Kdybych měl nedělní koncert vystihnout jedním slovem, řekl bych, že byl nepřekvapivý. Je-li člověk seznámen s výkony umělců, na něž se jde podívat, je jistě schopen si dopředu udělat představu o tom, jak bude show vypadat. Někdy se samozřejmě může stát, že kapela naživo interpretuje své skladby lépe než na hudebním nosiči; anebo naopak, že si ke kvalitám dopomáhá ve studiu a naživo je to pak suché či lopatovité – to pak věštné snahy selhávají. V neděli jsem však byl učiněná Pýthie – já i každý, kdo si Kvelertak, Bison B.C. a Coliseum dopředu poslechl a trochu si u toho něco představoval.

O tom, že je Kvelertak (poněkud přeceněná) vycházející hvězda, jsem psal už v recenzi na jejich debut; odhad popularity těchto Norů jsem nikterak nepřehnal, jelikož na Sedmu dorazilo dost takových, pro které zřejmě byli hlavním předmětem zájmu a kteří svou oddanost demonstrovali kvapným nákupem triček (zdařilých, pravda). Jenže chyba lávky. Kvelertak jsou buď skromní, nebo líní, nebo nemají nazkoušeno, případně je jejich zaoceánští kolegové na aktuálním turné nechtějí moc pustit ke slovu: nastoupili totiž ve tři čtvrtě na osm a v osm hodin a pět minut skončili. Sotva jsem si stihl prohlédnout jejich fešné kníry a hárdkorácké kérky, už se poroučeli: „Čau, volové, zas někdy.“ Mně to bylo celkem jedno, z trojice vystupujících kapel mě zajímali nejméně, ale být oddaný fanoušek v novém tričku, jsem naštvaný – kdejaká mizerná česká kutálka nudí na pozici předkapely dvojnásobek času.

Kvelertak zahráli pět skladeb, poznal jsem Ulvetid a Mjöd, zbytek zanikl do stejnorodého celku, přesně jako na desce. Hráči jsou to jistě šikovní a jejich nasazení bylo příkladné; třepali patkami a zarostlý zpěvák, vzhledem připomínající své vikingské předky, vydatně hrozil pěstí, ukazovákem a malíkem. Zaujal mě kytarista křičící doprovodné vokály, který na svůj instrument hrál bez trsátka, prostě do něj tak nějak tloukl. Čtenáři-hráči na kytaru nechť si z toho vyvodí, co chtějí, pro mě jakožto ne-hudebníka to byla spíše kuriozita. Anebo vysvětlení, proč mají ty kytary tři, když to nejde moc poznat? Stejně jako na desce však Kvelertakům něco scházelo, snad dravější písně, a když k tomu připočteme směšně krátké vystoupení, moc mě nepřesvědčili.

Následoval největší zážitek: kanadští lovci mamutů Bison B.C.. Dva skučící neandrtálci s kytarami, zezadu krytí mongoloidem s ohromnou basou slepovanou páskou na koberce a docela obyčejným usměvavým mladíkem za bicími. Před koncertem možná vypadali jako mírní pojídači triceratopsích stejků, jenže s prvním úderem do strun začal prvobytný zápas o přežití. Darmo vyprávět, nejkamennější stoner metal, co si lze představit. Víc nahlas a šílenější sóla než na albu, vousiska létající vzduchem, maximální nasazení. Bisoni naservírovali ty nejtanečnější pecky (z posledního alba třeba Two-Day Booze, Die of Devotion nebo Take the Next Exit) a paradoxně rozvířili nejmenší kotel – možná proto, že pankáči nedokázali pochytit jejich poměrně rafinované rytmické struktury. Pro mě každopádně ultimátně zábavná věc; viděl jsem je podruhé a opět to byla absolutní jízda, lepší koncertní kapelu těžko doporučit.

A nakonec Coliseum z Kentucky, kapela s nejmenším počtem členů (pouze „power trio“ s jančivým basákem, nováčkem za bicími a hřmotným plešounem Ryanem v čele, který jako jediný za celý koncert komunikoval s diváky – pohovořil o tom, jak je tohle turné skvělé a jak mají jít všichni rasisti a homofobové do prdele - klasika, punk) – přesto však neméně hlučná. I zde se splnila má očekávání a džob v Delfách by měl být můj: zatímco desky Coliseum jsou zvukově poměrně hodné a snad až zbytečně jemné, na koncertě je to ryzí hardcore punk, který je slyšet (a v uších mi hučí ještě teď, jako by Coliseum dobyli můj mozek a nechtěli do něj pustit žádnou jinou hudbu).

Teprve nyní se rozvířil rej hopsalů, došlo i na „crowd surfing“, který z backstage pozorovali členové předskakujících kapel, posléze jim to přišlo zřejmě tak husté, že i basák Kvelertak se v nejvypjatějším momentě při hymnické Fall of the Pigs vydal skočit do davu a osahat si nízký strop Sedmičky – jeho kolega ho při tom točil na kameru a teď se spolu určitě smějí, jací jsou ti Češi vtipní hašišáci. Coliseum se představili jako sebevědomá kapela, která si může dovolit vést turné a diktovat diváctvu – z mého pohledu sice nezpůsobili takovou zkázu jako Bison B.C., avšak nadšené publikum bylo ten večer mnohem více nakloněné jednoduššímu rytmu a zábavné melodice.

Povedená akce a především dobře vykoumané turné, kdy spolu jedou kapely, z nichž každá interpretuje HC kořeny po svém. Žádná není moc známá (vyjma Coliseum, ti už vykrúcajú na parketech nějaký ten pátek) a všechny letos vydaly přinejmenším slušná alba. Zábava především.