Tak teda, jak začít. Jestli jsi počítal, že na Marnie bude Sedmička našlapaná, už tak den dva předem si asi trošku zapochyboval. Přísná sněhová nadílka, mrazy, Ladovská zima, která je ale příjemná tak leda zpoza okna u krbu. A taky že jo, přichází čtvrtek večír, venku kopy neodklizenýho sněhu a mínus dvacet, jak dorážíš na Sedmičku a mrzneš od podrážek a říkáš si, měl jsem tohle zapotřebí?
Tohle sis určitě nemyslel sám, a určitě spousta lidí nedošlo ke stejnýmu závěru jako ty a radši doma popíjeli čaj a četli knížku. Návštěva je totiž na můj odhad až překvapivě řídká, žádnej narvanej klub se nekoná, spíš tak způlky, sice ještě přichází mírný zahuštění v podobě pozdě dorazivšího výletního autobusu z Brna, ale pořád ten prázdnej pocit úplně nemizí. Výletní autobus z Brna navíc prošvihává takřka celý Depakine Chrono, páč se začíná až neuvěřitelně (a posléze se ukáže, že i nesmyslně) brzo. Začínat ve třičtvrtě na osm, když jsou ten večer plánovaný jen dvě kapely, to člověka vybízí k myšlenkám na nějaký na poslední chvíli zařazený překvápko, ale kdepak, nicméně k tomu pozdějš.
To, že Brňáci o Depakine Chromo přišli, je ale zas až tak mrzet

nemuselo. Ne že by to nebylo příjemný, vlastně i na řekněme math rock docela intenzivní. Proháněj se splašený rytmy a místy až překvapivě uskřípaný harmonie, ale celkově máš pocit, že tohle už jsi slyšel mockrát a navíc po chvíli se ti v hlavě už jen opakuje opakovaný, a v úplně posledních minutkách tě snad začíná ta hudba i iritovat. No, díky tomu se dojem trochu pokazil, ale celkově to byl hezky zvládnutej, instrumentálně určitě náročnej a s přehledem odehranej set. Jenže podobnejch je...
Netrvá to dlouho a na pódium přichází Marnie Stern, snad v půl, třičtvrtě na devět, brzo brzičko a ten, kdo si myslel, že přijde na devátou přímo na hlavní hvězdu, tentokrát šeredně ostrouhal. Ostatně stejně jako ten, kdo si myslel, že dostane nějakej exkluzivně dlouhej set, hraje se totiž kolem čtyřiceti minut a končí v půl desátý, což zvedá hodně nechápavejch obočí. Osobně by mi ani nevadilo, že Marnie hrála jen tři čtvrtě hodiny, to jsem koneckonců tak nějak čekal, ono hrát a zpívat najednou ty její písničky asi musí bejt poměrně vyčerpávající. Spíš nechápu, proč se začínalo tak absurdně brzo, zbytečně to pak vede k falešnejm nadějím a prošvihlejm předkapelám, což pro spoustu lidí mohlo koncert poznamenat. No nic, k muzice samotný.
Čekal jsem, že Marnie asi tak přesvědčivě zpívat naživo nebude - hrát a zpívat najednou je zejména u ní tvrdej oříšek. Taky jsem čekal, že bicí budou ochuzený, ale i přes tyhle očekávání mě prostě prvních dvacet minut moc nevzalo.

Nevím, jestli mi nesedl zvuk, jestli mě iritovaly občasný ustřelený vokály, zdálo se mi dokonce, že i kapela je ze začátku nějaká rozháraná a nedokáže se pořádně sejít, tak jsem si radši šel dozádu odpočinout na jedno cigárko a po návratu ejhle. Zvuk ustálenej, už mi všechno štymuje dohromady, konečně cejtím tu poťouchlou hravost a nakažlivej optimismus, jedna pecka za druhou, žel, půl desátá se kvapem blíží. Samozřejmě má Marnie pořád lehký problémy s dechem, sem tam jí hlas ujede, kam nemá, ale zase ty melodie, co znáš z alba, s přehledem przní a improvizuje, takže před tebou jen nepřehrává nacvičený arpeggia a naopak vytváří příjemně bezprostřední atmosféru. Taky tě v proslovech mezi písničkama stíhá zasvětit do aféry, co teď hejbe alternativním světem, aneb holky se urážej a kluci je bráněj, více tady. Konečně si teda užívám koncert tak, jak jsem si přál, a s přibývajícím časem snad i víc, ale šup, půl desátá a už ani tón, finiš a pojďte si k nám koupit trika.
Nejdřív tomu nikdo moc nevěří, všichni se tak nějak snažej vytleskávat, povzbuzovat, pískat, dupat, ale málo platný, dneska už je šmytec a čeká tě jen mrazivá cesta domů, při který nepomůžou ani tlustý ponožky. Pořád tak nějak přemejšlím, jestli mi ta slabší půlhodinka nadšení za ty zmrzlý nohy stála.