Sobotní večer se v brněnské Praze odehrál v duchu experimentálního turntablismu. Hlavním bodem programu bylo vystoupení anglického multimediálního skladatele Philipa Jecka. Jeho vystoupení předcházela performance v Berlíně usazeného portugalského turntablisty, umělce a teoretika Pedra Lopese. Večer pak uzavřel zvukový experimentátor, rovněž z Berlína, Dr. Nexus.

S čistým svědomím si můžeme přiznat, že Lopesově performance dominuje především vizuální stránka věci. Zvuky, které Pedro Lopes produkuje za pomocí dvou gramofonů, nejsou přeci jen až tak moc zajímavé či výjimečné. Když ovšem dojde na otázku, jak a čím jsou tvořeny, dostaneme se k podstatě toho, co diváky na celé show přitahuje.

Celé představení je velmi dynamické a turntable se mění doslova před očima z okamžiku na okamžik. Lopes střídá různě poškozené desky, které mu slouží k vytvoření jakéhosi dronu na jednom gramofonu, druhý preparuje za pomocí všemožných perkusí, ozvučnic či dokonce ramínek z podprsenky. Klasického scratchingu bychom našli v jeho hudbě pramálo, i když i on zde má své místo.

Podstatou Lopesovy hry je především využívání jehly gramofonu coby supercitlivého snímače, se kterým se dají amplifikovat nejrůznější více či méně podivné zvuky. Vyjmenovávat je tady nemá smysl, mrkněte na některé z videí online.

Myslím, že dramaturgové si nemohli přát lepší začátek večera. Lopes vynesl publikum do vesmíru zvuků a ruchů hodně zprudka a hodně vysoko. Potom už stačilo jen držet krok, najít si to správné místo v prostoru a posluchač se mohl naprosto ponořit do meditativní atmosféry, kterou vnesl na scénu táhlý dron Philipa Jecka.

Těžko popsat slovy, co se vlastně dělo. I zde se však dá charakter hudby vztáhnout k vizuální stránce scény. Tentokrát ovšem v naprostém kontrastu k Lopesovi. Za stůl s rozkošnými gramofony v otevřených červených kufřících z padesátých let usedl vlídný postarší pán a celý prostor najednou pohltila intimní atmosféra pokojíčku.

Ačkoli jméno Philip Jeck slyšíme neustále v souvislosti s dekonstrukcí, náhodou a poškozeným materiálem, neznamená to, že by hudba musela být hned agresivní či nelíbivá. Jeck vlastně sám nikdy přesně neví, co z jeho různě ohraných, zubem času poznamenaných desek vyleze. V sobotu to byly vlastně docela roztomilé melodie s dunivým dronem na pozadí. Ten mohl dle mého názoru být hlasitější, ale možná to tak bylo správně a vyšší hlasitost by byla zbytečným extrémem. I tak Jeck svým vlídným objetím celý prostor kompletně pohltil.

Večer uzavřel Dr. Nexus, který poskytl pořádný ušní průplach těm, co neměli dost. Dvacet minut intenzivního noisu vytvářeného za pomoci brutálních distortionů, fuzzu, zpětných vazeb a nelidsky zkresleného hlasu atakovalo posluchače hodně velkou silou. Nutno však dodat, že katarze celého večera byla o to mocnější.

Dle mého názoru byl sobotní večer v rámci showcase festivalu Itch My Ha Ha Ha jedním z nejpovedenějších jak dramaturgií, tak i následně vytvořenou atmosférou. Nezbývá než se těšit na další, zbývají ještě dva parádní koncíky, a to: OvO a Vritti ve čtvrtek 17.3. a závěrečný vrchol v podobě Cabaret Voltaire a dalších v pátek.

Fotky © Mizuki Nakeshu