Hats off to Satan for organising this trip! Festivalu s hrozným názvem Dark Bombastic Evening jsem si všiml někdy na jaře, zaznamenal zajímavý line-up a pustil to z hlavy, protože Rumunsko je daleko, mezi kapelami nebylo nic pro mě vyloženě zásadního a přece jen jsem chudý student (…). Někdy později na jaře se nicméně vynořil místní Add(a) Sejtn a nějakým záhadným způsobem sehnal spoustu lidí, aby měl ten výlet na Oranssi Pazuzu levnější (lákal i na několikadenní cestování po Transylvánii). Až po Brutalu se však za dramatických okolností formuje finální skupina osmi statečných v dodávce, o psech nemluvě (a že jich v Rumunsku bylo). Den před odjezdem oznamuje Bizzaro, že nepojede, protože se prostě nedá nic dělat, takže vymýšlíme různá zoufalá nouzová řešení, roste předodjezdové vzrušení a touha jít do čehokoli hlava nehlava. O několik hodin později oznamuje Bizzaro, že jede, protože se nakonec něco dělat dalo.

Ve středu patnáctého někdy kolem jedenácté večerní vyrážíme zatím ve dvou k vlaku pro zbytek expedice. Jsem značně nervózní, protože mi táta oznámil, že v dodávce už asi není moc nafty (ne, nefunguje nám ukazatel stavu nádrže). Oprávněný neklid. Za deset minut posílám depeše směrem domů, že bych potřeboval dovézt k benzínce, a k výpravě, ať dojdou ten kilometr od vlaku. O hodinu později se vracím k autu, ovšem výprava nikde, neb se s rumem zasekla na nádraží.

No. Rádio v naší dodávce se nám nepodařilo zprovoznit deset let, bylo tedy vhodné hledat nějakou náhradu, abychom nejeli „na sucho“, bez hudby. Vzpomínám na kamarádův adaptér z cigaretové zásuvky do normální sítě, což by umožnilo vzít jednoduše repráky od počítače. Odpověď na mou žádost je přibližně takováto: „Právě jsem dorazil do Londýna, adaptér je asi v bordelu v autě. Auto mám otevřený před domem, tak si to tam vezmi.“ Když jsem si uvědomil, že tam dorazíme někdy v jednu v noci a že mají asi patnáct psů, oblil mě studený pot. Adrenalin jako prase, ale byl jsem úspěšný, na což jsem patřičně hrdý. Akce se rozjíždí dobře.

Z cesty po Čechách si pamatuju Scorn a vesnici jménem Vílanec, z Rakouska akátové háje a Bertovy opilé proslovy, které mě nicméně drží při vědomí až do svítání, kdy tuto roli přebírá slunce a Bert se mi spokojeně skládá na rameno a spinká. Kolem maďarských hranic trochu motačka, ani (zatím!) nevím proč. Maďarsko je placatá nuda, kde by se dalo dobře popíjet v akátových lesostepích u dálnice, ale jinak dost ubíjí. V Rumunsku zapadáme velice rychle do kolony, kterou navíc místy obléhají prodavači nabíječek, a zvyšujeme odhady času do cíle řádově o hodiny. Obdivujeme nádherné bizarnosti, například kus mostu prostě trčící vedle silnice, náhodně postavené rozpadající se baráčky nebo hnusné fabriky. Je prostě vidět, že to tu ještě není prolezlé tou všudypřítomnou kontrolou a příčetností jako u nás. Odvrácenou stranou této skutečnosti je ovšem fakt, že je všude bordel, především odpadky, o silnicích nemluvě – mimo ve třetí třídě prostě mizí asfalt, druhá je plná děr a první je zákeřná různými silničářskými vtípky tipu mizející silnice či plná nesmyslných prahů, ale tohle všechno se mělo ještě ukázat. Je horko a celá země je vyschlá.

Do cíle, tedy do Alby Iulie, dorážíme někdy kolem šesté. Veškeré odbavení probíhá v pořádku, vlastně lépe, než si někteří z nás zasloužili. Při vstupu do areálu mě zaráží, jak je malý: prostor mezi první a druhou zdí pevnosti, třeba široký tak třicet, dlouhý třeba padesát metrů, a hned za nimi začíná kemp, který se jen táhne mezi zdmi o kousek dál. Vepředu už stojí pódium, ale nějak nemůžu uvěřit tomu, že by celý Bombastický večer probíhal na tak malé ploše, a čekám, že se to třeba ještě posune. První vlaštovky už vyráží do města hledat pivo a směnárnu, já se poklidně zabydluji, otvíráme slivovici, ale spíš tak pro dobrou náladu a především spaní po té cestě, dnešek je klidný.

Vypadá to, že tu lidi moc nepijí. V noci se prý už prakticky nic nedělo, jen Rumuni chvilku bubnovali. I tak je tu ráno docela velký nepořádek – koncept uklízení odpadků tu v podstatě absentuje (…), což se nám průběžně potvrzovalo po celou dobu. Vyrážíme do města. Vlastně to tu vypadá celkem slušně, místo paneláků tu je jejich poněkud baroknější ceausescovská obdoba, tu a tam žebrák, obchody v pohodě, jen občas mraky hmyzu či plíseň u ovoce (ale to bývá i u nás). Už podle aut je vidět, že to není žádný třetí svět. Čekali jsme menší vyspělost, tu dostáváme jen při pohledech branami do dvorů plných dřevěných chatrčí. Ceny (jídla) prakticky stejné jako u nás, platy prý cca poloviční, nevím, jak to funguje. Nejzábavnější jsou sloupy elektrického vedení, na kterých bývá kromě desítek drátů ještě několik „krabic“, jak to vyjde, tak to vyjde. Kostely tu mají za zamčenými ploty.

