Den po návratu domů a týden po skončení letošního DBE vol. 6 shledávám velmi těžkým tenhle report nějak uvést (o týden a kousek později můžu dodat, že i dopsat), tak aspoň řeknu rovnou, že to byl samozřejmě naprosto skvělý zážitek, který se na velkých festivalech typu Brutal těžko hledá, a návrat zpátky do pevnosti v Alba Iulia bylo něco, co jsem si po dlouhou dobu, vlastně tři roky od slavné trans-marastí výpravy (se kterou jsem stále tak trochu zapleten (že se fakt omlouvám, kámo! ;))) moc přál. Vyrazili jsme ve čtyřech celkově na dva týdny a kousek (více doufám v nějakém cestopise později) a bylo to intenzivní, divoké a bizarní stejně jako tenkrát.

Dark Bombastic Evening má stále povahu jakéhosi temného rituálu s mystickým nádechem a výbornou atmosférou a super lidmi zároveň. O line-upu nebylo třeba moc pochybovat, některé kapely (Clouds, Wallachia) si měly na festivalu odbýt svojí koncertní premiéru a vystoupení takových jako Darkspace, Skepticism nebo Nebelung se také v desítkách nepočítají. Osobně mě nejvíce táhli právě Darkspace společně se Skepticism, a dále s Manes, které jsem ještě neviděl. Tři festivalové večery byly podobně jako na předchozí pětce zhruba tematicky rozděleny, tentokrát po lince folk-black-doom. Prostor dostaly i jiné žánry, díky Esben and the Witch, Drontheim nebo divadelnímu představení uměleckého spolku Dirty Granny Tales. Festival se konal tentokrát po dvouleté pauze.
 
 
Čtvrtek 20. 8. 2015

Do pevnosti dorážíme ve čtvrtek cca ve tři a hned je mi jasné, že uvolněná atmosféra bude panovat i letos, neb je nám řečeno, ať jdeme v klidu do kempu postavit stany, že nás tam někdo potom přijde zkásnout a pro pásky ať se stavíme později. Za kemp se letos platilo zvlášť 22 lei, lístek stál podobně pekelných 222. Pódium se teprve staví, stejně jako se rozmisťují po areálu lavičky, stolky, cedule atp. Trochu to vypadalo, že se nestíhá, ale nakonec vše fungovalo (až na již tradiční kempovou sprchu, voda sem tam divoce pramenila snad z každé hadice v areálu, jen z té, co vedla do ní, ne) a přesně podle plánu mohl v 20:08:08 začít první koncertní večer. Věřím, že to vyšlo i na tu sekundu. 

O zahajovací ceremoniál se postaral domácí swamp jazz (resp. “mlazz”) Exit Oz. Ve složení bicí, basa, krabičky a saxofon hrají něco víc než jen standardní dark jazz. Saxofonista totiž svoje vyhrávky prokládá zpěvem (nebo obráceně?), který má takový Dordeduh čuch, zkrátka je z toho cítit ta jejich „Transylvanian Spirit“, jestli mi rozumíte, a dohromady to znělo fakt zajímavě. Občas se to i pěkně rozjede, to pak prstíky po klapkách běhají fakt rychle, jindy zase skladby dostávají více tradiční formu, vedenou právě zpěvem, až z toho jsou takové darkjazzové hitovky :) Překvapivě se objevuje první trochu opilý metlák typu viking a rozjíždí headbang, paráda. Velmi fajn úvod. 

 
Potom přichází Darkher, zpěvačka v dlouhejch černejch šatech, co si jede na kytaru podmaz, a druhej kytarák vizáž Sólstafir jí k tomu dělá psycho. Není to moc nahlas a tak vyniká hlavně její dobrej zpěv a postupně mě to dostává, i když se díváme spíš z dálky. Hrajou ne moc dlouho, tak akorát pro netradiční intermezzo. Říkám si, že kdyby takhle zpívala každá holka, okolo který se zakládá skupina, tak by bylo na světě ještě krásněji. Svojí originalitu a půvab Darkher určitě má, jen by to chtělo ještě někam posunout, takhle se mi to zdálo spíše napůl cesty.

