Ty ses, Filipe, vždy pohyboval spíš okolo hudby. Jak došlo k tomu, žes začal vůbec fotit, co tě k tomu vedlo? A rovnou svůj projekt Urbex TC představ.

Ahoj Pavle, k focení mě přivedl můj táta, už někdy ve 12 letech a od té doby to stále neumím :-D

Co se týká mého „projektu“, tak bych snad tento pojem ani nepoužíval. Je to v podstatě koníček, převedený do stránek na jedné nejmenované, facebookové síti.

Urban Exploration je ve zkratce průzkum opuštěných budov. Nejedná se ani tak (alespoň v mém případě) o průzkum jako takový, spíše o zdokumentování místa jako takového formou fotografií. Kolikrát se mi stalo, že jsem ani nefotografoval, ale jen „nasával“ atmosféru. Ačkoliv to bude znít možná divně, mým největším zážitkem je právě nadýchat se historie, tzv. v přímém přenosu.
 
Urbex si tedy primárně klade za cíl zachytit opuštěná a „rozkládající” se místa, také nějakou tu přírodu. Jak tě napadlo přesně toto začít dělat, kde se vzal ten nápad a prvotní impuls ke hledání a navštěvování takovýchto míst?

Tak ten prvotní impuls byl po shlédnutí fotografií jednoho mého kamaráda, který se zabývá výhradně návštěvou opuštěných vojenských objektů. Na Tachovsku je (vzhledem k jeho geografické poloze) poměrně dost lokací, kde se ještě v nedávné minulosti nacházela armáda, aby hlídala naše klidně spánky v době nejhustšího komunismu. Tím pádem jsem v začátcích (většinou sám) objížděl právě tyto „pomníky“ režimu. Čím víc opuštěných rot jsem viděl, tím více jsem v sobě cítil, že mi pocit jistého adrenalinu z tohoto počínání začíná činit radost. A přes všechen strach (a byly chvíle, kdy ho člověk skutečně má) jsem věděl, že spojení objevování historie a focení je to „pravé Ořechové“.
 
Místa, která navštěvuješ, jsou několik let uzavřená, často možná i obehnána nějakým ohrazením a skýtají určitě řadu nebezpečí, když jsou roky v rozkladu. Mluvil jsi o strachu, přihodilo se ti někdy něco nebezpečného, kdy sis řekl „tak tohle bylo o fous, neblbni, chlape!“ Samozřejmě mě napadla podobná situace, co se přihodila chlapíkovi ve filmu 127 Hours.

Taktéž dobrá otázka. Po celou dobu provozování tohoto koníčku jsem se choval celkem normálně, beze známek nějaké obavy. Faktem je, že drtivá většina mnou navštívených míst se nenacházela zrovna v dobré kondici. Ale nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo cokoliv stát.

Až přišla cesta (jak jinak, než do NDR) do obrovského vojenského komplexu. No a v jedné z budov, kde jsem horlivě pospíchal do jedné (jak jinak, než prázdných) místností, abych se opravdu přesvědčil, že tam nic k focení není, to přišlo. Uprostřed místnosti (v ruce s téměř fungl novým foťákem) jsem ucítil, že podlahář už tady sakra dlouho nebyl. Nejprve přes zapraskání po kolena a posléze během několika vteřin po pás, s nohama v místnosti pode mnou. Muselo to působit celkem komicky, zvláště když kolega ode dveří pronesl jen suše „co děláš“? Než jsem mu stačil vysvětlit, že jsem na urbexu v NDR, držel jsem se jednou rukou o prkennou podlahu a druhou sveřepě držel svůj milovaný Nikon. Naštěstí jsem stačil všechno „uřídit“ a sám se plížením dostat zpět na chodbu. Nedalo mi to a navštívil jsem pak samozřejmě místnost, kam bych dopadl. Pád by obnášel let cca 3 metry s přistáním do hromady prken a suti. Takže jsem o nic nepřišel :-) 
 
Tato místa ale nejsou, přepokládám, hlídaná, takže nikam nevnikáš, nebo ano? Vykazují prostory, kam chodíš, třeba známky nedávného obývání? Lidí bez domova nebo nejrůznějších podivínů, kteří se „někde“ usadí (a místo i třeba znečistí, zdemolují apod.), je ve světě dost. Vlezl jsi takhle už někomu „do obýváku“?

Tohle je, Pavle, složitější. Urbex je pro každého totiž trochu o něčem jiném. Ve své podstatě se jedná o průzkum opuštěných míst. Každý si však tento pojem vysvětluje „po svém“. Znám lidi (potažmo jejich stránky), kterým je absolutně jedno, jestli je něco hlídané, natož pak skutečně opuštěné. Za cenu, aby se na jejich stránkách objevilo něco „senzačního“, jsou schopni zajít skutečně až za hranice nějaké etiky. Protože jsem několik takových míst viděl (jednou dokonce mluvil s lidmi, co sledovali násilné vniknutí jisté „urbexní“ stránky do zajištěného prostoru), nedělám si žádné iluze o lidech, kteří tento koníček provozují. Osobně jdu (i za cenu méně fotek a méně senzací) jen do toho, co skutečně opuštěné je. Heslo urbexu „nevytvářet vstupy“ ctím. Ovšem setkání, např. s lidmi bez domova už pochopitelně pár bylo, zejména proto, že oni jsou známkou toho, že je místo opravdu „volné“.