Hrát se začíná ve čtyři, ale snad od poledne už na pódiu zvučí kapely. Zevlíme u stanů, zvuk vypadá dobře, navíc je hlasitost nastavena tak akorát na pohodový poslech od stanu, u kterého se dá i bavit.

První kapelou, na kterou se zvedám, jsou ORANSSI PAZUZU. Jejich black metal říznutý space/krautrockem by měl být naživo teoreticky silnější než z desek, a to právě kvůli oné hypnotické kraut rytmice. Ovšem basa není tak vytažená, jak by měla být, bicí často také zanikají, takže se žádný trans nedostavuje. Dobrý koncert, který měl být lepší. Ale je to poprvé a naposled, co je nutné použít brutalovskou frázi „škoda zvuku“. (Abych nevinil jen zvuk – setlist mohl být také lepší, hrálo se jen z Kosmonument, ze které mám lehce rozporuplné pocity – první půlka super, druhá slabá, víceméně.)

Na ALCEST odchází většina výpravy do města pro pivo, já se povaluju u stanu a poslouchám. Zvuk je mnohem lepší než na Brutalu, setlist rovněž, protože tu všechny kapely hrají krátce (myslím, že to vycházelo na 30-50 minut, výjimky byly), takže by teoreticky měly vybírat ty nejlepší věci. Příjemné.

LANTLOS mě z desek moc nebaví, tady si je dávám rád. Fajn hipster black, na němž je sympatická snaha jít vlastní cestou, přestože výsledky mě až tak neoslovují. Herbst má dobrý hlas, zvuk je zase vynikající. Podrobnější popis nechám na jiných. Někdy na konci setu přichází Bizzaro a povídá, že potkali pána s jakýmsi strašlivým rumunským alkoholem. Tohle je taky příběh, který má vyprávět někdo jiný.

Poslední koncert UNHOLY mě bavil. Zvuk sice mohl mít větší koule, ale byl parádně čitelný, což dost posunulo vyznění od doomu k podivnosti: vytažená basa seká doomové kytary na kousky. Zvláštní hudba. Musím si doplnit vzdělání.

DARK BUDDHA RISING opěvovala část naší výpravy průběžně celou cestu. Nutno říct, že celkem oprávněně, masivní stoner/sludge hradba příjemně hypnotizovala. Často se minuty opakoval jediný akord, kapela opravdu působí jako jedno těleso, ze kterého vychází jeden komplexní zvuk monstrózních kvalit.

Během dne a večera tak nějak popíjíme, navíc po návratu alkovýpravy cítíme my zbylí potřebu je dohánět… a tak dále, zkrátka když Mount Fuji spustí projekci s nějakými haluzemi, lámu se smíchy, a když se po sobě s ostatními podíváme, zjišťuji, že nejsem sám. Asi po pěti minutách jsem schopen vnímat i hudbu. THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION byla jedním z nejvýraznějších hudebních důvodů, proč sem jet, a jejich koncert jsem si velice užil, i když mám trochu problémy si z něj něco vybavit. Na pódiu je tuším šest lidí, nejdůležitější roli hraje pozounista, kytarista hraje málo a dost ambientně, basa lehce dronuje, zpěvačka občas něco zazpívá beze slov, bicí jsou velice střídmé, stejně tak člověk s laptopem. Byl to velice minimalistický koncert, na kterém ohromně oceňuji, že muzikanti dokázali nehrát. Dost dobrá plavba, jen mě trochu mrzí, že to nebylo temnější – protože právě z toho důvodu preferuji Mount Fuji před sesterským Kilimanjarem. Taky bych uvítal větší důraz na projekci a propojenost hudby s ní.

SÓLSTAFIR zahráli dobře, ovšem druhý prakticky totožný koncert za týden a navíc v tomhle stavu se mi nějak výrazněji do paměti nevryl. Je čas jít spát. Jen mě ještě budí Bert s tím, že si vezme slivovici a půjdou pít s kapelami. To by bylo asi fajn, ale asi bych tam akorát mžoural jak sova.

Ráno je nečekaně svěží a opět dost dlouhé. Vyrážíme na oběd (jídelny s vystavenou krmí jsou v zemi, jejímž jazykem neumíte ani pozdravit, ideální volbou) a na obhlídku pevnosti. Ta se dost podobá Josefovu a Terezínu, projektoval ji totiž ten samý člověk. Hlavními atrakcemi jsou pro nás kovový pán na lavičce, potažmo turisté, kteří nechápou, proč má ty podivné cizí mince v uchu, a katedrála, ve které se dost zajímavě míchá románský (proti našim kostelíčkům je ten základ obrovský) a gotický sloh. Kolečko míjí ještě fontánu, což je blaho, a pak se vracíme. Víceméně spolu s námi jde sestava Theodor Bastard, což je kapela, která zněla při zvučení výborně – progově/promyšleně.

Přicházíme chvilku poté, co dohraje nová deska DORDEDUH, tak akorát, abychom stihli dvě skladby zahrané naživo. Skvělý prog black, ale EP pravděpodobně nebude překonáno, protože tam jsou silnější nápady.

Italské neofolky nemám rád, ale ROSE ROVINE E AMANTI byli jen průměrní, neměli vyloženě otravné prvky. Chytlavý, většinou veselý folk (toho neo- tam moc nebylo) s bicími a basou, trochu jako by Kiss The Anus Of A Black Cat přišli o všechnu zajímavost.