 
Na Nebelung jdu dopředu a je z toho krásný, intimní koncert, teda alespoň z jejich strany. Ani jejich dvě-tři různé akustické kytary a cello totiž nejsou zas tak nahlas a publikum se jaksi začíná více „bavit“ - občas je nepatřičně slyšet zvonění mobilů, smích, debaty atp. více než hudba. Ale Nebelung se nenechali extra rozhodit, sice občas začínali skladby na vícekrát (myslím, že trochu nervózní byli), ale vždycky to brali s úsměvem a následné provedení i Stefanův zpěv byly bez chyby. Střídali věci z poslední desky, např. Innerlichkeit, s těma z Vigil jako jsou Wanderer, Heimkehr, Einsamkeit plus taky něco z první desky, kterou neznám. Jejich pohledy bloudily po publiku asi jako ten Wanderer po cestách. Jsem zvědavý, co asi říkali na ty dva, kterým třetí řada na koncertu Nebelung přijde jako nejlepší místo na kalení vína a opilecké rozebírání hospodských témat…? Jen co to skončilo, tak jsme se s jedním dalším, co stál opodál, na ně současně „vrhli“ a něco jim k tomu řekli. Ale ani to mi nemohlo prožitek extra zkazit, poprvé cítím tu blízkost a přátelství, co na DBE panuje. Když se s muzikanty potkáte při koncertě očima nebo později v areálu, vnímáte, jak specificky a přitom přirozeně to tam funguje. Témata mnohých kapel jsou samota, smutek… a je to takové malé vítězství, že tohle zůstává jenom v těch písničkách a po společném prožitku v lidech sílí spíše pocit sounáležitosti a integrity.

 
Poslední hráli Sangre De Muerdago ze Španělska (sorry, z Galície!), kteří před DBE udělali v Evropě pár zastávek (byl někdo v Praze?) a zde jejich turné vyvrcholilo. Hlavní kytarista a zpěvák Pablo je usměvavý sympaťák (vystoupení, resp. celé turné bylo v ohrožení kvůli jeho autonehodě, po které se pohybuje pomalu o berlích…), skladby pěkně uvádí, snaží se přeložit význam do angličtiny, případně poví i něco víc o historii, jako u jedné s tradičním textem někdy z devatenáctého století. Je to jiný folk s flétnou a i nějakým starším nástrojem a jsou skvěle sehraní, bavilo mě to samozřejmě celou dobu. Rozdíl byl i trochu v tom, že oni melancholii, loučení či samotu berou jako součást životní cesty, věci, které přijdou a zase odejdou, když jde člověk dál. Uzavírali s Adeus Meus Amigos, první věcí, co kdy složili. Moc pěkné! 

Jen co vše o půlnoci končí, začíná pršet, a tak u ohně stojím jen chvíli, alespoň potkávám českou doommetalovou partu z Brna, nicméně pokec necháváme na další dny a já mířím spát.
 
 
Pátek 21. 8. 2015 

Druhý den se ráno zdravím s Dorem a cca v jedenáct ho potkávám opět, a to s doutníkem v křesle, jak kontroluje zvukovku Darkspace, kterou také po očku i po uchu samozřejmě sledujeme. Zní to celkem slibně. Pak procházíme pevnost, kde dnes začíná Dilema festival, na různých místech se čte, vystavuje, hrajou se lidovky i jazz a všude voní místní speciality, hlavně sladké placinty, úžasná vůně! Černé legie se zeleným páskem jsou tu a tam mezi návštěvníky téhle akce taky vidět. 

Před pódiem se legie seskupují znovu kolem páté, kdy „blackový“ večer otevírají „indierockoví“ (nebo post-punkoví?) Esben and The Witch. Soudě dle zvukovky jsem měl trochu obavy o hlasový projev útlé frontwoman Rachel, ta ovšem, jen co začnou, všechny pochyby smázne. S basovkou v rukách je prostě k sežrání, a když k tomu ještě procítěně a krásně či naléhavě nebo smutně zpívá, většina objektivů i očí se zkrátka upírá na ni. Kytarákovi to nijak nevadí, ten možná chvílemi více něco šteluje na efektech, než hraje, ale jinak s bubeníkem pro tuhle krásku tvoří super doprovodný band. Jejich hudba sice někdy rezonuje pocitem již slyšeného, ale zase která v dnešní době ne. Překvapivých momentů mají dostatek a hlavně to funguje jako celek. Ohlas měli pořádný a to zaslouženě! Je totiž opravdu sladká, pardon, jsou opravdu dobří!