Co se týče bezdomovců, tak zřejmě největší Mekkou byl nedávno definitivně pohřbený klášter Milosrdných sester v Chebu. Tam se člověk setkal skutečně s vybraným vzorkem společnosti. Konec konců loňská epidemie žloutenky, která zde vypukla, hovoří jasně o tom, jak to v takovém prostoru asi funguje. Při procházení místností jsem kolikrát nevěděl, jestli jsem ještě v reálném světě, nebo už někde za jeho hranicemi. Při posledním focení (a bylo nás tam víc) jsem stál (aniž bych to, stejně jako kolega, věděl) jen několik metrů od člověka, který ležel na kamenné podlaze, zabalený do starých hadrů. Šel jsem se alespoň přesvědčit, jestli dýchá…
 
Nic jako „databáze“ ruin neexistuje, nebo jsem alespoň nic podobného nikde neviděl. Jak podobná místa vyhmatáváš a co je důležité pro to, aby tě zaujalo?

Databáze ruin je velmi povedený výraz :-)

V době internetu jde jen o to, naučit se hledat. A zároveň dodávám, že i já jsem byl v počátcích docela nesvéprávný v tomto směru. A vlastně mi opět (jako už několikrát v životě) pomohla muzika. Resp. lidé, okolo ní se pohybující. Konkrétně Jirka Veselý z Elysium. Právě ten mi dal tip na jednu šikovnou holčinu, která se urbexem již nějakou dobu zabývala a pak to šlo ráz na ráz. První lokace, hlavně v okolí. Seznámení se s dalšími lidmi a další a další místa. Každému konkrétnímu člověku jsem několikrát na svých stránkách poděkoval, jelikož moc dobře vím, že 90 % by svá tajemství nikdy neprozradila.
 
Máš nějaká konkrétní oblíbená místa/lokace? Jak se zapojují fanoušci tvých stránek, dávají tipy?

Oblíbená místa určitě mám. Pokud si prohlédneš Urbex TC, myslím, že lehce poznáš, kde se nacházím nejraději. Jsou to místa, kde jsem prožil větší část svého dětství a kam se pokaždé moc rád vracím. Viz. Kostel Sv. Anny v Pořejově. Ale určitě bych zmínil za všechny jednu zahraniční lokaci, která se dnes už bohužel stala turistickou atrakcí. Je to Hitlerova nemocnice u Berlína. Stihl jsem její návštěvu tak tak, v době, kdy už přestala být přístupná veřejnosti a dokonce bych si troufl říct, že jsem byl jeden z posledních, kdo se volně pohyboval v rozlehlém areálu vojenského komplexu, sloužícímu kdysi jako sanatorium. Pocit, kdy procházíš nekonečné chodby opuštěného (ještě desinfekcí nasáklého) objektu je nezapomenutelný. Ještě dlouho po návratu jsem vstřebával tenhle úžasný zážitek.

Jinak co se týká fanoušků stránky, občas přijde nějaký ten tip. Nicméně většinou už člověk ví o tom, co je kde zajímavého, takže spíš přicházejí otázky na mou osobu.
 
Já se tě teď tážu, na co se táží ostatní?

Dokola jen na jednu věc. Kde to a to je :-D
 
Za focením jsi tedy už vyrazil i za hranice. Tušíš, kolik jsi toho za svou zábavou mohl už nacestovat?

Tady bych si netroufal odhadovat, ale i když nemám moc času, určitě jsem urbexu už pár tisíc kilometrů věnoval.

Doslova žněmi je pro urbexery bývalá NDR. Právě tam se nachází nepřeberné množství hotelů, klinik, sanatorií, vil i vojenských objektů.

Bohužel jsem ještě neměl tu čest navštívit Polsko, kam se nicméně chystám v brzké době. Je to mekka kostelů, což je má srdeční záležitost. A pochopitelně je pak pár vysněných lokací, ale ty si nechávám prozatím jen pro sebe. Třeba jednou…
 
Nepředpokládám, že by tě tato práce živila, a tak mě zajímá, jaké s tím máš náklady a jak je pokrýváš?

Pokrývám je svou plnotučnou výplatou. Ale rád bych podotkl, že delší cesty děláme společně s kolegy z ostatních, spřízněných stránek. Díky urbexu jsem totiž (stejně jako díky muzice) poznal pár výborných lidí, kterých si opravdu vážím.
 
Čili je tu okolo tohoto komunita. Jak velká a co je to za lidi?

