Pojďte se se mnou podívat na krvavej zoubek třem black metalům. Co je jim společný? Všechny jsou z Islandu, všechny vydaly opravdu hodně zajímavý debuty na Terratur Possessions a letos nebo koncem minulýho roku vydaly druhý album. O druhým albu se často mluví jako o maturitě kapely. Jak to teda dopadlo?

SVARTIDAUÐI – Revelation of the Red Sword (Ván Records 2018)

Pomineme Sólstafir a Fortid, který jsou přecejen žánrově jinde, a rovnou si řekneme, že dlouhohrající debut Svartidaudi, kult jménem Flesh Cathedral, byl manifest islandskýho black metalu. Jestli někdo chce nesouhlasit, jistě tu jsou smečky jako Finngálkn, Kveldúlfur nebo Myrk, ale najděte mi někoho, kdo je uctívá…

Flesh Cathedral je pořádnej kopec ke zdolání. Vemte si, že první melodie písničky se ozve asi po 6 minutách. Za genialitou alba stojí kromě samotných hudebníků, nebo dokonce možná v první řadě Stephen Lockhart, zvukový mág ze studia Emissary a jeho úžasně zahalený a kompaktní zvuk. Pokud vám sedí, spolkne vás a vyflusne sežmoulaný, atmosféra hustá, že se v ní můžeš udusit. Pravda, pokud chcete ekvilibristiku a slyšet precizně hrající Malmsteeny, tak to prosím jinam, to se tady neservíruje. Žádnej div, že když jsem se Kubánce ptal, jak se mu líbí Revelations of the Red Sword, dočkal jsem se lakonickýho „Lepší než FC to stejně nebude.“ Je?

Je a není. Na první poslech je hned zřejmý, že se šlo posluchači daleko víc naproti a zvuk je o dost čitelnější, míň zastřený a dá se říct i míň atmosférický. K poslouchání je toho naopak víc, rozhodně víc melodií, riffů, a jestli někomu přišlo FC občas vycpaný některýma hučivýma pasážema, tak přesně toho na novince ubylo. Spousta výborných momentů, nosných melodií i různých kudrlinek a vyhrávek přibylo. Najmě musím vypíchnout opravdu perfektní dynamickou hru na bicí, který „novej“ zvuk Svartidaudi mocně pomohl. Je nutný zmínit i parádní grafický zpracování desky. Dávid Glomba se předvedl v nejlepším.

Tak určitě – není náhoda, že se tohle album stalo „albem roku“ 2018 tam, kde mělo.

Hodnocení 90/100

SINMARA – Hvísl Stjarnana (Ván Records 2019)

Druhá deska z Islandu, která je nástupcem legendy – Hvísl Stjarnana je daleko nenápadnější. Do debutu – Afotické dělohy – nebylo snadný se dostat. Šlo stejně jako u Svartidaudi o geniální zahuhlanou záležitost doslova narvanou atmosférou. Brutálně hrne a neuhýbá, pro posluchače to fakt není žádná malina.

Dá se říct, že by „Šepot hvězd“ byl podbízivější, oddychovější nebo přístupnější? Ne. Určitě tolik netlačí na pilu, zvuk je hodně zastřený a zdaleka ne tak agresivní jako na Aphotic Womb. Muziku bych popsal jako tišší black metal, monotónní, kde hlavně bicí jsou až překvapivě ploché. Vposlouchat se do téhle desky trvá dost dlouho. Narovinu: po prvních třech posleších jsem to odložil jako nudnou šeď. Chyba! Vrátil jsem se s odstupem ještě jednou a teprve potom se mi hudba začala poddávat a desku jsem si zamiloval. A, jak se hezky říká, it keeps on giving. Zasněnej nebo melancholickej zvuk se povede v black metalu vzácně, často totiž sklouzne ke kýčovitému klišé, což se tady nestalo. Jestli vám sedí tišší věc, která je ale pořád metal, je nová Sinmara nutnost.

Hodnocení 80/100

MISÞYRMING – Algleymi (Norma Evangelium Diaboli, 2019)

První deska Misthyrming zaznamenala velkej úspěch a pokud se nepletu, je u Terratur Possesions v prodeji zrovna čtvrtý dolis. Söngvar elds og óreiðu (písně ohně a chaosu) jsou jedna z nejzlobivějších desek a po mým soudu dává posluchači dost solidně na zadek. Disharmonie, chladnej a zlej zvuk, patřičně nenávistnej vokál a k tomu i technická bravura. Přitom je to paradoxně deska, která mě vůbec nebaví. Snažil jsem se ji naposlouchat snad 10x, nepodařilo se. Neslyším na ní zajímavé momenty, v některých případech dokonce ani nechápu strukturu songů, přestože vím, že nejde o binec (a když jo, tak spíš v dobrým - ne že by se bordel vymknul z ruky).

Velký překvapení mě proto čekalo, když jsem už u prvního poslechu Algleymi, a popravdě hned u prvního treku, zběsile u NoEvDia objednával vinyl. Je totiž od Songvar dost daleko. Tady se hraje až na výjimky melodicky. Plno parádně napsaných a zahraných riffů, bestialitu vystřídal vytříbenej songwriting, kdy se o některých písničkách klidně dá mluvit jako o regulérních hitech (první Orgia!). Logicky se teda musí objevit u mnoha milovníků debutu námitky, že je tohle album moc hodný a líbivý. Oproti Songvar je určitě líbivější, podle mýho úsudku je taky mnohem muzikantky vyzrálejší a představuje Misthyrming z úplně jiné stránky. A mohli jsme se nedávno ve Vopici přesvědčit, že novinka skvěle funguje naživo. 85/100

Dá se říct, že všechny tři kapely se mezi prvním a druhým albem trochu učísly, na novinkách předvedly víc muziky, ale míň agrese, která je dost možná dostala do povědomí milovníků extrémního metalu. Tahle generace kapel, který už nevyrůstaly na De Mysteriis Dom Sathanas, ale spíš si na Deathspell Omega (jak je to s těma protektorama hudebních vizí, ha?) osahaly kraje škály přísnosti chaotickýho/brutálního metalu, a na novinkách se prezentují tvorbou propracovanější, ale taky uchu běžnýho smrtelníka bližší. Pro mě jsou všechny tři desky výjimečný a rád je doporučuju všem, nejen vyznavačům nejpřísnějšího blacku.

Hodnocení 85/100