 
Západní hipster-black měl na DBE také vždy svoje místo, letos ho přijeli vyplnit němečtí Der Weg einer Freiheit. Oni tolik hipster nejsou, většinou to tlačí, ale občas taky sypec rozbijou nějakou vybrnkávačkou, někdy na můj vkus trochu moc nebo bezdůvodně, ale to byl snad jen jeden song. Letos vydali již třetí desku Stellar (celkem to jde), ale víc se mi líbily starší věci. Co kapelu táhne nahoru, je rozhodně hodně přísnej bubeník, kterej hraje tak dobře a rychle, že ho možná kluci chvílema nestíhají. Většinu času to ale sype dobře, vokál je správně psycho a je to přesně ten typ nášlehu, co člověk někdy potřebuje.

 
Následující Wallachiu vypouštím poté, co v chillout zóně za barem potkávám Wohmu a Insomniaca (zdravíme Mortem a díky za fotky), tu druhou českou bandu a probíráme fesťák, muziku a Rumunsko. Wallachia a její, řekněme, jednodušší black se line i tam a ne, že by to bylo špatné, ale vidět to asi nebylo třeba, takže pojídám vlažné rizoto a chystám se na večerní nářez. 

Pomalu se začíná stmívat a prostor dostávají Drontheim, které jsem myslel, že neznám, ale jsou to lidé okolo Manes a hrají to svoje trochu více do (ano) industrial rocku. Chytám se dobře, dva zpěváci to táhnou a baví mě to víc a víc. Snaží se trochu lidi vyhecovat, což vyznívá trochu naprázdno, ale ne úplně trapně. Přece jen to nejsou Agalloch. Možná už mají něco pod kůží (s ohledem na jejich pozdější konzumaci velmi pravděpodobně, druhý den se při vystoupení Manes omlouvali, což zas úplně nevím za co, koncert byl totiž fakt dobrý, spíš se někde v noci brutálně ožrali). Na pozadí běží projekce s vojákem na pláži a zpěváci mluví cosi o památce mrtvých námořníků z druhé světové války. Kapela je rovněž ozdobena stylovými brýlemi, košilemi s kotvou atp. (jak pak hledám tak Drontheim byla nějaká námořní jednotka, jen teda nevím, jestli tepala fašouny nebo spojence, kdo ví). Nejlepší věc byla předposlední Dark Passage. Ta mě sejmula. Skvělé!

 
Darkspace, no. Očekávání, jak jejich kosmická palba rozdrtí pevnost, ale i nejistota, jak se to podaří nazvučit, šuměly areálem celý den. Konečně tedy spustili a zvuk byl… hrozný. Slyšeli jsme jen automat (hodně slušně) a jednu kytaru s basou, druhá kytara (Zhaaral) a vokály zůstaly kdesi a navíc dohromady totální koule. Nebylo jasné, jestli se s tím podaří něco udělat a někteří pravděpodobně odešli, což bych, kdyby to takhle mělo pokračovat celý koncert, udělal taky. Naštěstí během 5-10 minut se všechno, co chybí, začíná pomalu ozývat, nicméně celou úvodní 1.2 (ani jsem jí nepoznal) se člověk může tak max. nechat naklepat automatem. Pak přišla 3.12, což je pecka a během ní se to pomalu začíná dostávat někam, co bych nazval přijatelný zvuk, taky jsem si odstoupil a to už se dá, začíná to drtit, už to startuje a po následujících cca 25 minut (spolu s další 4.20) mě to vystřelilo tam, kam jsem chtěl. Totální masáž a šílenství, skřeky, chvíli to valí tak, že jsem totálně rozvibrovanej a mám pocit, že odletím, už se to skoro ani nedá stíhat. Šílený průlet tím nejtemnějším časoprostorem a nááááámmmrrrd! Tohle je kurva vesmír! To tempo se pak fakt už nedá, naštěstí další dávají spíše pochodovou 3.17. Musím vydechovat, ale i ty přísný pochody mě slušně porcují. A tím to taky končí, přistáváme! Posledních pět minut už to je doznívání, ještě že tak, můžeme se připravit na návrat do reality. Pocity mám dost smíšený, i po tom zlepšení ten zvuk sice nebyl ideální, ale za tu půlhodinku uprostřed a rozebrání na konci to stálo! Wuáááá! Jinak warpaint samozřejmě byl a basačka Zorgh i prý dělala při hraní jakési nelidské pohyby, to mi bohužel uniklo, protože jsem těžce pařil. Ani nevím, jestli aspoň na závěr něco řekli, myslím, že ne, a popravdě, kdo by to taky od nich chtěl, že?!

