Kdy: 28. září 2024

Kde: Švédsko, Stockholm, Nalen

Current 93 nejsou zrovna kapelou, která by často koncertovala. Všechny jejich koncerty od roku 2014, kdy jsem je viděl v Drážďanech, by šly spočítat na prstech na obou rukách, a kdybychom odečetli ty, které proběhly v Anglii, dost možná by nám stačila jen jedna ruka.

Nebudu se zde tvářit, že jsem nějaký skalní fanoušek Davida Tibeta. Jeho tvorbu znám spíše povrchně než detailně, což samozřejmě neznamená, že bych k němu a C93 nechoval respekt. Mezi interprety, kteří spoluutvářeli, nějakým způsobem posouvali nebo jen experimentovali s žánry jako neofolk, industrial a psychedelickou či avantgardní hudbou obecně, moc větších jmen než Current 93 nenajdeme.

Proto, když se objevila informace o tom, že Tibet a spol. zahrají poprvé po pěti letech zase i někde jinde než jen v Londýně, probudilo to ve mně touhu je opět vidět a ideálně to spojit s nějakým zajímavým výletem. Ve Stockholmu jsem ještě nebyl, pražský koncert tou dobou rovněž nebyl oznámen, a tak jsme někdy v květnu letošního roku bouchli do stolu, lístky s letenkami a ubytkem koupili, a letěli jsme na Current 93 do Švédska.

Stockholm je, stejně jako většina severních přístavních měst, hodně fajn. Nebudu srovnávat nesrovnatelné, ale když se zaměřím jen na hlavní města, asi se mi zde líbilo více než třeba v Oslu, které mě loni až tak moc nebavilo. Byť je Stockholm vlastně největším skandinávským městem, jeho centrum s pamětihodnostmi je celkem kompaktní. Staré město Gamla Stan, kde jsme i bydleli, jde v pohodě projít během jednoho dne, a to včetně nedaleké radnice nebo parlamentu. To ovšem neznamená, že by ve Stockholmu jinak nebylo co dělat. Jedná se o město, které docela zajímavě kombinuje historické prvky s těmi modernějšími. Není však ani tak přeplácané jako Londýn nebo moderní jako Kodaň. Minimálně v okolí centra jde poznat, že hodně novějších staveb vzniklo už pár let zpátky a tok času se na nich lehce podepsal. Na druhou stranu ty staré budovy a různé parky jsou hezky zachovalé/opravené a na mnoha z nich včetně královského paláce se dokonce stále pracuje.

Nějaký detailní cestopis oproti našim výletům na Island nebo do Norska přeskočím, ale minimálně pár zmínek a případných tipů samozřejmě nevynechám. Jakožto metalista jsem pochopitelně nemohl vynechat v UNESCO zapsaný hřbitov Skogskyrkogården, kde vznikla legendární fotka Entombed u kamenného kříže, u kterého jsem si také zapózoval. Rozhodně se oplatí i krátká plavba lodí na ostrov Djurgården, kde se nachází třeba super skanzen, ale také známé Vasa muzeum s vrakem lodi ze 17. století. Za pěkného počasí je fajn vylézt na vrcholek Skinnarviksberget (celých 53 m n. m.!), odkud jde hezky vidět na radnici a tradiční barevné domečky. I za deště je ale ve Stockholmu co dělat, minimálně se vyplatí projet se metrem na několik umělecky vyzdobených a různě barevných stanic, které jsou mnohdy dost pěkné.

Co se piva týče, super byl místní Mikkeller bar a pivovar Omnipollos hatt. Zajímavým gurmánským zážitkem pak byla návštěva podniku Garlic & Shots (který údajně založili členové Candlemass) a pak losí steak. Ten jsem si dal v restauraci Knut kousek od klubu a moc lepších věcí jsem v životě neměl, takže pokud sem někdy půjdete, rozhodně doporučuji.

