Ještě v alkoholickém oparu ráno ve spacáku dumám, proč jsem se vlastně letos vydal na Obscene Extreme (OEF). Zažil jsem jeho první ročníky, ale pak jsem dlouhá léta absentoval s tím, že chci jezdit na fesťáky víc za muzikou, která mě zajímá. Letos se karta obrátila, změna je život a bylo na čase opět nasát pohodovou atmosféru Bojiště s extrémní muzikou navrch.
Areál prošel rekonstrukcí, bahno nahradily dlažební kostky a vysypané cesty. Žádná klouzanice se nekonala, a to ani ve středu, kdy odpoledne poměrně vydatně zapršelo. Jako ideální flek na větší kapely se ukázalo být improvizované náměstíčko – plocha před stanem zvukaře, kde bylo parádně vidět na pódium, bylo tam dost prostoru na pohyb a zároveň dobrý zvuk. Organizačně dle mého vše šlapalo jako na drátku – kapely se bez problému střídaly jako na běžícím pásu, nějaké průtahy se nekonaly (snad až na Bulldozer, kteří začali se zpožděním). Bavilo mě zejména uvádění kapel moderátorem, to mi ve srovnání s Josefovem chybělo. Hudebně se vše točilo hlavně kolem retro / old school thrash metalu, a tak Obscene vzal jako čistě grindcorový festival za své (u heavymetalových důchodců Exciter jako středečního headlinera jsem musel kroutit očima). O to víc zamrzela neúčast Suffocation a Schizogen, kteří by svým zámořským pojetím BDM tuhle osmdesátkovou mánii s povinným metalovým knírkem naředili. Nakonec kvůli komplikacím s letem odpadli i The Crown, ale za to organizátoři prostě nemohli.
Co se týče nějakého zázemí v areálu, ten zůstává roky neměnný. Možná mi u pódia chyběla nějaká voda navíc, třeba nahoře u WC voda z kohoutků poměrně brzo přestala téct a nikdo ji už ten den nedoplňoval a umyvadla dole byla prostě už moc daleko. Na druhou stranu oceňuju sprchy gratis. Nabídka jídla a pití byla v pořádku – taková festivalová klasika, snad si každý vybral to svoje. Navštěvoval jsem zadní stánky veganů, kde panovaly přijatelnější ceny než u osazenstva oblíbené langoše, které byly bratru za 150 kaček. Co se zlatavého moku týče, nakonec jsem se uchýlil ke speciálu pivovaru Proud nazvanému Symphonies of Smoothness, který mi přišel jako lepší volba než obligátní Plzeň.
Hlavní devízou OEF byli jako vždy jeho fanoušci. Co se dělo pod pódiem i na něm, to se prostě jen tak nevidí. Opět byla k vidění pestrá přehlídka maskovaných exotů, kteří si to do Trutnova přijeli hlavně užít. V kotli se tak objevila plejáda kostýmů – lesní skřet, Santa Klaus, králík Bugs Bunny, maník s upleteným držákem na penis atd. Asi jsem konzerva, ale někdy mi už jejich křepčení na stagi přišlo jako moc – kvůli davu nebyla kolikrát na pódiu kapela ani vidět a občas jsem si říkal, jestli jí to není proti srsti (tenhle dojem jsem měl u Carcass, ale možná se pletu). Rozumy typu „na Obscene se nejezdí za muzikou“ se ukázaly jako pravdivé – dolní stan s pivem se vždy po půlnoci proměnil v diskotékové peklo s vlnícími se máničkami.
Buď jak buď, Čurby na příští rok už chystá jubilejní 25. ročník a doufejme, že se mu dílo zase podaří a přitáhne nějaké pořádné hudební lákadlo. In grind we trust!
středa 5. 7. 2023
Středa se jako první festivalový den nesla v duchu metalu, který opanoval výsluní v 80. letech – thrash/speed metal a jeho variace. Z prvních bandů jsem chtěl vidět hlavně polské Hellfuck, což se mi nakonec podařilo. Jde o kapelku lidí, kteří hrají například v Demonical, Azarath nebo Squash Bowels, takže se nejedná o žádná mladistvá nemehla, ale deathové matadory. Loni jim vyšla první deska Diabolic Slaughter, kterou bych označil za povedenou poctu metalovému řemeslu. Doplatili však na to, že jim během vystoupení zapršelo a ne málo, nicméně ohlas měli hlavně u svých polských krajanů veliký. Velmi precizně a technicky dobře zvládnutý kvapíkový thrash metal, který však byl zvukově poměrně dost přepálený.
Po hledání místa ke spaní se do areálu vracím na německé Vulture. Je to retro se vším všudy, džínsky, na hlavě pořádná ondulace, pod nosem kníry. Hudebně je to ale nevýrazné, navíc vokálně dost uječené (někdy mi to evokuje ranou a zároveň o dost slabší verzi Anthrax) a připomíná mi to, že zrovna kvůli těmhle ingrediencím metal klasického střihu nevyhledávám.
Death Strike s Paulem Speckmaemn notně zpomalili, jejich hudba ztěžkla, v kotli měli plno, ale vousáče to k úsměvům jakoby moc nenakoplo. Trio (lídr měl kolem sebe spoluhráče z Master) předvedlo věci z dema Fuckin’ Death – jó, to se psal rok 1985 a takhle tehdy zněla dřevní verze proto-death metalu. Jako vzpomínání fajn, ale hudebně žádná velká sláva.
Skotští Hellripper oproti tomu působili jako živá voda. Nakopávací thrash/speed/punk by probudil i mrtvého metaláka tlejícího v rakvi. Kapela šlapala jako švýcarské hodinky díky skvělému zvuku a také bouchačovi Maxu Southallovi, který ze žánru vymáčkl vše, co se dalo. Byla to jízda do pekla a zpátky, Lemmy Kilmister by ze svých dětiček musel mít radost. V kotli to bylo poznat a jeden velký nekončící circle pit střídal druhý. Na druhou stranu to byl strašný kolovrátek a 45 minut bylo možná až moc.
Já se ve středu těšil nejvíc na německé thrashery Holy Moses s nestárnoucí „babiznou“ Sabinou Classen. Ta už dopředu oznámila, že u nás hraje naposledy - inu, v prosinci jí bude šedesát, což si vyložila jako správný čas na to odejít do metalového důchodu. Během koncertu přišla pro frontmanku dojemná chvíle, kdy jí Čurby a Bilos kvůli jejímu odcházení přinesli jako výraz díků dort a Sabina sklidila mocný aplaus. Hudebně to bylo tak napůl – skupina je dle mého silnější v kramflecích hlavně v techničtějších pasážích (v nichž připomínají Švýcary Coroner) – dobré to bylo, když kvartet zabrousil v playlistu do své třetí řadovky The New Machine of Liechtenstein – z ní zazněla povedená Near Dark (její ústřední motiv mi připomíná melodii z filmu Johna Carpentera, asi Halloween). Hrálo se ale i z poslední, hodně povedené fošny – soubor z ní ale zahrál asi nejhorší, tumpachovou titulní věc Invisible Queen. Dojem jsem si spravil u Cult of the Machine. Skupina zněla dobře, však se Sabina obklopila instrumentálně nadanými muzikanty (hlavně rychloprstý basák Thomas Neitsch zaujal), její projev byl ale dost špatný, až mě to zarazilo. Většinou šlo spíš o takové huhlaní než o nějaký artikulovanější vokální přednes, což výsledný dojem sráželo o patro níž. Šuplíky se ale větraly řádně, zaznamenal jsem i jeden kousek z Finished with the Dogs.
Exciter jako hlavní hvězda středy? Dle mého ústřel, ale co já vím, třeba si to plebs žádá… Během chvilky se přesouváme časoprostorem a místo Obscenu jsme rázem na Wackenu, kolébce hard/heavy. Kanaďané si svých pět minut slávy užili hned zkraje 80. let, ale ruku na srdce, na Bojišti v roce 2023 to bylo mdlé až běda a nehodné ani dědečkovské nostalgie. Sice smekám před zpívajícím bubeníkem Danem Beehlerem (zároveň jsem měl během koncertu i strach o jeho zdraví), který ovšem hrál i zpíval napůl. Nebylo by lepší, kdyby si zpěv a bubnování s někým rozdělil? Hodina vyhrazená pro Exciter mi ve finále přišla jako neúnosná – finální hřebík do rakve přišel, když trio spustilo jakousi baladu. To už jsem se slovy „Manowar néééé“ musel utéct… A kvůli veleúnavě a vidině našlapaného čtvrtka jsem nakonec oželel i show maníků předvádějících propichování a vykloubení lidských údů.
Vložit komentář