 
Agalloch přijeli velkým tour-busem, takže za největší „hvězdy“ by se dali označit oni, trochu se tam totiž tak i jako velká americká kapela prezentovali (nic ve zlém). Nevím, jestli nebyli trochu vykalení, protože už při zvukovce (myslím, že ji měli celou až večer) tam hrajou punkovky a jsou nějaký překvapivě rozjetý. Když začínají s Limbs, tak ten zvuk zní chlupatě, všelijak, takže chvíli čekám a přicházím blíž až později, kdy je to o něco lepší. Anderson vlevo si koncert strašně užívá, neustále zvedá kytaru nad hlavu a podobné starlike blbiny, hecuje lidi, no je to na Agalloch dost bizarní podívaná :)) Byli tam i další momenty jak z rockového koncertu, nějaká sranda s výměnou kytar, to jsem bohužel (naštěstí) zrovna koukal jinam. Ty nové jako Dark Matter Gods mě nebaví, tak čekám, kdy nahodí něco staršího a dali Hallways of Enchanted Ebony a …and the Great Cold Death of the Earth. Pak ještě Into the Painted Grey a tyhle tři byly nejlepší část koncertu. Haughm jeden song věnuje Darkspace. Přetahují asi o půl hodiny a celkově to tedy byla vtipná rocková show zakončená pořádným noisem a děkovačkou, haha, ale myslím, že to zas tolik nikomu nevadilo. Prostě to tak podali a my si to měli přebrat. Většinu času hráli slušně, i když kolegové z Brna jejich bubeníka označují za „bramboráka“ a pár much kolem by se taky dalo najít. Plus za to, jak krásně voněla sláma z kolem pařeniště poházených balíků. Rockstars na slámě :) 

Asi od jedné do tří poté bereme útokem retro dýdžu vzadu, točí se tam holky i kapely, vikingové přísně trsají, tyhle párty jsou fakt super. Hlavně se uvolnit. Jedou osmdesátky, devadesátky, zazní i Passenger a podobně. Ztrestali jsme to slušně. Ve tři ráno si chceme ještě v kempu pustit album LSD od Richarda Müllera, ale to se nesetká s pochopením našich spících kamarádů, takže jdeme radši následovat jejich příklad.
 
 
Sobota 22. 8. 2015

Na sobotu byl vystrojen opravdu majestátní pohřeb, který odpoledne zahájili za mírného deště podivíni z Clouds (takový doomový super-projekt). Jejich depresivní emotivní doom chvílemi pevností doslova duněl a evokovalo mi to procesí, které nese rakev na kopec na hřbitov. Paráda! Murmur parádní, zpěv slabší, hlavně ten druhý, ale to se nějak přežije. Dávají čtyři vály (všechno asi z alba Doliu (not bad) a po necelé půlhodině to balí, moc děkují Dorovi a dalším, asi to bylo pro ně tak tak (později mi Wohma říká, že skončili dříve, protože to emočně nezvládali…), takže snad budete v pohodě, byl to fajn otvírák pro epickou sobotu.

Hned potom to Year of No Light naprosto rozbili, těžko k tomu něco říct, byla to NTP, naprosto totální palba! V sobotu už mi bylo všechno jedno a těžce jsem pařil, na co šlo a užíval si všechno naplno, takže si vybavím max toho týpka, co přebíhal mezi krabičkou a druhejma bicíma a Zappu ve zvonáčích a mlhavě zbytek, obrovsky mě to rozbíjelo! Sice jsem měl něco naposlechnuto, ale asi ne dost, protože jsem to tak intenzivní nečekal, paráda!!! 

Skepticism jsou stejně naprosto unikátní banda. Živá prezentace jejich muziky je divadelní zážitek smíšený s jakýmsi chrámovým houbovým tripem, ne vždy úplně příjemným! Skepticism při sobotním „pohřbu“ provedli obřad, Matti mohl být něco jako kněz, co povídá o zemřelém, ale zároveň jeho teatrálnost člověka nepouštěla do smutku. Varhaník s rozbitým zrcadlem je geniální a bubeník (v tričku Stormcrowfleet) jako by k nim vůbec nepatřil. Kytarista zůstává někde mezi. Začali s March and the Stream, tam snad jen podotknu, že kytarista měl dost stáhnutej čistej kanál a celkově to hrál jak někdo ve zkušebně v garáži, kdo zrovna přišel, takže úvod trochu rozpačitý, ale ten song je jinak jeden z nejlepších, co napsali a moc rád jsem ho slyšel. Následovala March October, taková novější jistota a pak dvě nové věci z chystaného Ordeal - March Incomplete a Closing Music. Show se točila hlavně kolem Mattiho bílých růží, které např. pokládal ke kytaristovým pedálům jako na hrob, nebo s jednou v klopě stál nad varhaníkem jak přísný učitel nad žákem. Vyvrcholením bylo házení těchto růží do publika, což sklidilo velké ohlasy (a mě to vytrhlo z hypnózy). Ke konci se i kytarista víc rozjel, no a ten závěrečný lament na život to naprosto podtrhl, Skepticism opět předčili moje očekávání podobně jako kdysi na Brutalu. Kamarád dokonce uronil slzu, což myslím hovoří za vše.