Samotný koncertní sál Nalen se nachází zhruba 20 minut pěšky od historického centra a jedná se o poměrně velký a hodně honosný prostor. Budova, ve které se nachází, byla údajně postavena v roce 1888 a při příchodu máte pocit, že jste vkročili spíše do nějakého starého divadla než do klubu. Po stranách i na pódiu je zdobena vysokými antickými sloupy, které při vhodném nasvícení dodávaly prostoru zajímavě starověký feeling. Pro koncert kapely jako Current 93 tedy úplně ideální.

Díky tomu, že jsem zde měl možnost prohodit pár slov s fotografem NecrosHorns, dozvěděl jsem se, že se zde nekonají jen výjimečné události, ale byl zde třeba také na Electric Wizard, kteří to svou hlasitostí málem zbořili, haha. Co se kapacity týče, tak se sem prý vejde 600 hlav. A byť bylo vyprodáno, k přehnané mačkanici nedošlo a šlo se bez větších problémů dostat i pár metrů od pódia.

Možná trochu škoda, že zrovna takovýto koncert nebyl na sezení. Jasně, mělo by to docela znatelný dopad na počet dostupných vstupenek a jejich cenu, ale zrovna na Current 93 bych si s radostí sedl, kór když jsme se před koncertem jako vždy intenzivně věnovali turistice a už nám umíraly nohy. Moc tomu nepomohl ani samotný start koncertu. S tím, že se po otevření dveří v 8 začne hrát v 9, jsme samozřejmě počítali, jenže devátá hodina ještě neznamenala příchod Current 93. 

Asi prvních 25 minut patřilo jedinému členovi kapely, který se synťáky a asi i nějakými samply pouštěl docela minimalistický a táhlý noise. Docela zde chápu paralelu na historickou spolupráci C93 s Nurse with Wound a celkově vzpomínku na abstraktnější nahrávky, které rovněž tvoří neopomenutelnou část diskografie. Vzhledem k tomu, že o nějakém opening actu nebyla řeč a všichni netrpělivě vyčkávali, kdy tohle intro skončí a na pódiu se objeví i další hudebníci, působilo to lehce úmorně. Nemohu sice říct, že by to dohromady s distorzní projekcí nefungovalo a nenavazovalo jistý surrealistický pocit. Ale ruku na srdce, Stapleton to nebyl a vědět, že tato část zabere další půl hodiny, klidně bych si sedl někam do rohu sálu nebo zašel pro další pivo.

I poté, co na pódium vylezla celá kapela s Davidem Tibetem, se však fanoušci nedočkali klasických písniček. Zůstáváme u industriálně ambientního pravěku a Current 93 začínají s Ach Golgotha (Maldoror Is Dead), tedy dvacetiminutovým otvírákem z Nature Unveiled. Zde ovšem jde okamžitě poznat síla současné sestavy, protože i když se držíme hodně nehudební zvukové dekonstrukce, s houslemi, dudami, klavírem, kytarou a dalšími dvěma členy se synťáky prostě dnešní živé provedení funguje podstatně jinak než verze skladby z roku 84. K tomu třeba přidat i Tibeta, který oproti hodně zefektovanému hlasovému projektu na koncertě čistě ječel. Celkem odvážný tah dát tento flák na začátek po dalším půlhodinovém hluku, něco podobného bych si představil spíše na závěr celého koncertu, ale nelze říct, že to nefungovalo. Navíc s vtipným přechodem do samplované Rivers of Babylon od Boney M, kterou za doprovodu projekce s atomovými hřiby jeden z členů rovněž řádně zdeformoval.

