To, že do Prahy míří nějaká světová legenda, se dozvíme pomalu z každého druhého plakátu. Nápis, který vyšumí jak pára nad hrncem. Ale čas od času se to stane, legendy přicházejí… a tak stačilo jen pár dnů a pár nenápadných plakátů a první koncert Ennia Morriconeho v Praze byl v tichosti vyprodán. Po několika týdnech pořadatelé přidávají další, a ten je vyprodán stejně tak rychle. Tolik k tomu, že mi zas jednou české publikum udělalo radost.

Ennio Morricone je pro filmovou hudbu něco jako Chaplin pro grotesku, Senna pro F1, záruka nekolísavé kvality plus talent a geniální čuch. Představuji si ho trochu jako cibetku (Pozn.: Kunovité šelmy cibetky Luwak pojídají zrnka kávy. Zrna projdou neporušená zažívacím traktem těchto zvířat, přičemž proces trávení zbaví kávu mnohých hořkých látek a ta je pak mnohem aromatičtější a lahodnější. Domorodí obyvatelé tvrdí, že si cibetka vybírá jen ty nejzralejší a nejkvalitnější bobule kávy. Sběrači kávy musí v lese pátrat po cibetčím trusu, probrat se jím, najít v něm plody kávovníku a odstranit obal peckovice z nepoškozených zrn. Ta se pak praží klasickým způsobem. Fermentovaná zrna ztratí původní hořkost a po vyloupání a pražení získají zvláštní jemnou chuť a příjemné aroma /zdroj: internety/). Nedočkaví a o mnoho set korun lehčí sběrači kávy se sešli 14. 7. 2011 před Obecním domem. Český národní symfonický orchestr, posila z Brna, mistr s taktovkou v čele a fermentace začíná – přesně podle plánu – úderem sedmé /individua, co moc chodí na metal, se diví, že je o 5 minut později už nechtějí pustit do sálu ;)/.

Kdo si cestou na koncert pískal do kroku jednu dvě melodie, které zná ze špageťáckých westernů, mohl být úvodní skladbou trochu zmaten. Dirigující Morricone na začátek přichází se svou tři roky starou kantátou Vuoto D´Anima Piena, kouskem, kvůli kterému určitě většina lidí nepřišla, ale který v sobě skrýval neskutečný mrazozádový potenciál. Pomalejší harmonické pasáže střídají dissonance (ano i on jim podlehnul!), gradace, kterým je každý strop nízký. Ďábelský sbor (jehož členové dokonce pomáhali v náročnějších pasážích orchestr dirigovat) před vámi doslova roste, apokalypsa na dosah. Na Morriconeho symfonickou hudbu jsem nikdy předtím nenarazila, takže jsem tam stála s hubou doširoka otevřenou. Tenhle dvaaosmdesátiletý pán je prostě neskutečný a jak ho tak pozorujete, je vám jasné, že tahle šelmička má v útrobách ještě mnoho vzácných zrníček. Část diváků je jistě dost překvapena, v úvodní skladbě se Morricone představil v nezvyklém světle, experimentálním, avantgardním, ale rozhodně mocném.

Hlavní náplň večera je ale nezpochybnitelná. Po přestávce už celý sál vplouvá na vlnách lehce strašidelné skladby z filmu Podivné vyšetřování do Morriconeho hájených vod filmové hudby. V hlavě mi zní souběžně verze od Fantomas... Po uvedení publika do příjemně mrazivého neklidu následují všechny ty známé tóny, melodie z filmů Bitva o Alžír, Mise, Ostrov v ohni, zde konkrétně bonga, trubky a roztančené Abolicao, a další a další, samozřejmě i ty nejznámější, z Leoneových westernů. Melodie z filmů Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na Západě prostě musely zaznít a sklízí také největší ovace, značná část publika by asi už nic jiného ani slyšet nepotřebovala. Chlupy všech přítomných jsou do jednoho poctivě zdviženy, ale vsadila bych se, že Morricone má už zrovna těchto dvou skladeb plné kecky, při trojitém přídavku na ně už nepamatuje, i když by si to publikum jistě přálo. Celý blok filmových melodií ale není jen rozhazováním hitovek nadrženým fanouškům, ale zřetelně budovaným celkem, který postupně mění nálady, aby vás na konci vyplivnul s uvědoměním si úžasné rozmanitosti. A i kdybyste neznali ani jeden z všech těch filmů, stejně to bude fungovat. To je ten moment, který filmovou hudbu pozvedá, a který se, zdá se mi, z dnešní kinematografie vytrácí. Po posledním tónu následuje v mžiku standing ovation, přičemž ocenění je o to bouřlivější, o co více patří celému Morriconemu dílu, nejen jednomu koncertu. Tři přídavky se střídají se znovu a znovu vstávajícím publikem, dlaně brní, atmosféra „Once-in-a-Lifetime Opportunity“, tak takové to přesně bylo.

Program ENNIO MORRICONE:
Vuoto D´Anima Piena, kantáta pro sbor a orchestr

Výběr z filmové hudby slavného autora
Bitva o Alžír, režie Gillo Pontecorvo 1966
Podivné vyšetřování, režie Elio Petri 1970
Jak tvrdí Pereira, režie Roberto Faenza 1996
Dělnická třída kráčí do ráje, režie Elio Petri 1971
Oběti války, režie Brian De Palma 1989
Ostrov v ohni, režie Gillo Pontecorvo 1969
Po starém schodišti, režie Mauro Bolognini 1975
Dědictví Ferramontiů, režie Mauro Bolognini 1976
Hodný, zlý a ošklivý, režie Sergio Leone 1966
Tenkrát na Západě, režie Sergio Leone 1968
Tatarská poušť, režie Valerio Zurlini 1976
Richard III., režie André Calmettes, James Keane 1912
Tatarská poušť (repríza)
Mise, režie Roland Joffé 1986

Nějaká videa, ale ne z Prahy: