Na Strahov přijíždím něco před devátou, právě tak akorát, abych nepřišel o celej set Zkoušky Sirén, a jsem za to rád. Nevěděl jsem co čekat, klasická nedůvěra ale odešla už během druhý písničky a během třetí (pravda, o moc víc jsem jich nestihl) už si společně s poloplným sálem příjemně pokyvuju hlavou. Barevnej noise rock poměrně klasickýho střihu, za těch pár minut se to ani nijak podrobněji zhodnotit nedá.

Ale kvůli Zkoušce Sirén, i když potěšila, tenhle článek doopravdy nepíšu. Píšu ho hlavně o tom, co se dělo potom. Poměrně briskní přestavba pódia ještě nic tušit nedává, kytaristi už si zkoušej nějaký fígle, už jsem natěšenej, ale čas se začíná vléct. Na pódiu je už vše kromě bubeníka, ale nic se neděje, ručička hodinek už se pomalu začíná tlačit k půl desátý a vypadá to zle. Kytarista pořád láme prsty o kytaru, beze zvuku pro ukrácení dlouhý chvíle, tahá už snad třetí čtvrtý cigárko, další páni z kapely střídavě přicházej a odcházej, klid, letargie, půl desátá. Až během koncertu se dovídám, proč celej ten prostoj, bubeník se při skotačení v Praze stihl přiotrávit jídlem, orosený čelo, křídová barva. O půl desátý ale přece jen zvedá hlavu od kýble a přichází na pódium.

Fakt nechápu, jak tu půlhodinu zvládl odehrát, protože Keelhaul nehrajou žádnej bigbít, kde se jen drží rytmus, naopak už od začátku rozjíždí striktní centrifugu. Celou dobu se převrací, otáčí, motá se hlava, ale všechno je zahráno zcela precizně, se všema kudrlinkama, akcentama, detailíčkama, se vším. (Ano, Bizzi, přišel jsi o to ve Zlejch.) Ale k samotnýmu koncertu.

Obavy o krátkej hrací čas neměly smysl. Půlhodinka se ukázala jako bohatá porce, obzvlášť bez předchozího naposlouchávání posledního alba Triumphant Return to Obscurity. Trefnej název, triumfální mohutnej zvuk, neuvěřitelně komplikovaná práce s motivem, ve který se člověk ztratí snáz než ožralej potmě v lese. Koncert, kterej by mi takhle za půl hodinku zamotal hlavu doopravdy nepamatuju, naživo teprve vyplyne, jak moc je každá písnička postavená na jednom nápadu, kterej se neustále obměňuje, kroutí, komolí, vrací, skoro až pelyněk, bolehlav, na nějaký klepání do rytmu a pokyvování hlavou zapomeň, jeden z posluchačsky nejnáročnějších koncertů, na kterým jsem kdy byl, orientace zcela rozhozená… tady. Všecko samozřejmě zahraný s ledovým klidem a prstem v nose, s krásně mohutným a zároveň čitelným zvukem. Ručička se dotahuje na desátou, pak tři minuty přes desátou, písnička končí a bubeník s tvářema nafouklejma jak balón odbíhá do zákulisí.