Téměř hodina koncertu je pryč a konečně se dostáváme k hudebnější neofolkové tvorbě. Na řadu přichází skladby z Imperium, Thunder Perfect Mind a All the Pretty Little Horses. Některé z nich fungují naživo skvěle, některé, stejně jako jejich originály, si i v roce 2024 zachovávají lehce infantilního ducha. Be se svým “ninininá” bych klidně přeskočil a vybral místo něj raději něco serióznějšího. Naopak This Carnival Is Dead and Gone jakožto jeden z mých nejoblíbenějších Tibetových songů mě hodně potěšil. Slyšet šedesátníka Davida skandovat “Death, death, death, death!” bylo zkrátka k nezaplacení. Škoda, že z tohoto alba toho nehráli více a rovněž škoda, že nedošlo na nic z Of Ruine or Some Blazing Starre. Přitom šlo poznat, že na písničky z neofolkového období, tedy hlavně z Thunder…, které sem tam zazněly v průběhu celého koncertu, dav reagoval úplně nejlépe. Dokonce jsem zde viděl jednoho vikinga, který všechny texty úplně agresivně recitoval.

Dále následovaly dva skoky do současnosti, a to sekce se skladbami z posledních dvou řadovek. Začali s The Light Is Leaving Us All, načež navázali s materiálem z If a City Is Set Upon a Hill, po třech skladbách z obou alb. A byť osobně tyto nahrávky, dost možná kvůli velkému opakování textů i nosných motivů, jako celky nemám až tak rád, díky tomu, že na koncertě z nich vybrali jen pár nejsilnějších kusů, se mi ve výsledku naživo až překvapivě líbily. Jasně, byl to zase další posun od apokalyptického folku směrem k normálnější hudbě a standardnějším písničkám, ale nejen jako kontrast k dříve slyšenému se poslouchaly velmi dobře. S živým zvukem a všemi těmi nástroji vyzněly ještě bohatěji než při domácím poslechu, k tomu je doprovázela tématická projekce s grafikou z daných obalů, a jak tvořily sice krátké, ale vždy ucelené kousky, fungovaly zkrátka skvěle. A rozhodně nemohu říct, že by mě A Thousand Witches nebo There Is No Zodiac nechytly za srdíčko.

Za nejlepší část koncertu ovšem považuji konec hlavního bloku před přídavkem, kdy došlo na skladbu The Death of the Corn, která má zkrátka hodně silný motiv (“Rise, rise, rise!”) a hlavně na závěr v podobě Hourglass for Diana. Zde kombinace neofolku s disharmonickými houslemi, ke kterým se se skřípavým šmidlání postupně přidávala celá kapela, fungovala úplně na výbornou. V tuhle chvíli pro mě koncert klidně mohl skončit, ale dav si pochopitelně vytleskal, vydupal a vyřval i přídavek. Došlo ještě na Happy Birthday Pigface Christus, Oh Coal Black Smith s opět poněkud infantilním “lá lala” motivem a finální cover Hushabye Mountain od The Sherman Brothers. Pěkné, ale předchozí vrchol to pro mě už nepřekonalo.

Dav opět tleská a chce víc, ale kolem půl dvanácté už kapela definitivně odchází, a tak tedy i my vyrážíme směr Gamla Stan a spát. Spokojenost? Za mě určitě. Hezké místo konání, parádní projekce, dobrý zvuk i zajímavá živá interpretace mnoha starých songů za návštěvu tohoto koncertu stoprocentně stály. Bohatý výběr tvorbou mě také bavil určitě více, než kdyby hráli celé své album od začátku do konce s pár přídavky, jak tomu bylo na většině koncertech v posledních letech.

Nemám sice moc s čím srovnávat, ale jako celek se mi tento koncert líbil rozhodně více než ten, co jsem viděl v Drážďanech. Tehdy přehráli celou desku I Am the Last of All the Field That Fell (A Channel), kterou byť mám z tvorby Current 93 po roce 2010 dost možná nejraději, naživo od začátku do konce zkrátka nefungovala až tak dobře jako výběr, který si kapela připravila letos.

Těším se tedy na pražské repete v kostele sv. Šimona a Judy, kde se určitě bude opět jednat o nevšední zážitek, plus jsem zároveň rád, že si ke koncertu budu moct sednout, což bude jistě vhodnější než na takto speciálním koncertě několik hodin stát.