 
Shape of Despair jsem podcenil. Ačkoliv vím, co je zač taková Angels of Distress, po ohlasech na jejich vystoupení na BA jsem myslel, že to dopadne asi jako s Clouds, tzn. pěkné no, hlavně že jste to zvládli. Ani náhodou. Obdržel jsem naprosto jistý výkon, mohutný sound a velké pohřební zlo. Z pódia teklo čiré zoufalství a deprese. Jejich postoje, světla, zvuk, to všechno do sebe zapadalo a dohromady tvořilo působivý celek. I přes to, jak je ta hudba depresivní, se lidem na tváři objevují radostné úsměvy - lidi jsou fakt bizarní :) Shape of Despair naprosto drtili a já konečně docenil kvalitu jejich nahrávek. Po živém představení mně tam všechno zapadlo, ty nosné motivy, ženský zpěv (toho jsem se po zvukovce trochu bál, ale nakonec OK) a majestátní growling naprosto famózního vokalisty, který když nezpíval, tak pouze zaujal jakýsi zasmušilý postoj. Asi nejlepší zvuk, co letos na DBE byl, resp. nikdo z něj nevytvořil tak silný dojem, jako právě Shape of Despair. Klobouk dolů.

 
Manes! Jestliže Shape of Despair symbolicky pohřbili neznámého mrtvého hodně hluboko do země, byl čas vyrazit ze hřbitova pryč a nahodit veselejší notu, což dostali za úkol ti opravdu povolaní. Manes a jejich elektro pecky rozdováděli publikum včetně mě a chvílemi to vypadalo na opravdový kotel. Opět musím smeknout před dvojicí zpěváků (viz. Drontheim), ti prostě umí, jsou sladění a mají cit. Mám pocit, že první dva songy nefungovala kytara, což tedy znamenalo v podstatě čisté elektro. Nevadilo. Pak to naskočilo a tak nás teda mohli občas zmasírovat i tvrdší notou jako v Nodamnbrakes. Hrálo se hlavně z Vilosophe, občas něco z té nové (např. Name the Serpent, či úvodní A Deathpact Most Imminent), chvílemi pařím tak obrovsky, že málem padám do slámy, ale někdo mě chytá, díky! Musel jsem vypadat zajímavě, ale nic jsem v sobě neměl, jen jsem si to dost užíval; můžete mě dokonce najít v jednom videu, ale nedoporučuji to dělat! Moje hodnocení je dost zkreslené a asi to nebylo zas tak super, jak by to vnímal jiný posluchač. Hlavně co se zvuku týče, ale za mě jednoduše nadšení! Celý Trondheim se loučí s tím, že je můžeme potkat v areálu, jak se budou nalévat a hulit trávu, což také do pytlíku splnili, jen jsem se k nim radši nepřidával. Z radosti po skončení jejich setu ležím v slámě a házím jí na sebe.

 
Poslední „kapelou“ DBE byli určeni řečtí umělci Dirty Granny Tales. Jejich vystoupení je něco, co překračuje běžný koncert. Těžko to nějak vyjádřit, zkuste mrknout na youtube. Spojují dohromady divadlo, projekci, taneční tanec a hudbu a všechno to je naprosto bizarní a ujeté. Všichni jsou skvělí ve všech činnostech a nástrojích. Jejich „kus“ pro letošní ročník (byli na DBE snad už potřetí) měl název Telion’s Garden, bohužel vám příběh nepřevyprávím, ale k popisu mě napadá „La Masquerade Infernale“, ale toho pekla tam tolik není, spíše je to o hledání lidskosti v jakémsi podivném prasvětě. Masky, kostýmy, příběh, hudba, projekce a jemné detaily musely dát opravdu hodně práce a všechna čest, že někdo něco takového dělá! Zážitek opravdu nevšední. Shledávám, že nejlepší tanečnice ze včerejší dýdžy byly dvě členky tohoto ansámblu. To dává smysl.