SUNSET IN THE 12TH HOUSE přibyli na poslední chvíli místo odpadlých pg.lost. Jde o nový vedlejší projekt Dordeduh, kde z jejich sestavy chybí jen klávesačka, což oceňuji. Někdo říkal, že je to post-rock, někdo přirovnával k Dead Can Dance. Především songy ze začátku s folkovými prvky byly skvělé, snad i lepší než Dordeduh, ke konci se to trochu zvrhlo v obyčejný post-rock. Jsem zvědav na desku.

HEXVESSEL byli fajn, stejně jako z desky, Kvohst až na výjimky zvládal, hitovky z Dawnbearer zazněly, nové album bude dost stoner, protože s ním hraje pár lidí z Dark Buddha Rising, díkyčau.

Pak se tak nějak sedělo u stanu a popíjelo, soustředěněji vnímám až katastrofální THEODOR BASTARD. Downtempové beaty, kýčovité klávesy, kopírka Lisy Gerrard u mikrofonu a setlist, kdy si člověk nebyl jistý, jestli hrají covery DCD nebo vlastní tvorbu. Vůbec nechápu, co se stalo s tou zajímavou kapelou ze zvučení. Fakt nepovedená etno věc.

OF THE WAND AND THE MOON mám rád, protože je to jeden z mála neofolků, ve kterých se spojuje originalita (přestože tam staří mistři slyšet jsou, jejich přírodní verze žánru je nezaměnitelná), vkusnost a skladatelská zručnost. Naživo tohle všechno potvrdili a trochu neočekávaně odehráli pro mě nejlepší set festivalu, a to přesto, že asi hráli především z nového alba, které mě moc nebavilo, a z mně známých věcí zazněla jen I Crave for You z debutu Nighttime Nightrhymes. Skoro šeptaný hlas Kima Larsena navozuje skvělou komorní atmosféru, člověk se musí snažit, aby jej vůbec slyšel přes kapelu. Nádherná melancholie, dostatečně uměřená na to, aby to neulítávalo do patosu a přílišného tahání za srdíčko.
P.S.: Na začátku jela fakt hrozná projekce na téma „Jak je lidstvo v prdeli“, ale na to jsem naštěstí asi po pěti minutách zapomněl.

Ehm. Nějak se stalo, že na THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE je můj stav překvapivě podobný jako včera na Doomjazz, i když jsem se tomu snažil vyhýbat. A celý koncert byl docela podobný a moc jsem si ho užil. Jediný detail, který vylovím z paměti, jsou výborné „beaty“, kterými se místy zapojoval basák aka Bong-Ra.

The DBE is dead, long live the DBE! Následuje extrémně divoká noc, na střeše dodávky jsou až čtyři lidi, řve se, pouští hudba, Ondrax pobíhá po parkovišti s větvemi, vedle stojící auto odjíždí, protože mu taky někdo vlezl na střechu a prostě děláme bordel a užíváme života. Super akce. A zítra na výlet.

Přestože mě nadchli jen Of The Wand And The Moon a u většiny věcí jsem spíš kýval hlavou, že dobré, než že by mě nějak hlouběji zasáhly, byl festival super – kvůli místu, atmosféře, lidem, klidu.

(mé řádky níže jsou původně pouze komentář, který jsem pro jeho délku vyjmul z diskuze - rozhodně čtěte řádky kluků nade mnou i pode mnou ;) )

Falloch - pohodicka na rozjezd od stanu, skoda toho obcasnyho knikani, ale co byste chteli, kdyz mel uces a la Gahan z osmedesatek. Isole - jasne, klasika a standard, ale podana s takovym prehledem a preciznosti, ze si me do konce setu u sebe upoutali. Oranssi Pazuzu - ptam se Gortha: Mas radsi Aluk Todolo, co? Rika jo, takze se po nich i podivam, he, ale jinak OP dobry, basa byla vytazena solidne, jen to chtelo bliz k podiu, kde znela krasne z backlinu, jinak v pohode, hypnoza, psychedelie a oblecky, v kterych jim, teda hlavne zpevakovi, muselo byt docela teploucko :). Alcest - videl jsem na BA a jejich verze dnesni romantiky me nijak neba, brnkani pro brnkani,  atak odchazime na naky pivko a potkavame pana Tudora, ktery nas svejma "palenkama" solidne rozfofroval, takze jsme stihli az posledni cast setu Lantlôs, ke kterym jsem se na festu vyjadril, ze takhle nak si ten blecik predstavuju. jen jeste trosku zrychlit. Unholy - jedna z kapel, ktera me na fest tahla, me ne az tak presvedcila o svym znovuobnoveni, i kdyz je treba pricist ten tudor-stav. bylo to zvlastni, ale nak mi nekaplo do toho nakapani se. Dark Buddha Rising - uf, strasny, nejhorsi, jedno kilo a valiva stena nekolik minut... hm, ale drzim a dostavam se do toho nakonec, az z toho pro me -na to, ze je to nejhrubsi drone/sludge (cili pro me nuda)- bylo solidni prekvapeni, ktery jsem si nakonec uzil. melo to tlak a nakonec ta jejich repetitivnost pohltila cely okoli. The Mount Fuji Doomjazz Corporation - me taky na fest dost lakali, ale sorry, pro me asi nejvetsi nuda festalu. jak napsal Gorth: "Byl to velice minimalistický koncert, na kterém ohromně oceňuji, že muzikanti dokázali nehrát," me zaclo az nebetycne srat, proc je na podiu tolik lidi jen v podobe kulis. no mozna jsem mel byt jako ostatni zmastenej a treba bych to pochopil :). Sólstafir - byli vynikajici a nasledna pitka s nimi byla stejne zabavna: powered by palenka 4ever! ;)