Stejně jako v muzice, všehochuť. Osobně jsem poznal pár lidí a stejně jako v té muzice, někdo ano, někdo ne. Obloukem se vracím k tomu, že každý to má nastavené prostě jinak. Možná bych to před 10-15 lety hrotil také víc, ale dneska už mám priority poněkud jinde. Mám respekt k místům, která navštěvuji. A chování některých „urbexerů“ jednoduše nehodlám sdílet.

Za sebe mohu říct, že jezdím už třetím rokem vlastně s jednou spřízněnou stránkou a pokaždé se jedná o parádní výlet s přáteli. Celkem jsem projel místa s několika lidmi od urbexu a naštěstí nikdy nenarazil na nikoho z výše uvedených. Celkově ale funguje, čím větší intelektuál, tím větší dobytek. Moc rád bych na tomto místě (stejně jako se to snažím dělat pokaždé), zmínil jednoho člověka, který mi na začátku pomohl a nikdy ohledně urbexu neodmítl jakoukoliv radu, či pomoc. Je to Robert Majtán a jeho stránka Urbex Chodov.
 
Tebou pořizované fotky mají atmosféru, dýchá z nich ještě přítomnost osudů a situací, které se v nich udály. Když fotíš (poté upravuješ atd.), oč nejvíc ti na fotografii jde? Snažíš se zachytit podstatu a osud místa, nebo to mohou být jen barvy, tvary…?

To je asi to nejtěžší, co vlastně práce fotografa obnáší. Pokud mohu mluvit za sebe, hrozně rád bych člověka sledujícího mé práce „vtáhl“ do děje. Aby zapojil fantazii a dokázal si alespoň částečně představit to, co já jsem na vlastní oči viděl. A pokud pak někdo napíše, že to takhle má, jsem skutečně spokojený.
 
Všechny fotky necháváš, jak jsou nafocené, nebo geniu loci napomáháš sveřepou postprodukcí?

Sveřepou :-D

Jakožto geniální fotograf amatér nemohu pustit do světa neupravenou fotku. Tím pádem děkuji bohu za programy na úpravu fotografií. Ne, vážně. Zprvu jsem upravoval skutečně „na plné pecky“. Čím víc se snažím opravdu fotit, tím víc samozřejmě od úprav ustupuji. Mám rád černobílou, nicméně nejsem úplně zaměřený na jeden druh úprav. Každá fotka (místo) potřebuje jinou „péči“. Trávím hodiny nad každou, kterou prezentuji veřejně. Čím víc lidí mé stránky mají, tím více se snažím být důsledný :-)
 
Na některých fotkách to skoro až vypadá, jako by někdo do kompozice, resp. spíše určitých detailů, jako přetažení povlaku přes postel, nebo konkrétní postavení invalidního vozíku, zasáhl. Bereš vše, jak je, nebo i místa, která zachycuješ, částečně aranžuješ?

Také dobrá otázka. Řekl bych (opět mluvím za sebe), že v 90 % případů nechávám vše tak, jak jsem nalezl. Ač je zjevné, že na spoustě míst se doslova „operovalo“ se vším, co tam leží. Líbí se mi pocit, vnímat věci tak, jak jsou. Tím ale netvrdím, že jsem nikdy nic takového neudělal. Např. v opuštěných laboratořích jsem si pár zkumavek také nastavil, aby se mi lépe fotilo. S většími věcmi se ale zbytečně netahám :-) 
 
Díky atmosféře fotek si říkám, že podobné kousky jsou naprosto vhodné pro dokreslení atmosféry muziky, kterou poslouchám a jíž se zabýváme i u nás na serveru. Jsi otevřen třeba spolupráci s kapelami, které by měly zájem podobnou fotkou disponovat třeba na albu/plakátu…?

Vidíš mi do duše, Pavle?

Abych byl upřímný, je to můj tajný sen, obšťastnit nějakou kapelu svou fotografií, byť jen třeba do bookletu. Kdysi už jednu mou fotografii (úpravou do olejomalby) použila pro svůj cover skupina Llyr. Takže odpovídám ANO, jsem tu pro vás, muzikanti :-)
 
Do duše Ti nevidím, proto se musím zeptat, proč teď (těsně před zveřejněním rozhovoru) došlo k přejmenování stránek Urbex TC na osobně znějící Inside Me?

Asi jsi v našem povídání poodhalil, proč jsem se nakonec rozhodl pro tento krok. Ač mi pár lidí (včetně mojí partnerky, která se focení též věnuje a navíc nový, krásný název vymyslela) řeklo, ať zavedenou „značku“ nemažu, musel jsem to udělat. Pro svůj klid. Těch důvodů je hned několik. Ten asi nejzásadnější je, že nechci být součástí něčeho takového, jako je Urbex Made in CZ. Stydím se za některé lidi, nesouhlasím s „politikou“ jejich podnikání v tomto oboru. Navíc se z urbexu stala (bohužel) obrovská móda, což drtivou většinu míst definitivně pohřbí. Další faktorem je snaha tvořit i něco poněkud jiného. Od malička jsem fascinován přírodou, stromy, lesy… a proto Inside Me. Můj svět, má duše, mé fotky.

http://www.facebook.com/Inside-Me