Čtvrteční den byl z celého OEF nejnabitější, a jak jsem později zjistil, dal jsem si ten den „osobák“ (viděl jsem celkem 16 kapel, což se mi asi nikdy nepovedlo). Řádně natěšen běžím na Bojiště krátce po desáté za libozvučných tónů Švédů Prescriptiondeath drtících grindviolence, kteří momentálně objíždějí Evropu s krajany Gadget. Stíhám jen pár posledních kil, takže v celku vidím až set českých thrasherů Refore. Jó, tydle vidle! Další oldskůlárna, o skupině se hovoří jako o mladické naději, ale nevím, v Trutnově to na mě moc dojem neudělalo. Jako zvukovku si 
kapela dala začátek Crystal Mountain od Death, což navnadilo, ale pak už z beden nic výraznějšího nelezlo. Jen další generická tupa-tupa tempa, jakých jsme na Bojišti slyšeli přehršel...
Chilské trio Evasor sice mělo o dost menší kotel, ale mně osobně se zamlouvalo o dost víc než předchozí smečka. Zvukově konkrétnější a s ostřejšími metalovými hranami, v mixu nechyběla zvonivá basa, díky které zněl jejich testosteronem napíchlý thrash/punk o dost hutněji. Skvělý byl mimo jiné i vztekle španělsky naštěkaný vokál frontmana, kterému díky kšiltu otočenému dozadu krásně vyčuhovaly jeho obrovské uši.
Už název napovídá, že u Pure půjde o čistotu žánru. V tomhle případě čistokrevný grindcore bez příkras z českých luhů a hájů. Na basu tu drtí Beherit s vizáží Jeffa Walkera (počet spolků, kde všude figuroval, už nestíhám počítat), vokill má na starosti Topi z Pigsty, sypanice Zbyňa. Všechno grindoví tatíkové, a tak nečekejme od starých psů nové kousky. Teď jim u Bizzare Leprous vychází deska Hell on Earth, jde o grind ve stylu třeba takových Squash Bowels, zkrátka a dobře další pocta žánrovým klasikům jako Sick Sinus Syndrome…
Francouzští Depraved a jejich pojetí death metalu mě nechalo chladným (v duchu cosi brblám o „béčku“ Benighted), a tak na chvíli mizím z hlediště a vracím se až na další tuzemské zástupce Entrapped. Další uctívání starých postupů, tentokrát studia Sunlight a Tomase Skogsberga. Kytarově jde o hoblovačku ve stylu Dismember, ale vokálem Růženy á la Iny (Gride) se tvorba posouvá jinam.
Norové Obliteration, dle některých jeden z černých koní festivalu. A rozhodně předčili očekávání. Kapely v brzký odpolední čas dostávají k dispozici cca 25 minut, a v tomhle případě to bylo málo. Skupina totiž kombinuje velmi pomalé doomové pasáže á la Evoken s blasfémickými rychlejšími party, které zas odkazují ke záhrobní škole Incantation. Tahle forma subžánru momentálně v undergroundu frčí, Obliteration jsou však v postupech poměrně originální a nikoho záměrně nekopírují. Nejsilnější mi kapela přijde právě v oněch těžkotonážních kilech, naopak přechody do tupaček mi někdy přijdou až násilné. Na Nory kotel polevil, víc se poslouchalo. Deset minut bych ale skupině přidal.
Po zádumčivé Skandinávii přichází americká smršť Shitbrains. Duo z Los Angeles jede uštěkaný fastcore s grindovými palbami. Už se mi tyhle bordely začínají slévat, na chvíli mizím a přicházím zpět na české grindery Controlled Existence. Ti loni vydali splitko právě s Shitbrains, ale oproti nim znějí víc soudržně. Sypačky střídají crustové houpačky, občas se i zpomalí a člověk si vzpomene i na klasiky Terrorizer. Riffostroj žene kupředu expresivní řev Attily z Needful Things, má to drive a koule, leč ve tři odpoledne slunce nekompromisně pálí, tudíž volím ústup.
DarkXane: Orákulum smrti vyvalilo z norského podsvětí temnou thrashmetalovou žiletkovou smršť Nekromantheon, která v odpoledním čtvrtečním slunci rozhoupala postupně všechny ty mátohy do bodu varu, aby si dobrovolně nechaly v tanci s mrtvými vyvěštit svou poslední hodinku v tajemném chrámu nekromancie.