Dordeduh - poslechovku jsme pro prohlidku mesta nestihli, ale co zahrali dve nove skladby (za bicimi Sergio Pionti - byvaly z Ephel Duath), mlaskal jsem si, progresivni neblack metal. Rose Rovine E Amanti - kulisovka k pocitntavani u stanu, tyhle goth oblecky fakt ne. Sunset In The 12th House - vedlejsak kytaristu Dordeduh se pro me stal vrcholem festu, nejen pro fantasticky a muziku skvele citiciho hrajiciho bubenika. sice se zaver setu lehce stocil do post-rockovych vln, ale ty predchozi minuty byly nezapomenutelne, z nichz skladba, ktera mela snad pres 10 minut a stale gradovala, u me ve finale hranicila az s pouzitim kapesnicku. casto jsem si u jejich muziky vybavoval Tool a podobny kapely. Hexvessel - prijemny a na nic si nehrajici, na podiu lidi jak hyen okolo mrsiny, ale v pohode, hlavne ze Khvost vi, na co ma a neknuci. Coulisses - podle me nehrali a pokud, tak jako predvoj Isobel & November, protoze kytarista je stejnej, ale vlastne zas byla stanova party a moc z nich nevim. a pak hralo neco, co nas extra nebavilo, pac jsme puvodne mysleli, ze to jsou I&N, ale byli to Theodor Bastard, z kterych jsme si uchcavali pri dopoledni zvukovce, kdy hrali fantasticky propracovanou skladbu (pri ni jsem se musel jit zeptat zvukare, co to je za kapelu), kterou nakonec dali jako pridavek (mimochodem jediny na festivalu zaznely). jenze z toho vysel ten nejvic etno/downtempo kyc s orientalnim zpevem, ktery proste musel bud srat nebo se libit, pro ucastniky festaku rozhodne to druhe. Job Karma - ty vole, to hralo? ajo, to zas byla party v dodavce, to bylo to elektro duo s fajnou projekci, z kterych jsme se Zzn u podia stihli jen zaklapnuti laptopu :). Of The Wand And The Moon - zpevak (mimochodem byvali ze Saturnus) mel fantasticky hluboce mrucici hlas a umel jen dve pozy - koukat se nekam doprava dolu nebo stat pred mikrofonem a zpivat/recitovat. je pravda, ze uz nase hladina byla zas dost povznesena, ale bylo to prijemny, i kdyz se mi nekdy v pulce setu uz pro podobnost skladeb slilo, ohralo. The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble - hura, Kilimanjaro, ti mi urcite spravej chut po predchozim dnu a Mount Fuji, lec nestalo se. asi mam jinak nalazeny cudliky/ekvalizer, ale taky jsem se vylozene radosti nevznasel. bud bych se musel na podobnou muziku vic soustredit nebo nebyt zas po celym dnu a tech 45°, co prakticky nonstop byly, tak unavenej, ale aspon jsem si nelehnul nudou na zem jako pri TMFDC.

bylo to skvele, bylo to uzasne, rozhodne netradicni a presne dle mych predstav. mise splnena, treba i pristi rok na videnou. norok!

Čau všichni! Na čas mi zvlhl (nejen) prach (nejen), ale snad je DBE ten správný okamžik to trochu oklepat, takže jedem. No a proti zbytku výpravy jedem vlakem. Jistě, není to tak esenciální jako využít dodávky – máte možnost se tulit s úplně cizími lidmi, může vám to ujet, nemůžete halekat na řidiče a tak dál. Samá pozitiva ­+ šedesátiletá mater v jídelním pouští nahlas metaly, i to je RumUnsKo. Ale do cíle dorazíte taky. Alba fajn město, všechno Rumunské se mi líbí, výtečná zmrzlina, kafe a spousta barů s točeným pivem...ne, to poslední je vtip. Takže zbytečně nekolotáme a užíváme si prvního večera.

Moc se toho neděje (bubínky, oheň, zlověstné lampiony, viz. video), vatru si opovážili rozdělat až tehdy, když jsme dopili láhev. Areál je opravdu skromný, ale vítám to dost nadšeně, v hlavě mi furt hučí z Jaroměře. Nejlepší je, že se můžete flákat ve stanu a přitom jste vlastně před pódiem, konkrétně tohle oceňuji, můžete odpočívat, zatímco posloucháte a naopak. Zajištění festivalu je amatérské – ale překvapivě dobré a funkční. Jídlo snad třech druhů (jedno nepoživatelné, nějaká parafráze na mamaligu, Rumunskou národní chálku), dost pálivé papričky (šéf frajeřil; a pak frajeřil na záchodě, pozn. bizzaro), pivo nic moc, je zde taky menší výstava, malé distro, pár metaláckých triček, ve vedlejším areálu probíhá kynologický sraz.

V pátek i nějaká hudba, mimo jiné. O tom mimo a o jiném psát nebudu, jednak by to byly romány, druhak Satan něco vyplodí sám a Gorth už taky něco naznačoval, takže zapojte trochu té fantazie, jak to tam asi mohlo vypadat.

