Julius Eastman byl americký klavírista, zpěvák, skladatel, tanečník, gay a negr - sám tyhle politicky nekorektní výrazy rád používal v názvech svých skladeb (Evil Nigger, Gay Guerrilla apod.) a v jistém smyslu se s nimi identifikoval, dával jim pozitivnější význam. Celkově zajímavá, svérázná, kontroverzní osobnost, ale o tom si můžete přečíst jinde (třeba  tady nebo tady).

Ve své době (70. – 80. léta) byl znám spíše jako vynikající interpret (mj. se podílel i na Dolmen Music Meredith Monk), jeho skladby znal jen málokdo (třeba Petr Kotík, s nímž působil v S.E.M Ensemble). Vzhledem k tomu, že zemřel jako bezdomovec, se spousta jeho partitur ztratila a na dlouhou dobu upadl více méně v zapomnění. Až v roce 2005 vyšly vůbec první oficiální nahrávky a u nás (a v Polsku) se jeho skladby začaly uvádět teprve v posledních letech. Možnost je slyšet jsem „úspěšně zazdil“ na Sacrum Profanum 2017 i na Ostravských dnech 2019 (podcenil jsem přípravu / nešel do neznáma). Crazy Nigger už ve Dvořákově síni (! - Antonín by asi koukal) jednou zazněl loni, jednou letos a ještě znovu zazní 12. února v souvislosti s výstavou Not Without Joy v Galerii Rudolfinum, která se Eastmana a dalších černošských umělců týká.

Crazy Nigger nemá jasně dané nástrojové obsazení, ale nejčastěji je uváděna ve verzi pro 4 klavíry - tak tomu bylo i tentokrát v provedení Ivo Kahánka, Elišky Tkadlčíkové, Anny Gaálové a Pavola Praženici. I partitura skladby poskytuje jistou volnost pro interpretaci (aleatorika), takže každé vystoupení je (do jisté míry) originál. Po koncertě mi kamarád říkal (Olaf, kdo zná), že podruhé to bylo ještě lepší a „přehnanější“ než poprvé.

Klavíristé/ky po většinu skladby hrají velmi rychlé repetice (většinou přibližně staccato, tremolo?), které se postupně proměňují, vyvíjejí, stále se něco přidává nebo ubírá, pracuje se s akcenty, dynamikou, hustotou zvuku i rytmikou. Velkou úlohu zde nejspíš hraje i resonanční pedál a samozřejmě i akustika prostoru. Rychlým sledem tónů a akordů vznikají vyloženě zvukové, „droneující“ masy, které se různě prolínají, vzniká množství alikvót. Lze v tom cítit bohaté spektrum barev a emocí, napětí, smutek, vztek, radost apod. Především to na mě ale působilo značně psychedelicky a/nebo meditativně. Po skončení (a ohlušujícím tichu) jsem se cítil tak trochu „vyndanej“ (lehce změněný stav vědomí).

Oproti jiným slavným minimalistům (Reich, Glass, Riley) se tady toho děje o něco víc, co chvíli si lze všímat různých detailů a „vyhrávek“, je to (převážně) živelnější, znatelně ovlivněné jazzem. Spíše post-minimalismus. Nejblíže to vlastně mělo k některým polohám The Necks (jakoby spolu hráli čtyři Abrahamsové, slušný fyzický výkon - minimálně pro zápěstí - au!). Místy mi to připomínalo post-rock/blackmetalová tremola a napadli mě dokonce i Swans. Účinkem se to blížilo Compositions 1960 #7 od La Monte Younga, vzdáleněji i třeba Phurpa (oboje mě „vyndalo“ víc, mj. i díky větší monotónnosti), tak trochu „power ambient“ atd.

Negativa – těch 55 minut mi uteklo možná až příliš rychle, snesl bych to delší a asi i trošku hlasitější – možná v trochu menším prostoru, v ještě lepší akustice, možná trošku přizvučit skrze PA (?), ale spíš jsem jen zmlsaný, v Rudolfinu to místy burácelo slušně. Asi ve dvou chvílích to bylo možná až trochu „moc hezké“/radostné, ale včas to vždy vyvážila jinak zabarvená, dramatičtější, či disharmoničtější pasáž. A tu bábu za mnou, co potřebovala zrovna v tiché části něco sdělit dědovi (dle tónu se jí to moc nelíbilo - asi abonenti, kteří ani neví, na co jdou), jsem měl chuť zaříznout (zdravím Gábu), i když to bylo jen pár vteřin. Každopádně hned druhý letošní koncert, na kterém jsem byl, nastavil laťku hodně vysoko! Pravděpodobně půjdu 12. února znovu, snad to bude ještě „přehnanější“.

PS: Můžete si to samozřejmě pustit (v různých verzích) na youtube, ale živě je to, jak to tak u podobné hudby bývá, mnohem silnější.