Od roku 2005 mají na svém kontě teprve tři plné zářezy a ten poslední předloňský Visions of Trismegistos si vysloužil zasloužené ovace, takže těšeníčko bylo, a to kurva zcela na místě. O to více pak mrzelo, že jsem prosral ten samý den hrající spřízněnou a personálně propletenou deathmetalovou partičku Obliteration. Jasný odkaz na osmdesátkový sound podávaný s technickou přesností a nadřazenou agresí posloužil jako předzvěst dalšího čtvrtečního běsnění. Naplno prošpikovaná půlhodinka rychlopalného smýkání z jednoho riffu na druhý bez jakéhokoli pauzírování a zbytečných keců s naprostým nadhledem a vyzařujícím opovržením vším pozemským od blonďatého kudrnáče Aril Myren Torpa za mikrofonem. Bez přehánění si tak vysloužili svůj flek v mém skromném negrindovém top five festivalu.
Kvůli odpadnuvším The Crown se hrací časy natahují a Gadget nakonec začínají o něco dřív, než hlásal program. Švédští rychlíci se v Trutnově tentokrát objevili v pětičlenné sestavě – zajímavostí byla účast jisté Emilie Henrikssonové třímající mikrofon. Křehce vypadající a s totálně neortodoxní image ženy v domácnosti (viz její kostýmek s třásněmi) se řevu chopila se ctí, i když mezi skladbami moc komunikaci s publikem nezvládala. Kapela má pod pódiem opět frenetický dav pařících fanoušků, Emilia i zbytek ansámblu očividně nechápe, co se to děje, a jen děkuje a děkuje za ovace. Zvukově to zdaleka není optimální, hlavně v nadzvukových klepačkách netuším, co se vlastně hraje (ale poslední Intenso jsem poznal) – měl jsem si to doma ještě předkoncertně připomenout. Riffy dostanou jasnější kontury v pomalých, začouzených, až do Morbid Angel hozených tempech. A opět, dobré kapely hrají méně, než by měly – Gadget mohli ještě minimálně deset minut hrát, ale zabalili to zbytečně brzo.
Kdy jsi byl naposledy na punkovém koncertě? No přece na Total Chaos. Amíci do lidí hustí skočné jednoduché protestsongy, frontman nás poučuje o tom, jak nemáme věřit vládě a policii, no prostě klasika nejklasikovatější. Po tomhle odpočinku ovšem sinusoidní křivka agresivity a rychlosti stoupne s příchodem Vader. To byla šupa! Polákům to zase fičelo a tentokrát ještě o něco lépe než na Josefstadtu. Jamese Stewarta vystřídal na bubenické sesli Michał Andrzejczyk v tílku Krisiun a vůbec to nebylo poznat. Piotr se ukázal v perfektní hlasové formě, výrazově to bylo jak z CD, vyplazovaly se jazyky, jedno slayerovské kvílivé sólo střídalo druhé, šlapalo to náramně. V druhé půlce setu se dostalo i na kousky z De Profundis – lidi (respektive polská základna) ocenili pecku Silent Empire. Konec byl do puntíku slayerovský – Trutnov žil old schoolem, takže nemohlo nedojít na Hell Awaits. Pak už zazvonil zvonec.
Vomitory zaskočili za odpadnuvší Suffocation a jejich d-beat death metal trošku nudil. Vše bylo zahráno s prstem v nose, i zvukově to fousatí Vikingové měli zmáknuté, ale celkově to bylo rutinní. Kapela má venku návratovou fošnu All Heads Are Gonna Roll, ale s ní to mám podobně – v porovnání s klasickými počiny Redemption nebo Revelation Nausea jde o nevýrazné album. Podvečer se tak nese v duchu čekání na headlinera nejen čtvrtka, ale celého festivalu.
A tím byli Carcass. Čurby si splnil sen, když se mu konečně podařilo dostat do Trutnova tuhle legendární skupinu, která ovlivnila stovky spolků, které si už tady zahrály. Kapela zná svoji cenu a OEF musel trochu povyrůst, aby si ji mohl dovolit. No a jaké to bylo? Na rovinu můžu říct, že ze tří vystoupení, co jsem viděl, byli Carcass nejlepší právě na Bojišti.
Zvukově to byla lahůdka, riffy – ať už stonerové, nebo goregrindové – řezaly jako pila. Stejně konkrétní byly bicí Daniela Wildinga a krásně odpudivý skřehot Jeffa Walkera. Jen mě trochu zarazila oproti druhému sekerníkovi Nippymu Blackfordovi lehce upozaděná kytara Billa Steera. Ne že by úplně zanikala, ale dostala méně prostoru.
V setlistu povážlivě chyběly věci z Heartwork (pokud se nepletu, zazněla jen titulní pecka), dostalo se ale i na staré zapuchlé kusy – určitě jich bylo mnohem víc, než kolik hráli třeba v Josefově. Zdá se tedy, že kapela svůj repertoár lehce upravila na míru Obscenu – z debutu zazněla Foeticide (živě ji prý střihli poprvé od roku 1992), Pyosisified (Rotten to the Gore) a Genital Grinder; ze dvojky první dvě pecky – Reek of Putrefaction a Exhume to Consume; z Tools of the Trade Liverpoolští zahráli titulní věc a bylo to blaho. Prostor musela logicky dostat i poslední řadovka Torn Arteries, z níž kvartet vybral Under the Scalpel Blade s kulervoucím, až do hácečka hozeným riffem, a Kelly's Meat Emporium. Takže se dostalo na všechny desky – dostalo se i na Swansong!
Carcass podobně jako dřív na Brutal Assaltu z některých riffů dělají spíš medley a navazují je na další skladby, což mi přijde jako škoda a zbytečné kouskování. Steer si opět užíval své typické hopsání, ale Walker mi přišel místy trochu nasraný. Asi mu nebyla po chuti fronta fandů na pódiu, za níž se kapela ztratila jako jehla v kupce sena. Při dalším medley (tentokrát poslední riff z Carneous Cacophony) jen utrousil „už nechci hrát na tomhle mizerném festivalu“ a kapela to po hodině zabalila. Možná to byl jen typicky anglický suchý humor, těžko říct. Carcass ale jako headliner Obscenu rozhodně nezklamal. Naopak!
Obavy pořadatelů z Brujeria byly oprávněné. Vydrží tihle Mexikánci nápor šílených fandů? Ano, ale bylo to opět řádně zběsilé. Grindové to bylo hlavně na začátku, kdy došlo i na sypačky (potěšila Colas de Rata). Zbytek setu ale skupina tasila houpavé fláky (rukopis starých Fear Factory tu byl znát), a to pak začala regulérní pařba. Zašátkovaných vokalistů bylo víc než strunných nástrojů (poměr 3:2) a pořád něco španělsky brebentili. Spíš než o koncert tak šlo víc o narozeninovou párty, což potvrdila závěrečná Macarena, na kterou se stage celá zaplnila a kterou zpívali snad úplně všichni.
Sick Sinus Syndrome jsem viděl před časem na Josefstadtu. Jepičí život bandu se nekoná, kluci už mají venku druhou desku a očividně to myslí s uctíváním starých Carcass vážně. Ne, originální tady není ani nota, ale provedení je přesvědčivé. Zkreslený Bilosův vokál, sypanice a odér hniloby. Howgh.
Gorgatron? Překvapení. Ještě doma jsem tipoval, že by to mohlo být dobré a taky že ano. Kvintet ze Severní Dakoty do nás napálil nabušený death metal ve stylu Morbid Angel (promo řeči o old schoolu mi tady přišly mimo mísu) a místy došlo i na Origin, a tak překvapilo zařazení coveru od Sepultury Dead Embryonic Cells. Závan zámořské školy zpestřil už monotónnější osmdesátkové postupy. Kytarista Paul Johnson vyhrál na OEF pomyslnou cenu za největšího hromotluka, nástroj v jeho rukou vypadal jako parátko.
Vivat, vydržel jsem do půl třetí, abych mohl vidět zběsilý noise/grind/HC výplach australských Diploid. Nervní, uřvané, místy prokládané elektronikou, jinak uječené psycho s dotykem rukopisu Brutal Truth. Parádní zakončení pro mě nejdelšího festivalového dne.
Vložit komentář