Kde: p.m.k, Innsbruck, Rakousko
Kdy: pátek 14. a sobota 15. března 2025

V půlce března se v rakouském Innsbrucku konal dvoudenní festival Hosts of all Fevers, a to konkrétně jeho třetí pokračování. O akci jsem v průběhu loňska slyšel poprvé, ale organizuje ji místní kolektiv Quintessenz, který v Innsbrucku pořádá akce celkem pravidelně.

Prvně mě pochopitelně zaujal seznam vystupujících kapel. Na plakátu byla jména jako Alkerdeel, Doombringer, Pale Spektre nebo Abhorration a headlinerem celého festivalu měli být Kanaďané Sortilegia. No a jelikož šlo do prodeje údajně jen 111 víkendových lístků, moc dlouho jsme nečekali a vstupenky si s předstihem koupili.

Co čert ale nechtěl, 18. ledna přišlo oznámení o tom, že Sortilegia svou účast z osobních a pracovních důvodů ruší. Mno, díky za nic, ale co už, když máme lístky, že? Aspoň si uděláme výlet, vypijeme nějaké pivíčko a pokecáme s kamarády. O klubu jsem od známých rovněž slyšel, že prý je dost fajn, tak snad nebudeme úplně zklamaní.

Jelikož Innsbruck je ale z Prahy docela daleko, padlo rozhodnutí, že tam nepojedeme přímo, ale dáme si ve čtvrtek zastávku s přespáním v Mnichově. Pokud jste zde ještě nebyli, věřte, že minimálně co se historického centra týče, je zde co k vidění. Nějaké to náměstí s radnicí, milion kostelů a další zajímavosti jdou projít v pohodě za pár hodin. Velmi mile mě ale překvapila návštěva pivnice Hofbräuhaus München, od které jsem čekal totální turistickou past, kde si dám jen jedno pivo a půjdu rychle pryč. Nakonec jsme zde ale zvládli kousků hned několik a zároveň zde i skvěle povečeřeli za přijatelnou cenu.

V pátek se pak zastavíme u zasněženého Neuschwansteinu a tou dobou v dost vylidněném historickém městě Füssen. Cestou míjíme také Zugspitze a v Innsbrucku jsme před pátou. Na větší turistiku už není čas ani nálada, tak sedáme v centru do restaurace Stiftskeller. Pivo nic extra, ale dalo se, ovšem jídlo zde měli tak super, že se sem vrátíme i následující den.

Do klubu p.m.k přicházíme krátce před osmou, za necelá 4 € si zde dáváme na rakouské poměry dost v pohodě pitelné piví a jdeme na prohlídku prostoru. Samotný sál je dost malý, rozměrově někde mezi 007 a Underdogs, ale 200 lidí se sem podle mě vleze. Asi nejvíce mi připomínal starou dobrou K4, akorát bez cihel a s podstatně lepším vybavením. Plusem budiž i nějaké to místo k sezení a taková maličkost, jako háčky, na které si můžete pověsit oblečení přímo v sále.

Odbíjí osmá a na pódium zaskládané zvířecími lebkami přichází první kapela Irr. Jedná o dost nové švýcarské trio, které má na kontě zatím pouze dvouskladbové demo. Set, který zde odehráli, byl ale dost dlouhý, takže složeného materiálu mají v kapse evidentně dost. A byť jsou Irr škatulkování jako black metal, naživo to byl vlastně dost rokec. Ano, s několika sypačkami a blackovými tremolo riffy, ale pocitově rozhodně žádné ortodoxní zlo.

V několika momentech jako bych slyšel skoro až Amenra nebo podobné post-hc riffy, ale bez přehnané práce s efekty. Sem tam se objevil až lehce krautrockový motiv. A vzhledem k tomu, že Švýcaři měli na pódiu také trojici svítících žárovek, které částečně reagovaly na to, co hrají, myslím, že alespoň částečná inspirace Aluk Todolo je zde jasná. Zvlášť i díky funkční kombinaci black metalu s jinými žánry. Žádný přehnaný experiment, furt to byl primárně metal/rock/hc koncert, ale zajímavý a dobrý.

Po první poměrně vkusné kapele přichází ovšem umělec, u kterého jsem se kvalit jeho live vystoupení předem trochu obával. Hail Conjurer je sice členem několika kvltovních kapel jako Ride for Revenge nebo Hooded Menace a právem respektovaný hudebník, nojo, jenže o jeho sólových koncertech, která jsou fakt osekaná na dřeň, jsem zrovna moc pochvalných slov neslyšel.

Harri přichází, pouští z empétrojky bicí a začne do nich drhnout dost jednoduché, ale zároveň docela bídné riffy. Vše má navíc fakt snad až úmyslně hrozný zvuk a aby toho nebylo málo, ještě to doplňuje strašným vokálem. Chápu sice, že pár koc se určitě líbily jeho svaly, ale po nějakých třech fakt výživných skladbách nějak nevidím důvod to dál poslouchat. Nejhorší koncert, na kterém jsem kdy byl? Jako asi jsou furt ještě horší věci, ale aj tak tomu k prvenství moc nechybělo. Padlo tedy rozhodnutí, že se jdeme raději ožrat.

