Čtvrtý a poslední den festivalu jsem už jen sklízel to, co jsem předchozí dny zasel – únavu. V sobotu jsem byl „nejzatáhlejší“, a tak jsem dopoledne provegetil u auta a snažil se taky něco napsat, dokud jsou dojmy čerstvé a nesplývají v mlze.
Dopolední dvacetiminutovky jsem tak prošvihl, a i když mi Brutusáček pak říkal, že Ixias i Terminator X měli povedené sety, moje absence na nich mě ani nemrzí. Nu což, já nakonec do areálu dorážím na argentinské Avernal. Další zástupce jihoamerické scény předvedl něco úplně jiného než co zbytek kapel. Pro mě neznámé jméno, nicméně na kontě už má za tři dekády existence osm desek. Po koncertu na Bojišti se do některé z nich zkusím ponořit, protože to nebylo špatné. Pětice oscilovala mezi skandinávsky laděným death metalem a groovy pasážemi, kde nechyběla temná melodika. Evropana samozřejmě zaujme frontmanova španělština (pro mě to má pořád punc exotiky) a to, že Avernal nijak netlačí na pilu rychlosti. V temnějších momentech mi to lehce připomínalo Paradise Lost . Škoda, že hráli tak krátce, na výplachy je dvacet minut tak akorát, ale tady bych snesl další dva songy navíc.
Následují Endless Swarm ze Skotska. Powerviolence/grind není v jejich podání pouhý uřvaný bordel, fošna Manifested Forms zní na poměry žánru docela muzikálně. V jejich hudbě je ale dost věcí, které mi vadí. Zaprvé ukvičený vokál, který zní, jako když si někdo skřípne koule na kole. Zadruhé – a to je možná obecný problém stylu, který mi úplně nepřirostl k srdci – songy jsou strašně rozkouskované, riffy poskládané lepidlem. Všechno se zahraje dvakrát a jde se od toho, ve finále tomu chybí tlak a spíš je to takový mišmaš. Pravdou však je, že v případě Endless Swarm jde o složitější muziku, kterou nemám naposlouchanou.
Přiznám se, že následujících pár kapel mi nějak splývá. Systemik Viølence z Portugalska i přes proklamovaný punk hrnuli spíš špinavější HC/crust s blackově nakřáplým vokálem. Zvláštní, že jsou hoši jižani, z jejich muziky jde přitom spíš až skandinávský chlad. Doma mi to přišlo hodně OK, živě jen jedna z řady skupin (zase ta únava...). Ale zkuste to, před pár dny jim vyšlo album Negative Mangel Attitude, které lidé chválí.
Japonci Speed!! Noise!! Hell!! mě míjí, další z řady hardcore punků. Brazilci Incarceration zlepšují dojem z dosud jinak mdlého dne. Jejich death metal kombinuje blasfémickou odnož s klasickými švédskými postupy, někdy si vzpomenu i na jejich slavnější kolegy Krisiun. Radost mi dělá hlavně nadšení řvoucího basáka Daniela Silvy, který si koncert očividně užívá a směje se na všechny strany. Tak to má být.
Němce Excrementory Grindfuckers vynechávám. Viděl jsem je nedávno v Josefově a přiznám se, že mi jejich veselý hudební guláš v kostýmech moc nevoní. Nakonec dávám až Rakušáky Mastic Scum, hlavně abych zavzpomínal na staré časy, kdy jsem na kazetě sjížděl jejich splitko s Fleshless z roku 1996. Z něj taky zazněla věc The Human Scum, ale hoši jsou teď už hudebně jinde. Jako jeden z mála bandů na OEF totiž do své muziky zakomponoval citelné vlivy podladěného nu-metalu a metalcoru, díky čemuž hned vybočoval z řady. Mimochodem, Mastic Scum hráli na úplně prvním Obscenu.
Pak už těšba na francouzské hyperrychlíky Blockheads. Po Gadget další top grindovka – Francouzi u mě pomyslný souboj vyhráli. Ne o parník, ale o fous jo. Kapela je silná hlavně v momentech, kdy se jejich mašina odbrzdí a až na podlahu sešlápne plyn. Blastbeaty má bicmen Nicolas v pažích, když se k tomu přidá Xavierův vokál, je drtivá kanonáda dokonána. Pravda, z desek jsou pocity destrukce ještě intenzivnější, jejich hudba zní až apokalypticky pochmurně, v Trutnově mi tahle atmosféra zmaru (podobně jako u Gadget) chyběla. Zůstal „jen“ náklep, což ale rozhodně nebylo málo. Xav taky podpořil show tím, že vylezl na konstrukci stage. Možná mu pak došlo, co vlastně udělal, a sestup mu trval o něco déle, až jsem se musel smát. Každopádně sklidil potlesk, stejně jako celá kapela.
Je tu prime time, přicházejí italští veteráni Raw Power, kteří přehodili žánrovou výhybku do hardcore punku. Status jedné z hlavních kapel soboty si zasloužili. Určitě měli ze stylově podobných spolků nejlepší sound – v mixu se krásně doplňovala drnčivá kytara se zvonivou basou, žádné přecházení za ideálním zvukem nebylo potřeba (většinou jsem ho našel vpravo úplně nahoře před stánkem s vegan burgery), však to taky není nijak složitá muzika. Raw Power milují rychlý skočný d-beat, většina songů tak uháněla v tomhle tempu. A že jich bylo! Taliáni jich do publika nasekali odhadem na tři desítky. V sestavě zůstal jediný původní člen – pěvec Mauro Codeluppi, kterému ani v 61 letech k větší aktivitě na pódiu nechyběla energie. Kapela inspirovala řadu dalších bandů, kteří se posléze proslavili (během vystoupení jsem přemítal nad podobností se Sick of it All ), a i po čtyřiceti letech Mauro táhne svou káru dál. Pokud budou hrát s nasazením a grácií jako na OEF, nemám o ně v dalších letech starost.
Rotten Sound jsem nedávno „zpražil“ v recenzi na jejich poslední počin Apocalypse, ale hned v prvních minutách trutnovského setu (už sedmého v pořadí) jsem si říkal, že se jim musím omluvit. Vyhrazený hrací čas headlinera si plně zasloužili a jejich výkon i nasazení tomu odpovídaly. Ač se mi zdálo zprvu divné mluvit o nich i v kontextu grindcoru jako o hvězdách (při téhle konotaci si vždy vybavím spíš interprety jako Ozzy nebo AC/DC), Finové nahodili kvalitativní laťku o level výš než jejich styloví příbuzní. Chvílemi jsem měl pocit, že na Bojišti sleduju Meshuggah grindcoru. Vše bylo takřka dokonalé – od zvuku až po pódiovku. Píšu „takřka“, protože playlist bych si přál trochu jiný a s větším důrazem na starší tvorbu, ale to už tak bývá, že když band vydá novou desku, hraje se hlavně z ní. A k těm Meshugah… Keijo v kšiltovce toho podobně jako Jens Kidman mezi skladbami moc neřekl, jeho strohé komentáře s mrazivým tónem hlasu mi k povaze Finů ale patřičně sedly. Námrd místo keců. Jen to chtělo víc hitovek jako Targeeeetttttsssssss!!!!! Jinak ovšem absolutorium.
