Se svou přirozenou přilnavostí ke všemu britskému jsem se do Keane kdysi, v dobách desky Hopes and Fears zamilovala. Líbilo se mi, že hrají britské kytarovky bez kytary. Postupně to samozřejmě přestalo bavit, holka odrostla uplakaným cajdákům, ale pak přišlo album Perfect Symmetry, kde Keane začali být trochu přemýšliví a naopak přestali být utahaní. Poslední album Strangeland se bohužel otočilo spíše opačným směrem, ale Keane přijeli do ČR poprvé, takže ani cena vstupenky neodradila fanoušky (genderové složení publika bylo rozhodně rovnovážné) od vykoupení celého Velkého sálu v Lucerně.
Ačkoli předkapela nebyla dlouho dopředu známá, hned první tóny z nástrojů mladičkých ZULU WINTER potvrdily úderem dvacáté hodiny, že ten téměř litr za vstup za to stál. O téhle londýnské kapelce slyšel u nás asi málokdo, kdo se detailně nezajímá o britskou hudební scénu. Zulu Winter jsou mladí (dali se dohromady v roce 2011) a jsou hodně britští. Tj. nejenže mají všichni komedie na hlavách a hrají v košilích (tentokrát kromě zpěváka Willa Daunta, který ale zase vypadá hooodně jako současný představitel Doktora Who), ale do jejich skladeb se hodně promítají taneční rytmy (myšleno to, co pro laika přes veškeré DJs znamená Fatboy Slim) či tribe (nebojí se mnohonásobného opakování, pravidelného, nikoli nudného rytmu či hodně vytažené basy). Poloha zpěvu je taky velice jemná, Will Daunt občas připomene Chrise Martina z Coldplay, tahle podoba se však naštěstí omezuje čistě na zpěv. Z cca pěti skladeb mě osobně nejvíc učaruje nová, prozatím nepojmenovaná skladba, jejíž atmosféra a zpěv mi dokonce připomíná Katatonii, jakkoli to zní podivně… ostatní sklady jsou z alba Laguage.
(Pravděpodoný) Setlist:
Key to My Heart, Bitter Moon, These are the People That You must Remember, „new song“, We Should Be Swimming
Na KEANE Lucerna půl až třičtvrtě hodiny čeká. Lidé nepřivyklí delšímu čekání na kapely se ji snaží různými hlasovými projevy dohnat na podium (naivové, to neznají Axela Rose?). Keane nenastupují za žádného intra nebo světelných efektů a zahajují úvodní skladbou posledního alba You are Young. Z něj hrají asi nejvíce, ale dávají rovnocenný prostor všem čtyřem (nezazní nic z vlažného EP Night Train, publikum nejvíce zpívá při skladbách z debutu). Možná bohužel kromě zmiňovaného Perfect Symmetry. Keane už hrají oficiálně ve čtyřech. „Nováček“ Jesse Quin bere ve starších skladbách do ruky baskytaru, při novějších (skládaných už i pro ni) kytaru, ale zjevně nemá problém ani s klávesami. Což nemá z Keane nikdo (stejně jako s vokály), i Tom Chaplin za ně usedá při dvou kusech. Při rychlejších skladbách se proběhne po pódiu či vyskočí k bicím a na rozdíl od jeho horších heroinovo-alkoholových časů je jeho zpěv naprosto čistý a precizní. Is It Any Wonder? naživo dokazuje, že v ní opravdu nehraje kytara, ale veškeré kytarové zvuky se linou z kláves Tima Rice-Oxleyho. Muzikantská všestrannost členů koncert značně obohacuje. Zkušenost je znát (Keane jsou spolu 15 let a v Anglii vyprodají v pohodě stadion), napětí mezi veselejšími melodiemi a lehce depresivními texty pořád funguje.
Svou náklonnost k hudbě Davida Bowieho, která se promítla do již zmíněného Perfect Symmetry, vyjádří Keane druhým přídavkem v podobě coveru Under Pressure. Není to tak originální jako Between the Burried and Me s Bohemian Rapsody, ale dobře zazpívaní Queen nikdy neurazí.
Keane jsou, zdá se, skutečně překvapeni energií nabitou Lucernou, která je nechce pustit z pódia. Ačkoli jsem už odrostla sentimentálním poprockovým baladám, Keane mě dneska hodně baví a čas letí. Nakonec jeden z nejlepších „nemetalových“ koncertních zážitků. Kdo potřebuje nějakou výpravu nebo hru světel, když dostane pořádnou porci britpopu/rocku v perfektním provedení a jako bonus objeví navíc zajímavou novou kapelu? Palec nahoru, pane Chapline a spol.!
Setlist:
Vložit komentář