Nedlouho po zastavení Martyho Friedmana přivítalo stále pohostinnější, útulnější a pro performance zahraničních mödl hostů pravidelněji využívané Rock Café další sestavu vnadící hlavně na tradičněji zaměřenou část tvrdých a těžkých posluchačů. V materiálech pořadatelské agentury a klubu uváděná dvě účinkující jména byla až na plakátech propagujících akci rozšířena o další pár předskokanů, což dalo původnímu dvojkoncertu mírný šmrnc směrem k malému festiválku a za stejné peníze poskytlo více muziky.
Role otvíráku připadla na pro mě dosud (a vzhledem k níže uvedeným okolnostem zatím i nadále) neznámé jméno Triosphere. Akce sice měla začínat ve 20:00, ale po mém příchodu do sálu ve 20:05 mě kapela akorát míjela na cestě z pódia do šaten. Z doslechu bylo možno se dozvědět, že zpívala holka, jinak pardón - příště přijdu v sedm, aby se začalo až o půl deváté.
Švýcarsko-lichtenštejnští Elis patří k té šťastnější části kapel hrajících klasický model skočného gothic/doom rocku s ženským vokálem, které mají celkem šťávu a minimálně naživo není otrava je poslouchat. Nástupkyně vloni předčasně zemřelé původní zpěvačky Sabine, které se dostalo vzpomínky věnováním jedné skladby, byla zpočátku trošku vyjukaná, ale po pozitivním přijetí publikem se brzy otřepala a vcelku si to užívala.
Bylo poměrně dobře poznat, kdo přišel spíš na Chrise Cafferyho

než na malého velkého muže ze severu. Druhých bylo samozřejmě víc, ale hezčí odměny v podobě hudebního vrcholu večera se dočkali ti první. Na Cafferym s jeho doprovodnou grupou - kytara+klávesy, basa a bicí obsluhované Johnem Macalusem (mj. Ark, TNT, Yngwie Malmsteen) – sice bylo znát že spolu nehrajou odjakživa (větší pohodě nepřidaly ani problémy s basovým popruhem), ale nečekaně intenzivní valivý zvuk, nasazení a viditelný vztah k přehrávanému materiálu všechno smetl. Dočkali jsme se nejprve aktuálního Pins and Needles bloku, ten byl vystřídán Savatage blokem, na který navázal Faces blok. Zazněly i předělávky. První byla instrumentálka z dílny Michaela Schenkera, druhou (a též závěrečnou, únavně a dle všech předvídatelných zlozvyků protahovanou) pak sabbaťárna Symptom of the Universe. Proč dává Caffery v časově omezeném prostoru předkapely přednost hned dvěma coverům namísto širší prezentace svojí tvorby už říct nestihl,

jelikož přece jenom (alespoň papírově) večer patřil někomu jinému.
Timo Kotipelto zdá se vymyslel ideální meducínu jak přestát jednotlivá období, kdy Stratovarius fungují-nefungují. Stačí pouze vydat pod svým jménem sólovku malinko odlehčenou od tvorby domovského tělesa a je to. Fanoušci dostanou své v časovém intervalu, na který byli dřív zvyklí, a spokojenost vládne na obou stranách. Lidi mají svou muziku a Kotipelto obklopen nadprůměrně hrající mladičkou krví plné sály věrných. Timo je rozhodně velký profík. Smůla méně konzervativního posluchače je ale v tom, že jeho bezchybné produkty, které se určitě nejvíc líbí hned na západ od nás a v zemi vycházejícího sumce, slibují samé velmi tradiční jistoty a na nějaké to osvěžení moc místa nezbývá. Živě tak stačí čtyři první skladby, aby závěr protahujícího se večera mohl být obětován vidině ještě důstojného MHD-přiblížení k domovu…