K muzice – k neuvěření dobře nazvučenou akci odpálkují FALLOCH, fajn výkon až na tragický zpěv, některé tóny vysloveně otravují a já si vzpomněl na prasátko Pepu. Škoda, nehrají zas tak špatně. ISOLE z doomového soudku, řekl bych standard, trochu tomu ubírá pražící slunce. Jako i u všech ostatních kapel nutno konstatovat, že zvukař táhne výsledný efekt z kapelek solidně nahoru, jinde by z Isole byl patrně jen hukot, tady to ocení i méně ortodoxní fanoušci. Když už jsme u nich, na DBE jich našlo cestu od oka kolem pětikila. Tipl bych, že možná polovina z neRumánie, mnoho lidí ze Západu, Jihu i Východu, solidní směs, ze které česká ekipa místy solidně vyčnívala. Dav poklidný, někdy až moc, taky dojeli nějací upíři (upírky), většina lidí se udržuje po celou dobu střízlivá, česká ekipa dost vyčnívala i v tomto. Ale my v tom umíme chodit. Je tu taky žonglér, nějaká paní, dřevoryjící paní a pak stěnolezec, Ondrax zažívá svých 40 sekund slávy, bravo!

Zvučení kapely odbyly dopoledne, ORANSSI PAZUZU tedy naskakují hned po Isole a konečně můžeme t[r]ancovat. Hledání těžiště pro náklad černého psychokosmu utíká neuvěřitelně rychle. Oranssi fajnový výkon, někteří si stěžují na zvuk (diskutabilní), možná měl být setlist trochu výraznější, nejsem jejich svědomí. Kusy vesmíru tam, kusy hustolesu tady, mraky na obzoru dostávají fialový nádech a slunce padá na kolena. Mně se to líbilo dost.

ALCEST absentuji, spatřil jsem je o týden dříve na BA a nadšen jsem nebyl, bohužel seznamování s místním tržištěm urve i majoritní kus LANTLOS (to je asi ten příběh, který bych měl vyprávět, no nechám to na jindy), na které se tedy ne a ne zaměřit. Tak už, jo, to jsou oni, žádné složité umění, bigbít jemně zalitý petrolejem. Nicméně z alba baví krapet víc, ale berte to tak, že jsem mohl být zmámen jahodami a višněmi. UNHOLY divný set, možná i vlivem předchozího se nechytám. Možná to tak bylo správně. Vracím se akorát na DARK BUDDHA RISING. Buddha valí bomby jak cyp, škoda jen, že některé rozjezdy a dojezdy jsou zbytečně natahované. Nemytý kameník odpadá občas nudou, neví, co si o tom má myslet. Zkušený harcovník vyčeká a za odměnu může páteří zaházet. Konfrontoval jsem později výkon kapely z Roadburnu s tím, co předvedli na DBE a můžu říct, že se do výkonu parádně vložili, asi do nich nasálala (lalala) ta TransRumánie. Velmi, velmi.

DOOMJAZZ CORPORATION lepší popis asi viz. výše, abych byl upřímný, tak bych dal za 60 percent, list byl defacto čistě ambientní. Mají i jiné polohy, které by stály za to prezentovat, no bohužel. Mám pocit, že to sami u piva posléze horečně řešili, zda to lidi brali nebo ne. Závěreční SÓLSTAFÍR taktéž po týdnu a zase to mělo cenu. Proti BA jsem měl pod dvě promile v krvi, takže líbilo, výborný zpěv a ať už se někomu Sólstafír líbí nebo ne, tak je toho teda jen opravdu málo, co by se jim dalo vytknout, snad jen takové ty velkopódiové pózy vypadaly na DBE plácku trochu vtipně, ale asi je to jedno. Fjara vystřihlá s maníkem z Negury, jehož dechy se bohužel trochu ztrácely ve větru (škoda). Následuje diskotéka, z které zaznamenávám jen Mayhem, následovnému družení a alkoholizaci účinkujících se neúčastním, tuto kapitolu beztak shrne někdo jiný.

Jdem dál, sobota.

Disko s DORDEDUH tak nějak nestíháme, coby jakože překvapení dávají ještě dva songy na hlavním pódiu, fajn. S neofolkem ani italským problém nemám, ROSE ROVINE E AMANTI bohužel naživo nezní vůbec jako neofolk, ale jako spíš nějaký nedodělaný garážový pop/folk, nula od nuly pošla. SUNSET IN THE 12TH HOUSE naopak zní přesně, jak znít mají – jako poštovní dodávka narvaná lehce sjetými mexikány. Výkon opravdu tolik negradoval, ale co – hnětlo to dost dobře, navíc publikum na ně pěkně reagovalo, dá se říct, že příjemné (byť očekávané) překvapení DBE.

Poněkud lavíruju, COULISSES nevím, takové nedomrlé etno, potom ISOBELE & NOVEMBER, kapelám se věnuju čistě pasivně, není důvod to hecovat. Podzimní Isobel pěkné, leč neinventivní, všude donekonečna horlivě vychvalování THEODOR BASTARD těžké CTKWJE? Celý set poskládaný patrně z remixů a remejků, podle místních borců („Ty seš z Ostravy nebo někde tady z okolí?“ :DD) Dead Can Dance, no já pak ještě poněkud pátral po listu a vida – hráli remejky Coil, což vysvětluje situaci, že jsem něco opravdu znal, ale nevěděl odkud. Byl to trapas, proč to okecávat. Čekal jsem Něco, ale nakonec jsem nevstal z trávy, nemělo to cenu. Připojím se k poznámce autora výše – paradoxně Theodor zněli na zkoušce po ránu extrémně sexy. Konec Bastarda tedy poněkud šum švistu, dávám se do kupy po začátku setu JOB KARMA. Set výborný, tihle Poláci umí člověka potěšit, akorát bych trochu ubral ze sociálních témat v projekcích (viz. youtube), není to rušivé, ale je to zbytečné. Vůbec, když už jsme u nich, osobně bych nabudúce ocenil aspoň jednu kapelu z ranku neofolk vyměnit za nějaký další pořádný ambient/industrial, sobota by tím dostala koule. Místo rovin v mantlu nabrat do auta Ensoph nebo Arditi a je, neasi. Nechci tím DBE nějak shazovat, ale realita je, že z prezentovaných setů se dali poslouchat relevantně jen OF THE WAND AND THE MOON (to na ně nejsem nějak vysazený). Tím se dostáváme fakticky na samotný závěr, pro mě závěr celé srandy, bohužel, všemi očekávaní THE KILLIMANJARO začínají zjemna, možná trochu most z pátečního setu Doomjazz, hergot nemám už čas, hrajte, Avian Lung, jemný pot po čele, jedem jedem, ve dvě mi jede vlak, Lobby, mocně podupávám, no a hurá – Twisted Horizons, dočkal jsem se. Nechávám ve stepi kus fyzična, oddychuji jen zlehka, je mi skvěle, ačkoliv už musím jít. Konec setu nedávám (mám pocit, že k odchodu mi stylově vrní Adaptation of the Koto Song).

