Sedm týdnů bez koncertu, to člověku vyhládne. V březnu a dubnu bych býval preferoval jiné koncerty, ale z různých příčin se nezadařilo, a tak mi zbyla Lucrecia Dalt. Její loňská deska ¡Ay! se mi sice líbí a (trochu překvapivě) se stala jednou z mých nejhranějších v posledních dvou měsících, ale měl jsem obavy, jestli tomu živě nebude něco chybět, jak moc to bude fungovat. A jak se ukázalo - částečně oprávněné, byť měl koncert i jistou přidanou hodnotu. Radši bych napsal recenzi na desku, ale dostal jsem se k ní až s půlročním zpožděním, takže to sfouknu v rámci reportu, protože se hrálo (téměř?) jen z ní.

¡Ay! je první nahrávka Dalt, na níž dostávají stejně, nebo snad i více prostoru akustické nástroje než synťáky a elektronika. Klarinet, trubka, nebo i smyčce - v koncertní podobě tyhle nástroje ve většině skladeb absentovaly, místy byly slyšet ze samplů jen slabě, což nevím jestli byl záměr, nebo chyba zvukaře. Na desce hudbě dodává až jazzový feeling kontrabas, naživo zněly basové linky většinou obyčejněji, elektronicky (nekontrabasově). Některé motivy Lucrecia hrála na synťáky, nebo i zpívala přes vokodér/efekty, chvílemi to znělo správně divně, nelidsky. Tyhle modifikace vyzněly až na pár rozpačitějších chvilek většinou zajímavě, místy to bylo i napínavé - chvíli trvalo, než jsem skladbu poznal. Ale dechy a smyčce z desky bych stejně radši.

Naštěstí vedle zpěvu nejdůležitější a vizuálně nejpoutavější složka nechyběla – bicí resp. perkuse. Vliv latinskoamerických rytmů resp. hudby se v menší míře dal slyšet už v její rané tvorbě (třeba Batolith z Commotus), ale na aktuální desce je daleko silnější - je tu slyšet bolero, son, salsa apod., byť často poněkud zpomalené, vyklidněné až ambientní. Zároveň se ta houpavost a reverby naechované perkuse občas blíží dubu (nejvíc jedna skladba, která na desce asi není, nebo jí změnili tak, že jsem jí nepoznal). Nejen rytmy, ale zvuky všech těch kong, bong aj. bubínků a perkusí mě na nahrávce dost baví a pěkně vynikly i živě. Alex Lázaro si kvůli své zvláštní sestavě na stoličce moc v klidu neposeděl. Už jsem viděl ledacos, ale hi-hat (šlapka normálně na zemi) a virbl(y?) umístěné takhle vysoko nad hlavou ještě ne. Vrtalo mi hlavou, jestli jde jen o vizuální divnost, nebo nedostatek místa, případně i zvukové důvody (reverby?). Každopádně bylo jeho precizní hru zahrnující i různá škrábání na virbl aj. rozšířené techniky zábavné sledovat.

Díky citlivé a promyšlené práci osvětlovače (měli vlastního?) a mlze se povedla celkem dobře navodit ona tajemná, místy až napínavá atmosféra setkání s mimozemšťany (nebo bytostmi z jiné sféry), kterou disponují ty delší (a nejlepší) skladby jako Contenida, Enviada a Gena. Nabízí se noční představa kolumbijského baru v nějakém zapadákově poblíž (pra)lesa, z něhož září podivná světla. Tropická verze dark jazzu resp. Twin Peaks, Akt X, nebo dokonce Četníka a mimozemšťanů? Koncept navazuje i na Davida Bowieho. Píše se o sci-fi boleru a jo, já bych dodal retrofuturismus - synthy jak z 80. let, nebo i elektrické varhany a zvuky z ještě vzdálenějších dekád. Místy ta potemnělá lounge pohodička ale i lehce rytmicky zdivočí a zvukově mutuje do divné psychedelie. V pár místech byla elektronika živě i trošku hlučnější.

Lucrecii to zpívalo pěkně, španělštinu poslouchám rád, v kombinaci s jejím příjemným hlasem je to balzám pro uši (Blue Velvet?), nemusí ani zpívat, v El Galatzó stačí mluvené slovo. Očekávatelně chyběly některé dvojhlasy (místy samply?), klidně mohl být vokál i víc nahlas, na nahrávce je s ním kontakt bližší, intimnější. Zkrátka – koncert fajn, v některých ohledech i příjemně překvapil, vizuál fungoval, ale z desky se mi to líbí víc. Až moc jsem si zvyknul na její vymazlenou, dokonalou produkci a akustické nástroje. A znovu jí tímto doporučuji.

(Mj. FFO: Angelo Badalamenti, Anja Garbarek, Bohren & Club of Gore, Elysian Fields, debut Fever Ray, Kate Bush – The Dreaming, The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, Tom Waits – Swordfishtrombones).