Vzhledem k tomu, že následující den neřídím, lámu s chutí jedno pivíčko za druhým. Dokonce se rozhodneme navštívit pivovar Bierfabrik Innsbruck, který je na stejné ulici jako klub, jen o pár metrů dál. Dávám místní ležák i ale, které se pít daly, ale z nějakého důvodu mi prostě chutná více pivo z klubu, které je navíc levnější. Vracíme se tedy zpátky na místo činu a jasně, že tam posílám okamžitě další, abych náhodou neměl žízeň.

Když začínají hrát Norové Abhorration, jsem už v dost solidní náladě, což se zrovna k jejich thrashovými riffy napěchovanému a echt nasypanému death metalu fakt hodí. Byla to totiž opět pařba jak hajzl, o které mohu napsat prakticky to samé jako v reportu z loňského Tones of Decay. Okay, asi zde neměli až tak dobrý zvuk jako v MeetFactory, nějaká ta kytara se sem tam ztrácela podle toho, kde člověk stál. Mnohem lepší bylo okupovat přední řady než poslouchat kapelu zezadu. Na druhou stranu bych řekl, že v malinkatém klubu to bylo ještě intenzivnější.

Tady se prostě paří celou dobu v první řadě, buší pěstí nad hlavu a nonstop háže hlavou. Ke konci setu dokonce došlo na krátký mosh, který koncert prakticky ukončil. Hudební výkon pochopitelně top, rychlost maximální, nasazení kapely stoprocentní. Kolega Shieldazz následující den mluvil o Abhorration jako o nejlepší kapele, já mám možná jiného vítěze, ale jo, bylo to fakt dobré. Pokud na Killtownu nebudou hrát nějak extra brzo, něco mi říká, že je v Kodani nevynechám.

Poslední páteční kapelou byli ale Doombringer, které byť jsem tentokrát viděl už počtvrté, stejně jsem naprosto nadšený z toho, jak výborní byli. Doma je sice na rozdíl od jiných projektů společných členů téměř vůbec neposlouchám, ale pokaždé, když je vidím naživo, mě dostanou tím, jak skvělý koncert zahrají. Poláci bez debat fakt umí, a je úplně jedno, jestli vás dostanou super riffy nebo efektní prezentací zpěváka v bílé košilce a s kostmi kolem krku i pasu.

Dokonce bych řekl, že zde Poláci odehráli svůj nejúdernější koncert, co od nich pamatuji. Možná neměli až tak skvělý zvuk jako na Beyond the Gates v Bergenu, ale co, v tomhle malém klubu s přímým kontaktem, kde můžete headbangovat klidně na dosah kapely, to fakt mělo své kouzlo. Okay, těch piv bylo tou dobou už určitě víc, než bych zvládl spočítat na prstech obou rukou a jistá alko-mlha ve vzpomínkách je, ale stejně si moc dobře pamatuji, jak jsem celý koncert totálně propařil a odcházel z něj maximálně nadšený. Tak zase za měsíc na A Sinister Purpose v Lipsku čau!

Začátek hudebního programu je v sobotu naplánován také až od 20:00, takže přes den máme dost času na nějakou tu turistiku po Innsbrucku. Samotné centrum města je fakt malé a lze prolézt za hodinu nebo dvě. Kromě takové té klasiky v okolí známé zlaté střechy a místního císařského paláce nás nejvíce pobavila katedrála s hezky malovaným stropem a velkým bannerem s nápisem “REPENT AND SIN NO MORE!”

Do večera ale fakt daleko, po obědě tedy padne rozhodnutí sednout na lanovku Hungerburgbahn a dojet do místní zoo, odkud pak pokračujeme Nordkettenbahn až na vrchol Hafelekarspitze, kde pozorujeme pás vrcholků hor prokukující mezi mraky. Po návratu zpátky do města je následně potřeba vypít zbytek slivovice a dát před koncerty opět pár piv se skvělou večeří v Stiftskeller.

Kapelou, která otevřela sobotní program, byli Dánové Fanebærer. Byť se dle M-A jedná o duo, naživo hráli jako trojice posilněni baskytaristou. Instrumentálně mi lehce připomínali melodičtější verzi Urfaust, kteří kromě naprostého minimalismu i sem tam trochu zasypali. Svým způsobem zde šel slyšet i rokenrolový přístup rakouské Kringy.

Nemůžu si ale pomoct, koncert Fanebærer mi kazily dost komické vokály. Když zpíval kytarista, ještě se to celkem dalo, ovšem bubeníkův hlas, který šlo slyšet většinu setu, mi fakt nesedl. Netrávím tedy v sálu moc času a jdu se raději družit se svými dobrými kamarády z Belgie.