Díky organizátorům – super akce! Díky H za doprovod, zbytku osazenstva a zdravím i Vlada, no nejsem si jistý, jestli má přístup k netu. Díky českým a slovenským přepravním společnostem, že jsme domů dorazili jen s osmihodinovým zpožděním, ale to je zas úplně jiný příběh. Na reporty nejsem (a na co ano?), šlo mi jen o to, aby přiměřená okolní společnost věděla, že ten tajemný fest v Rumunsku je vážně špica. Moc to nešiřte, je tam málo místa pro stany.

(asi něco jako oficiální post video, v kostce tam vidíte vše, o čem se tu píše)

A já už (snad) jen několikero doplnění, poznámek a postřehů. Rumunsko je divná, ale krásně divná země. Přejmenovali jsme si jí na „Nesmyslákov/Podivňákov“, ale to neberte (jen) v pejorativním slova smyslu. Každopádně tolik pitoreskních/groteskních zážitků a vjemů asi v jiné - minimálně evropské - zemi neuvidíte/nezažijete. Více (snad) v cestopisu našeho cestování (pokud to někdo dá dohromady a sepíše, bylo toho fakt moc :) ).

První večer se nesl ve znamení obhlížení roztomile malého a příjemného areálu uvnitř zdí pevnosti, se všemi jeho vymoženostmi jako erární houpací síť, menší podium, na kterém mohl kdokoliv předvádět cokoliv – většinou se ale využívalo pro zevling ve stínu topolů (bylo odsud i vidět i dobře slyšet na podium), ohniště, kamenná hospoda/bar se sympatickým barmanem Vladem (jak jinak by se měl barman v Transylvánii jmenovat že? :) ) a hodně DIY sprchou (každý den trochu měnila svůj vzhled). Kuchyně rumunská tradiční, vévodily ale vegetariánské verze pokrmů, mě chutnalo velice, ceny mírné, obsluha vstřícná, jídlo do hliněných misek, normální příbor, žádný plast. Organizace vypadala tak, že každý z DonisArt týmu dělal, co bylo zrovna potřeba – pouštěl vinyly na aparátu, dělal jídlo, za barem, účinkoval v kapelách (lidi z Dordeduh apod.) – zkrátka DIY, jak má být.

Dále jsme se věnovali zvládnutí základní logistiky města Alba Iulie – rozuměj – kam nejblíže pro lahváče (minimálně 2 jejich piva – Ursus a Ciuc se ukázaly být velice dobře pitelnými), kam na kafe, zmrzlinu apod. Ceny jako u nás nebo i trochu nižší. Ale to už zase zabíhám někam jinam. Taky jsme se opili a dělali vylomeniny, našel jsem si kamaráda – větší kámen jménem Vlad, který za mnou chodil na špagátku jako pejsek (i do hospody), ale to vás asi nezajímá a těžko naše pouto/vztah pochopíte.

Druhý – první hrací den festivalu přetrpíme od stanů FALLOCH – instrumentálně to nebylo občas špatné – takový post-(black)-metal cosi, ale co nejen mě doslova uráželo, byl „čistý vokál“ - skutečné utrpení. Druzí nastoupili ISOLE – tradičněji pojatý doom metal, to už se poslouchat dalo, chvílemi zněli i dobře, ale zvednout se a dojít těch 50 metrů od stanů před podium nás nedonutili. (Mně a Zzn jo a jsem za to rád, šmakovalo mi, pozn. Bizzaro.) Hned po nich se ale zvedám a vyrážím s černou Silvou v ruce (16ti stupňové, celkem slušné černé pivo) najít vhodnou pozici pro set ORANSSI PAZUZU. Příjemný a lehce překvapující byl stále malý počet lidí na festivalu přítomných (odhadem tak 600-700?; Satan dost pil, ehm, ne sám, ehm, ale jestli to bylo pětikilo, tak to je moc, pozn. bizzaro), takže i na ty největší kapely nebyl sebemenší problém dostat se i do první řady nebo kohokoliv velice rychle najít. Ono taky kdo by se kvůli takovým divným kapelám táhl až kamsi do té divné Transylvánie že? :). OP nám předvedli (seitanžel) jen skladby z posledního alba Kosmonument – začalo se doomovou Sienipilvi, pokračovalo tanečně-šlapavou Komeetta, došlo na sypačkovou Uusi Olento Nousee a dubově-hypnotickou Luhistuva aikahäkki – u ní se ke mně konečně dostavil onen vzývaný trans(ilva-n), který se nedostavil ke Gorthovi, ale souhlasím a sám jsem si postěžoval na málo vytaženou basu, s ní by to bylo o dost lepší. Set bych také snesl delší, stejně jako prezentaci starších skladeb, ale i tak – spokojenost. Před ALCEST nepokrytě zdrháme do města, kde se nakonec usadíme na trhu vedle Second Handu, uvnitř kterého je možné dostat točené pivo (! – snad nebylo již také nebylo jednou použité, chutnalo ale dobře) a družíme se s domorodci – zvláště člověkem, který se představuje jako Tudor a po chvíli česko-rumunsko-gestikulujícího-kreslícího rozhovoru vytahuje jakousi domácí pálenku (pravděpodobně šlo o slivovici namixovanou s jahodovým sirupem) – velice dobře poživatelnou, a když ji dopíjíme, vytahuje její višňovou – o něco silnější variantu, která je poživatelná o něco méně, ale požijeme jí i tak a podle toho pak vypadáme. Začínáme se totiž chovat poměrně dost chaoticky, aneb aklimatizujeme se na místní chaotické podmínky a moc se nám tu začíná líbit :).

Vracíme se až na závěr setu LANTLOS – „hipsterský post-(black) metal/rock“ sedí, ale překvapivě to nebylo špatné, jen mám dojem, že mě zase urážel čistý vokál, ale byl jsem zrovna ve stavu, kdy si vlastně nejsem jist ničím :). UNHOLY – kultovní kapela, která asi 10 let nevystupovala (zde to byl asi její 2. koncert po „reunionu“). Měli buřinky, byli divní, divnější variantu na doom/death metal s podivnými psychedelickými/avantgardními přesahy jsem asi ještě neslyšel, do toho (opět) divná projekce – hra se symboly a halucinacemi. Bylo to divné a mě se to (docela) líbilo, víc neřeším. A pak k nám sestoupil, resp. povstal z nejtemnějších temnot sám DARK BUDDHA (RISING). Začala výprava kamsi „jinam“. Psychedelický stoner/sludge/doom, kde se toho vlastně moc neděje, ale právě zde se ukazuje pověstná síla riffu. Ono vymyslet riff, který vás (tedy jak koho že) bude bavit poslouchat 5 minut v kuse, to je panečku oříšek. Povětšinou (za mě) v tomto úsilí úspěch, „zfetované“ to bylo až hrůza, klíny do hlavy napuštěné psylocybinem, zmalovaný zpěvák chrčel a chrlil umělou krev a prováděl cosi jako alikvotní (?) zpěv, mantry, nebo pouštěl ruchy a hluky z různých krabiček. Sem tam se dostavil pocit, že už by to chtělo změnu, no a ona za chvíli skutečně přišla. Stačilo se naladit na vlnu a člověk si na tom prostě chtě-nechtě-ujel. Pak jsme provedli jakýsi rituál uvnitř dodávky, bubnování a mručení, nějaké bylinky a vyrazili na THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION. No a to bylo teprve něco. Začalo se naprosto haluzní projekcí, ze které jsem měl takový záchvat smíchu, jaký už dlouho nepamatuji, který se umocnil tím, když jsem se podíval na „kolegy“ za sebou a zjistil, že jsou na tom úplně stejně. Pak jsme se nějak uklidnili a začali se soustředit na muziku. Pokud se opravdu jednalo o improvizaci, tak klobouk dolů, asi to bylo i mým rozpoložením, ale jejich set mě znovu odnesl kamsi „jinam“, do toho ta haluzní projekce, sem tam výpady živých bicích, ó, mocný pozoun, psychedelie, trans, „mindfuck“.

Ohledně SÓLSTAFIR souhlas s Gorthem, na druhou stranu to prostě bylo dost dobré, ne že ne, oni to asi ani jinak neumí. Set stejný jako na BA + tuším Æra, kterou nemám rád, ale nevadí. Příjemná tečka na závěr. Navíc se s nimi dobře opíjelo, naše slivovice jim podle všeho velice chutnala (nová deska se podle všeho bude jmenovat Powered by palenka, pozn. bizzaro), připojil se i Neige z Alcest, probírali se hlavně koaly, koně, krokodýli, chlast a česká dálnice D1 – která „shaking like hell“. Pak přesun na diskotéku na dvoře kamenné hospody/baru, kde už to rozjíždí lidi z Dark Buddha Rising/Hexvessel. Vidět tancovat Kvohsta (ex-DHG, ex-Code, dnes Hexvessel) v kloboučku a další na Michaela Jacksona byl fakt nezapomenutelný zážitek, vůbec celí DBR/Hexvessel hrozně pohodoví pařmeni, na Nirvanu s jejich dreadatým členem rozjíždíme i cosi jako „circle pit“ a vůbec, byla velká legrace. Party power jak má být. No a pak už si pamatuju jenom houpací síť :), oheň a koma.

Po nevýznamném startu sobotního dne jsme se dopotáceli na poslechovou session nového alba DORDEDUH, které se odehrávalo opět na onom dvoře, kde diskotéka. Příjemná atmosféra, spousta povědomých tváří, co se týče desky – rozhodně je na co se těšit. Pohodový pokec s členy Dordeduh a pak přichází další fajn překvapení – pořadatel Doru oznamuje, že Dordeduh zahrají 2 nové skladby na hlavním podiu. Já asi k té kapele už neumím být nezaujatý, ale musím říct, že duch původních Negura Bunget, jak jsem je měl rád, v nich pokračuje dál – o tom mě přesvědčily i ty 2 skladby. Uvidíme, co celá deska (vyjde 25. září) a jejich následný koncert v říjnu v Plzni. Těšba velká. ROSE ROVINE E AMANTI poslouchám při baštění nějaké transylvánské kukuřičné kaše s ovčím (?) sýrem, lilkem a smrtícími chilli paprikami ze „zevlícího“ podia, no čekal jsem to o dost lepší (kapelu - ne to jídlo, to bylo dobré), bavila mě asi jen poslední skladba – Demian, která mi chvílemi dokonce evokovala Current 93, resp. tady se konečně dostavil ten „apocalyptic neofolk“, jinak spíše slabota. Na podium se vrací většina členů Dordeduh, aby představili svůj nový projekt SUNSET IN THE 12TH HOUSE. Prezentováni byli jako „experimental post-rock“ a ano, něco takového se na podiu odehrávalo, občas spíše docela slušný progressive rock silně načichlý rumunským či prostě východním (Hupogrammos v triku Secret Chiefs 3 potěšil :) ) folk(lorem), poměrně nápadité instrumentálně i náladově – jo, nálada, to bylo asi stěžejní, chvílemi to bylo skutečně vynikající, ke konci možná trošku post-rock klišé, ale celkově hodnotím hodně kladně a těším se na další setkání. A pak zahráli HEXVESSEL a dostali mě. Kapela, na kterou jsem se asi s Oranssi Pazuzu těšil nejvíce, a oproti nim nemám jediné výtky. Působili, jako kdyby vylezli z nějaké pohádky, příjemně naladění, usměvaví i zadoomaní, Kvohst se zpěvačkou vokály na jedničku s baphometem („hvězdičkou“) – sem tam bylo znát, že dobře ví, že by tu a tamtu výšku nedal, má rozum a tak to zazpíval maličko jinak, ale absolutně to nevadilo. Skladby oproti desce byly o trošku pomalejší, „posazenější“, došlo i na skladby z nové desky (vyjde 7. září) a podle všeho zde oproti debutu bude přítomen i sabbatovský „proto-doom“. Občas zpívala celá kapela, zvuk naprosto fantastický, bylo slyšet i cinkání zvonečků. No prostě mě totálně dostali, kývalo se, tančilo se, tleskalo, kdo znal, zpíval texty, při I am the Ritual jsem byl nepokrytě dojatý, prostě nádhera. Není to úplně fér, ale pro mě se stali headlinery a možná nejlepší kapelou festu právě oni. Ještě zazněla určitě The Tunnel at the End of the Light, Invocation Summoning a zbytkem si nejsem jistý. Chci zase a víc.

Pak jsme vyrazili kamsi jíst a pít do města a vrátili se najedení a opití až na THEODOR BASTARD. Tady budu se zbytkem povětšinou nesouhlasit. Jo, bylo to divné, chvílemi „praštěné“, ale mně se to líbilo. Chvílemi mi to přišlo jako zvláštní hybrid Massive Attack s Dead Can Dance dohromady, s velkou dávkou typické ruské podivnosti (a krojů). Zpěvačka měla naprosto skvělý vokál, do toho občasné „rapové“ vložky kytaristy/druhého zpěváka. Prostě mě to bavilo, ale je fakt, že už jsem začínal být dost opilý, což může vysvětlovat mnohé (na skvělém vokálu ale trvám). JOB KARMA bych si asi normálně poslechl, projekce ze začátku vypadala dost zajímavě a animace osobitě, ale obětoval jsem je a s částí výpravy raději popíjel u dodávky – pitný režim neradno podceňovat. Vracíme se až na OF THE WAND AND THE MOON a tady plně souhlasím s Gorthem i Juklem. Bylo to prostě hrozně příjemné, krásné, intimní, ambientní a hlavně uvěřitelné i přes všechnu minimalističnost (nebo díky ní?). Doprovodná zpěvačka neustále střídala různá zvuková „zlobítka“ – různorodé nástroje, vytvářející roztodivné zvukové efekty. Jen mohlo být více starších skladeb a mohlo to být delší, ale převládá spokojenost. THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE mě oproti den předem hrajícímu „alteregu“ Mount Fuji bavili tak nějak napůl. Nevím čím to bylo, možná kombinace mé opilosti a unavenosti, pozdní hodině, výběru skladeb – opravdu jsem se bavil jen při „hitovkách“ Lobby a The Nothing Changes, ale prostě mě to nevzalo, v půlce dokonce odcházím(e) na pivo a vracíme se až ke konci setu. Rozhodně to nebylo špatné, věřím, že někdy někde v klubu, ne tak pozdě v noci, by mě to bavilo víc, tady však pro mě patřili k tomu slabšímu.

A pak následovalo „cosi“, co se dá obtížně popisovat, už jen díky tomu, že si to moc nepamatuji, takové „bóro“ a party už jsem dlouho nezažil. Střecha dodávky, větve, chaotické pobíhání a opilecké pokřikování, prostě totální Ugh! Pravděpodobně se jednalo o nějakou transylvánskou posedlost seslanou na nás létajícími upířími medvědy se škorpioními ocasy… Ráno odcházíme (jak je naším dobrým zvykem) mezi posledními, loučíme se s Vladem (barmanem, ne tím kamenem, ten mi kamsi „utekl“) a dalšími (spolu)pořadateli, příští rok „la revedere!“. A co bylo dál, ano, to už je jiný příběh…

Díky Doru(ovi) a celému DonisArt teamu (multsumesc!) a všem, co se na téhle skvělé a unikátní události podíleli, Gorthovi a Bizzovi mj. za řízení rumunskými silnicemi, eh, pardon, chtěl jsem říct tankodromem, všem ostatním milým přátelům a lidem za to, že tam byli, a nejvíc té nejmilejší, za to, že tam byla a JE (jsoucno!) :). Bylo to bombastické (fakt hrozné to slovo vám povím)!