Floridští Massacre to po takovém fičáku měli těžké. Nesmrtelný status si vydobili debutem From Beyond, a ten tak logicky tvořil páteř koncertu (zahráli z něj dvě třetiny songů). Nejsem žádným velkým znalcem kapely (vždy jsem ji měl za „béčko“ Death, když Chucka ještě fascinovali zombíci a lepra), ale mám dojem, že z reunionové tvorby zazněly jen dva fláky z loňského EP Mythos (server setlist.fm to potvrzuje). Set byl tedy old school se vším všudy, ale dojem jsem z něj měl neslaný nemastný. Důvod? Kam Lee se kromě basáka Mika Borderse obklopil samými novými muzikanty a přišlo mi, že Massacre jsou jako kapela postavená na klíč spíš na nějaké metalové narozeniny. Na Bojišti měli vyhrazený hodinový čas, přesto si místo vlastních fláků zahráli hned pět coverů. Uf! Pravda, trojkombinace Raining Blood / Master of Puppets / The Trooper byl medley a zazněly z nich jen kousky, ale kapela k tomu ještě přidala věc od Repulsion a ještě něco, co jsem neznal. To nemají co nabídnout? Rozpaky.
Na Defleshed jsem si ovšem spravil chuť kurevsky. Největší sobotní překvapení! Když Švédi spustili svůj atomický thrash/death, spadla mi brada a padala postupně níž a níž… Trio razí kvapíkovou verzi stylu, který pomohlo na přelomu milénia s dalšími kapelami (Soilwork, Darkane, Carnal Forge) resuscitovat a vlít do něj nový náboj. Vyznění Defleshed bylo na Bojišti jatkózní. Pódiovka obou holohlavců drtících struny sice byla úsporná, ale hoši se stoprocentně koncentrovali na hru než na nějakou šaškárnu okolo. Výkon bubeníka Matta Modina byl famózní, makal přesně jako stroj a byl na něj spoleh a dozajista bych ho označil za jednoho z nejlepších drummerů festivalu. Celkově na mě vystoupení působilo jako jakási thrashová verze Deeds of Flesh – odlidštěná jatka zahraná se suverenitou profesorů.
Obscene se už nezadržitelně blížil svému konci, ještě mi zbývalo odfajfkovat Iry Abbadon Incarnate. I oni byli výteční. Jejich loňský zářez The Wretched Sermon by stál za recenzi, poměrně originální mix různých přístupů k death metalu a grindcoru. Živě si kvartet ponechal svůj parádně hutný a zároveň špinavý skandinávský soud, takže songy vyzněly hlavně ve středních tempech masivně. Střídání hlubokého growlu a skřehotu ve dvou lidech upomenulo na staré Carcass, melodiku mají ale Irové postavenou jinak. Takhle by možná zněli Entombed , kdyby se vrhli na grindcore. Povedená tečka za festivalem, protože se za zvuků slovenských Thorwald s areálem loučím.
Suma sumárum? Obscene Extreme 2023 musím vyhodnotit jako povedený ročník. Dlouho jsem tu absentoval a teď toho zpětně lituju. Na Bojišti si totiž kolikrát užijete i kapely, které doma netočíte. Atmosféra tu vládne nakažlivě pohodová, areál má oproti ostatním řadu výhod – je to výš položené, takže i letní vedra se tu díky stínu vysokých stromů zdejšího lesoparku dají v pohodě přečkat. V porovnání s Brutal Assaultem je tu všechno blízko, nenaběháte desítky kilometrů za svými oblíbenými kapelami a v amfiteátru navíc posedíte na lavičkách.
Ale vždycky je co zlepšovat. Videoprojekce byla často zmatečná, režisér kolikrát jen přepínal mezi kamerami nasměřovanými do nikam a na bubeníky se většinou nedostalo. Přímo v hledišti byl také špatný telefonní signál – možná to bylo dáno prostorem, nebo existovala nějaká rušička? Těžko říct, když jsem z hlediště poodešel, zlepšilo se to. Také si říkám, zda by nestálo za to festival obohatit i něčím jiným než napichováním bodáků na lidskou kůži. Co třeba udělat nějakou výstavu? Příští ročník slaví OEF 25 let existence, berte to jako hozenou rukavičku. Doufám, že příští ročník bude velký, tak se těšme, koho nám Čurby v roce 2024 doveze.
Vložit komentář