Po nějakým tom pivku s Alkerdeel a dalšími známými ale třeba jít zpátky do sálu, kde akorát končí přípravy Pale Spektre. O tom, že je tahle kapela naživo super, jsem tady už párkrát psal. Koneckonců jsme je také pozvali na křest Můry, kde snad všechny přítomné přesvědčili o svých kvalitách. V Innsbrucku, kde jsem je viděl počtvrté, odehráli snad úplně totožný set jako v Praze, ale opět to vyznělo trochu jinak.

Jasně, nejednalo se o koncert v kostele ani o venkovní akci typu House of the Holy, takže minimálně sound fungoval odlišně. Řekl bych, že tentokrát to byl nejvíce death metal. Kytara méně řezala a celkově to bylo více heavy. Zároveň mi přišlo, že Hekla měla na svém vokálu trochu více distorze než v minulosti. To jí však nebránilo v tom opět naprosto nelidsky ječet.

I přes maličký sál nechyběly svíčky a tuna kadidla, která celý klub hezky provoněla. Fog machine, který foukal kouř přes jednu ze zvířecích lebek, rovněž nebyl úplně šetřen. Zkrátka od začátku do konce opět super black/death metalový koncert. Zmíním snad jen, že mi tentokrát asi nejméně sedl cover Bethlehem, jelikož zde byla změna zvuku kytary oproti zbytku setu fakt až moc patrná. Ale to je jen taková maličkost u jinak skvělého setu od jedné z nejlepších současných německých kapel.

Jako třetí následně hráli Norové Vathr. Papírově jakože headliner festivalu a náhrada za odpadlou Sortilegii. No hele, o tom, že to ani zčásti nemohlo být tak dobré jako koncerty Kanaďanů, se asi netřeba bavit. I tak jsem ale tomuto novému projektu, za kterým stojí Jørn z Hades Almighty, chtěl dát šanci. Ale jako do pi čeee, když čekáš déle než půl hodiny, než kapela začne kvůli technickým problémům hrát, o moc víc se na ni těšit nezačneš. Chápu, že to nemuselo být způsobeno nikým z Vathr a třeba jen selhal backline, jenže když před svým teprve druhým koncertem akorát stojíš s paintem na pódiu, sám nic neřešíš a čekáš na to, než crew z klubu donese novou kytarovou hlavu, s kterou konečně začneš, no raději nic…

Úsměvné rovněž bylo, že kapela, byť svůj koncert odehrála profi a ve výsledku i s hodně dobrým zvukem, se bere asi fakt vážně, nebo prostě chce dělat pořádnou show (rozuměj divadlo). Zpěvák se stojanem s texty stojící teatrálně za bubeníkem, zbytek kapely dělající nonstop grimasy, za sebou projekce, na které akorát plápolalo kapelní logo a mezi odposlechy hořící ohně, které občas udělaly bang bang. Hudebně přitom fakt blackmetalový pop s vokálem á la Khold. Asi okay produkt, ale přidanou hodnotu pro fanouška opravdového black metalu to nemá. Kór, když si představíš, že místo Vathr měla hrát Sortilegia…

Místo Kanaďanů, resp. Norů pro mě tedy byli hlavní sobotní kapelou Belgičané. Alkerdeel jsem sice viděl nedávno, a to na Cursed Cortex festivalu v Jeně, i tak, nebo možná právě proto jsem se na ně opět hodně těšil. Ten gig, co odehráli v Německu, byl fakt super, a to i přes pár komických momentů. Tentokrát byl úsměvný pouze start, kdy jim nešlo pustit intro, ale místo toho, aby zbytečně prodlužovali časový skluz způsobený Vathr, akorát s hláškou “imagine there is an intro” začali přesně dle původního plánu.

A byť svou zvukovku stihli fakt rychle, zněli ve výsledku parádně. Jo, tady jdou poznat roky praxe a vlastní zkušený zvukař. Basa bublala, kytara řezala, vokál dělal ugh a aji bicí byly, na to, že jsem stál prakticky celou dobu v druhé řadě, dobře slyšet. A hele, nečekal jsem, že to řeknu, ale v tomhle prťavém klubu v Innsbrucku mě bavili snad ještě více, než v podstatně více profi sále v Jeně.

Jasně, minimálně co se světel týče, p.m.k nemůže Kassablance konkurovat, koneckonců i ten zvuk tam měli masivnější, ale ty facky, které jsem tentokrát od Alkerdeel dostával, byly snad ještě intenzivnější. Set hráli opět úplně stejný a byl fakt od začátku až do konce konstantně dobrý. Dokonce bych řekl, že i dlouhý song Dyodyo Asema zde vyzněl zas o kus lépe a zapadl přirozeněji mezi ostatní skladby. Jediné, co mě tentokrát dostalo méně, byl poslední track Trok. Ne, že by zde bylo cokoliv špatně, to ani náhodou, ale v Jeně zkrátka zafungoval jako totální zjevení. V Innsbrucku byl “pouze” dalším skvělým hitem na závěr už tak perfektního koncertu.