 
Poslední noty Dark Bombastic Eveningu dozněly, dlouhou noční pařbu už radši vypouštíme, protože nás zítra čeká odjezd na slavnou Transfagarašskou silnici a další asi týden cestování. V neděli ráno už je pódium pryč, do kempu se trousí místní humusáci a tak to radši balíme a vyrážíme. 

DBE je skutečně unikátní akce a je až s podivem, jak všechno funguje bez problémů, i když má návštěvník festivalu v podstatě naprostou volnost a zákazů je naprosté minimum. V areálu se běžně chlastá z přineseného pití a to i klidně ve skle. Od druhého dne vstup do kempu v podstatě nikdo nehlídá. Přesto žádné rozbité hlavy nebo vykradené stany (i díky všímavé Security - btw, jisté osoby zvenku měly nejspíš zálusk). Spontánně se dávám s různými lidmi do řeči a dozvídám se spoustu drobných příběhů a názorů. Za vypíchnutí stojí např. náš soused v kempu zvaný Hipík, co celé tři dny nonstop strávil v jedné džísce a kalhotách a neúnavně s ostatními debatuje o historii, např. rumunské revoluci či filozofuje o moderním světě a roli člověka v něm. Lidi byli na festivalu různí, ale všichni jsou slušní, ohleduplní a problémoví snad nebyli ani ti dva věčně nalití Bulhaři. 

Po technické stránce věci by to chtělo ještě trochu doladit. Například jsme se pátek i sobotu (nejen my) sprchovali v místnosti, která byla nejspíše pro staff, ale jaksi není na vybranou, když kempová sprcha tam sice stála, ale nic z ní neteklo. K zavření této místnosti došlo až v sobotu odpoledne, no jsem zvědavý, co RYMA pošle Dorovi za účet (tekla totiž i teplá). Rovněž na vedlejších záchodech došlo k menší potopě, ale nikdo to moc extra neřešil (to je takové typicky rumunské, no). Další sprcha prý byla v hostelu a stály se na ní celkem fronty. Jinak toiky byly vyváženy pravidelně a ani jednou jsem nevlezl někam, kde by se to nedalo. Jídlo se dalo koupit na baru, kde měli vždy nějaké menší menu. Venku byl stánek se saláty, hotdogy (dobrej párek v bagetě, mňam) a dalšími pochutinami, jen asi lilková pasta už od čtyřky došla. U tohohle stánku se tvořily celkem fronty. Na druhý straně stánek s pitím, tak jak někteří pamatujete, dostat pivo asi netrvalo tak dlouho, moc front jsem tam neviděl. Bar vevnitř napájel spíše tvrdším, ale pivo tam bylo samozřejmě také. Stolů a laviček k sezení bylo dost, jen někam zmizelo dřevěné pódium. Chillout zóna za barem, kde je pak v noci dýdža, je výborná. Vzadu v kempu stojí houpačky, skluzavky, prolézačky, kde metalisti relaxovali a byla sranda se na ně dívat. Jen trampolínu dali organizátoři radši pryč.

Zvuk bývá fajn, ale neškodilo by hrát víc nahlas, jestli to je ovšem s ohledem na okolní město možné. Potkávat kapely mezi lidmi si zvyknete rychle a tohle, věřím, bude zachováno i nadále, evidentně to je oběma stranám mnohem příjemnější. Je to jeden z prvků filozofie, kterou Doru razí. Žádné ploty, žádné rozdíly, žádní headlineři, lidský přístup. Různí umělci okolo se taky vyřádili, letošní poster zodpovědná osoba nakreslila na místě na plátno a visel poté během festivalu na zdi pevnosti. Probíhala tu i výstava jakési fotografky, co se inspirovala albem Ausserwelt od Year of No Light. Svíčky ve zdi také nechyběly. Roztomilí domácí pejskové Ryma a Piškot se nenechali cizími nájezdníky ve své pevnosti rozhodit a celou akci náležitě kontrolovali. 

Návštěva by se dala odhadnout tak na 900 lidí? Ale seznam zemí, odkud dorazil alespoň jeden host, byl dlouhý a impozantní (Island, Brazílie…). Bylo více plno, než minule, co jsem byl, ale opět se dalo v kterékoliv části jakéhokoliv koncertu dostat dopředu nebo ven. 

Z celého srdce doufám, že příští Dark Bombastic Evening (bude!) naváže tam, kde letošní skončil. Nyní již jen tradiční La Revedere!

Fotky © Wohma / Mortemzine.net