Hned na úvod musím přiznat barvu. Ač mám studiovou tvorbu Nachtmystium ve velké oblibě, nad návštěvou koncertu jsem tak trochu váhal. Měl jsem obavu, jestli se podaří přenést všechny ty emoce a atmosféru i na podium. Navíc jsem vyslechl informace o neslavném představení na německém Ragnarok festu. Tam však Amíci prý doplatili zejména na špatný zvuk jedné ze dvou stagí. Takže mi to nakonec nedalo a do Modré Vopice jsem se vypravil. A udělal jsem… ale popořadě :)

Celá akce evidentně doplatila na fakt, že se zde muselo platit. To je v naší zemi čím dál větší potíž. Když jsem se den předtím prokutálel Matrixem během Root, registroval jsem stovky lidí. Tady to bylo spíš v desítkách. Ano, hádáte dobře. V Matrixu se neplatilo. S tím se nic moc dělat nedá. I proto je dobře, že se do toho opřeli všichni zúčastnění naplno a za peníz poskytli člověku taky nějaký ten zážitek. Což byl u jaksi unaveného Rootu trochu problém (kritizovat nebudu, sám jsem byl daleko unavenější… takže zlatej Root :))
 
Jako první se ve Vopici do všech přítomných pustili Angláni s prapodivným jménem PHLEFONYAAR. Jejich svižný death metal byl zmáknutý suverénně a s přehledem. Pumpovali do lidí drsné houpavé riffy i rychlé výjezdy, které mne osobně však příliš neoslovily. V samoúčelné tvrdosti se mi nějak ztrácel jakýkoliv záchytný bod a po chvíli přišla nuda.

Tu jsem zahnal koštem místního grilovaného camembertu za páďo a nakonec se zvolená kombinace smrtícího kovu a skoro taktéž smrtícího sýra s česnekem a pepřem ukázala jako docela šťastná...
 
To už se ale klubem procházel „kutnohorský havíř“ ve stylové kápi a s mocnými hřebíky na stahovácích. Nebyl to nikdo jiný, než frontman dalších Britů VERDELET. Ti sem po dramaturgické stránce zapadli mnohem lépe, než jejich krajané. Dřevní black metal ovlivněný duchem starých Gorgoroth či Immortal (ještě na Diabolical Fullmoon Mysticism – vyhlazovací surovosti v duchu Pure Holocaust se nekonaly). Střední tempa, mrazivé melodie a hlavně svérázný projev hlavní persony pana I, se člověku vpálily do hlavy nejsilněji. Taky image čerpala ve stejných zlých sférách. Celkově dobrý dojem byl jen umocněný samotným finišem, v němž I vpadl mezi publikum a s jeho pomocí v zuřivém amoku vzýval jméno Pána (pro ty, kdo nemají v hlavě tak docela jasno, ano, Satana :)). Verdelet příjemně překvapili a jejich zbrusu nový debut Return to Dust stojí za poslech.
 
Další jméno v pořadí je daleko známější. Já to měl s německými bubáky DARK FORTRESS vždy takové složitější. Jejich první deska byla silně ovlivněná tvorbou Dissection a taky byla docela kvalitní. Jenomže tak nějak... německá... lopotná a udřená. Dobré nápady se topily v dlouhé stopáži tracků a hlušších momentech. Na následných nahrávkách si Temná pevnost zašpinila zvuk, ubrala na kudrlinách a rázem se pro mne stala poslouchatelnější. Na posledním zářezu Ylem mám dokonce i své oblíbence. Byl jsem tedy zvědav, co předvedou v Praze.

První dojem byl více než dobrý. Co se týče řemeslné zručnosti, potvrdila se jednoznačně německá nátura. Precizní image, dobrý zvuk i suverenita projevu. Morean navíc potěšil přítomné téměř bravurně zvládnutou češtinou. Zejména hláška „my jsme Dark Fortress z Landshutu“ pobavila. Děvčata zase potěšil dokonalým make-upem a adonisovským zjevem. Záhy však vyplaval na povrch můj starý známý problém. Dlouhé vály i přes počáteční bombastičnost začínají posléze poněkud nudit. V závěru už jsem se opravdu spíš nemohl dočkat americké halucinace.
 
Moje nervozita před NACHTMYSTIUM opadla hned na začátku. Azentrius si během zvukovky vystřihl Deathcrush a bylo naladěno. Hned na úvod taky zmínil respekt vůči Root, Master´s Hammer a Maniac Butcher a se jménem BigBosse na rtech odpálil úvodní A Seed of Suffering. Obava ze špatného zvuku byla tatam a člověk si užil jak agresivní party, tak sóla v závěru. Pokud někoho nepřesvědčil nástup, následná hitovka High on Hate rozmetala veškeré pochybnosti. Specifická halucinogenní melodika, mix agrese, zoufalství a zároveň radosti z hraní, v silně nakažlivém množství. A podstatně rockovější Addicts. Kdo má Nachtmystium rád, musel se zákonitě ztratit v refrénu i v závěrečných sólech někam do jiné dimenze. Dostalo se i na snivě šlapavou Chosen by no One, klasicky metalovou Hellish Overdose, nebo taky ochutnávku z nové tvorby, která zněla po čertech pekelně. To už však všechno spělo do finále, které patřilo hitovému dvojbloku One of These Nights / Assassins a přídavku, v podobě megahitu Ghosts of Grace.
 
Zda jsem udělal dobře nebo ne, je tedy nasnadě. Nejlepší koncert za hodně dlouhou dobu a ještě stále doznívající nadšení, mluví samo za sebe. Nejsem schopen objektivního hodnocení, neboť jsem propadl kouzlu illinoiských smažáků. Občas se opravdu vyplatí zaplatit vstupné :)