnanější sound, i když to mohlo hrát víc. Každopádně měli lovci mimozemských stvůr přes pokročilou hodinu plno a závěrečné koncerty na zadním podiu se opakovaně postaraly o vrchol dne. Eponymní poslední deska je zvukově lehce diskutabilní, ale naživo skladby jako Celestial Cyst nebo titulní makají luxusně. Zpěvák je fakt zvíře, má trochu všechny v prdeli, ale poctivák. O výkonu ostatních hudebníků se dá mluvit jen v superlativech. Původ z jazzového hlavního města světa se nezapře. Dost jsem zatřepal pleškou při Worm Harvester a ještě jsem poznal Estranged from Orbit a Vacant Explorer. I když už jsem, podobně jako řada ostatních ve čtvrt na čtyři, únavou sotva stál, měl jsem rohlík jak hovado, protože AB jsou pro mě geniální parta, mlaskám, triko zakoupeno a support vykonán.

Fotky: Brutal Assault a redakce.

- čtvrtek