Měl jsem narozeniny. Dostal jsem dárek. Dárek byl lístek. A taky domluvený spaní ve Vídni u kámoše. Dovolená to jistila, čili sbalit si pár švestek (bohužel ne vypálených, řídil jsem), sehnat motorového oře a vyrazit směr Reich. Vánocemi tam vyloženě žijí, všude výzdoba, bambiliony lidu na každém kroku a taky stánky. A punče (všeho druhu), bratwursty (ten s kari vládl!), kvasnicový piváky a takhle by se dalo pokračovat. Proč to ale zmiňuji? Protože i díky tomuto jsme do Areny přijeli trošku později…

…a ze zahřívačů PAčka C.B MURDOC tak vidíme prakticky jen před a poslední vál. Chvíli licitujeme nad tím, zda jsou to vůbec oni a ne nějaké lokální support jako před lety třeba Bastard Peels, ale po chvilce docházíme shodě. Deska není nezajímavá, má ale zvláštní zvuk a muzikálně z ní taky nejsem úplně vševědoucí, ale to, co předskokani předváděli živě, se nedá nazvat jinak než velkým překvapením. Zvuk v cajku, muzika s myšlenkou někde na pomezí zmathovanějších Darkane, přesvědčivost. Tady ještě někdo dostane šanci…

Pak se podium připravilo pro DECAPITATED, kteří k posledním turné Švédů, mám pocit, tak nějak přirostli. A Poláci k nové desce, která je stále silně prezentována, zhruba před rokem hráli v Black Psu. Nejvýznamnější událostí v jejich řadách od té doby je nejspíš ztráta vynikajícího Krimha za bicími, takže obavy z mé strany byly opodstatněné. A náhrada? Pšonci jsou vírou prostě (death) metalový národ a Paweł Jaroszewicz, v jehož CV se pro příklad skví Antigama, Crionics, ex-Vader, ex-Lost Soul a mnoho dalších, na jeho pozici až zářil. Sebejistě, jakoby v kapele byl odjakživa.

Úvod setu obstaralo intro v podobě instrumentální části vypůjčeného songu Gambit od experimentujících Lux Occulta z jejich nestárnoucí The Mother and the Enemy; budiž jim země lehká. Pak se spouští „nekončící karneval“, který nám odhalil masky The Knife, Pest, A View from a Hole a fantastickou a zároveň klipovou Homo Sum. Decapitated ale s dostatkem času po dvou skladbách mrkli i na Nihility (Mother War a klasicky Spheres of Madness) a nepřekonatelnou Organic Hallucinosis (Post(?) Organic a Day 69). Zvuk hodně solidní, k jeho dočištění silně napomohly špunty, a výkon hodný kapely hrající před Meshuggah, i když pro neznalé je jejich muzika asi lehce sterilnější. Jen Rafal Piotrowski by si mohl odpustit své „hey“ rozpumpovávající publikum.

Setlist:

intro Gambit (Lux Occulta song)
The Knife
Pest
Mother War
Post(?) Organic
A View From a Hole
Homo Sum
Spheres of Madness
Day 69

Následovalo odlehčení podia o apce prvních kapel a jeho zkrášlení o ohromné bannery s designy Koloss. Dva po stranách a mega plachta vzadu, podél stran bicích pak sloupy se speciálními světly. Těm vůbec bylo celkově věnováno dost péče, přesně naprogramované s muzikou permanentně „hrály“ s kapelou, fantazie. Holt z Meshuggah je fakt už Kapela.

První zvuky obstarává Obsidian, kapela nastupuje a spouští hitovku a zároveň klipovku Demiurge a Meshuggah si okamžitě získávají každého v sálu. Aby ne, už jen u vizuálu člověk slintal, ale když Meshuggah hrábli do strun, praskaly pásky a gumy u trenek! Ihned „šéfy“ ven, tohle jsem posledních několik roků neslyšel! Seru na svůj tinnitus, vyndávám špunty a nechávám se i za cenu definitivního ohluchnutí kochat. Palba, hukot, tlak. Osmičky hrají jasně, žádné přebuzení, čistota, melodika od šesté struny dolů, přírazy společně s basou na hlubokých a do toho přesné kopáky již prakticky zcela šedivého Haakeho. Strojovna, mašinerie, hromadná vyvražďovačka, anihilace. A zas se mi potvrzuje to, co jsem psal několikrát, a sice, Meshuggah mají cit na tempo a groove skladeb, kdy ani v těch ne pravidelných cyklech nemáte pocit narušení. Skladby ze všech – až na debut, to by dnes snad už ani nezahráli – alb, ty z nové Koloss znějí mnohem zlověstněji než na albu, pulzující Kidman a tři aktivní postarší máničky na pódiu, vše na vteřinu seštelováno. Meshuggah totiž hráli set celistvě a jen s droboučkými pauzami oproštěn o jakékoli naklepávání skladeb (nejspíš všichni na klik v uchu) pouští jednu pecku za druhou - některou i v tempu oproti originálu lehce nadsazeném. Jediným oddechem tak prakticky byla Mind's Mirrors, eh, oddechem, ale co si budeme nalhávat, po ní následoval blok In Death - Is Life, In Death - Is Death, Bleed a New Millennium Cyanide Christ. Kdo do té doby přežil, přišel i o zbytek posledních sil, a to nás ještě čekaly třeba Rational Gaze, Future Breed Machine a Dancers to a Discordant System.

‚Tyvole‘, kdybych věděl, že to bude takováhle vražda (koncertů jsem viděl… stovky a Meshuggah do té doby 5x) a nedostal lístek, jel bych třeba až do Yucatánu. Fenomenálních 95 minut, na které nikdy nezapomenu. (A po koncertě pak v sobotu už jen zevl a schnitzel… a… a díky za dárek, Zzn.)

Setlist:

intro Obsidian
Demiurge
Pravus
Combustion
Glints Collide
Lethargica
Do Not Look Down
The Hurt That Finds You First
Mind's Mirrors (reprodukce)
In Death - Is Life
In Death - Is Death
Bleed
New Millennium Cyanide Christ
I Am Colossus
Rational Gaze
--
Future Breed Machine
Dancers to a Discordant System
outro The Last Vigil