Čtvrtek, Pátek, Sobota

Kdo v uplynulých čtyřech dnech nenaběhal pár kilometrů v circle pitu, neslyšel 2 482 138 úderů šroťáku, neohluchl hlukem a nebyl v dobrém rozmaru, nebyl letos na Obscene Extreme. Plnoletost má dávno za sebou, teď oslavil krásné čtvrtstoletí fungování. Dostal zase litry potu jak od kapel, tak od fanoušků, kterých se sešlo hodně (návštěvnost tipuju na pět tisíc mániček). Povedl se tedy 25. ročník?

I když jede v zavedených kolejích a i tak trochu ze setrvačnosti, Čurbymu a spol. se povedlo dát dohromady nabušenou sestavu kapel – nechyběla jména osvědčená, ale i neznámá. Sázkou na jistotu měly být latinskoamerické grupy (mimochodem, španělština mezi příchozími jasně dominovala), ovšem mezi taháky patřily exotikou načichlé kapely z Japonska (překvapením festivalu se pro mě osobně stali teatrálně experimentující šílenci Kandarivas). Headlineři spíše zklamali (Napalm Death, Immolation), situaci tak zachraňovaly začínající nebo ne tak profláklé spolky. Příznivce sypaček musel potěšit line-up grindcorových kapel, kterých oproti loňsku přibylo. Set neodehrála jediná kapela, Mass Worship.

Zvukově asi standard, většinou byl problém v dominujících bicích a málo vytažené kytaře, takže blastbeaty jste slyšeli, ale riffy už tolik ne. Tam, kde se zvukař šestistrunky nebál a dostala patřičný prostor, to stálo za to – třeba Ratos de Porao měli sound výtečný, stejně jako Autopsy. Naopak Napalm Death a Immolation byli v tomhle ohledu průser, ale u nich je to opakující se problém, takže bych chybu hledal jinde. Kdo měl kytary dvě, měl zaděláno na zvukové problémy...

Počasí? Je fajn, že tropy udeřily o týden dříve a v konání festivalu se citelně ochladilo. Dalo se fungovat, bylo příjemně a člověk se pořád nemusel schovávat pod stromy. Nějaké super bouře se taktéž nekonaly, větší přeháňka přišla jen na začátku setu Ratos de Porao a pak až na závěr v sobotu večer na Melt-Banana. Celkově je OEF v tomhle lepší než třeba Brutal Assault, kde se pečete v pevnosti jako prase na rožni.

V době všudypřítomné drahoty se samozřejmě nedají nezmínit festivalové ceny. Za jedenáctku Kozla jste zaplatili 65, za plzeň 80 korun. Kousek od areálu byl stánek s Krakonošem za mnohem přijatelnějších 40 kaček. Jídlo nebylo cenově přepálené, což jsem velmi ocenil a zkoušel vše možné, co neplavalo v oleji – od koláčů přes polévku, sendviče, hranolky až rýži nebo brambory na různé způsoby. Výběr (na OEF se tradičně jede pouze vege jídlo) byl pestrý, vlastně mě jen zarazila absentující zmrzlina. Co dál? Oceňuju, že se za sprchy neplatí, naopak cena uschování batohu se prý vyšplhala na nepochopitelných 600 kaček (?). Taky bych ocenil, kdyby byla voda v umyvadle u záchodů nahoře nad amfiteátrem po celý den, ne jen první dvě hodiny ráno a pak už nic. Když už dáte za lupen 4 500 korun, návštěvník by za ně měl dostat odpovídající služby. Jinak mě zarazilo, jak šel na dračku festivalový merchandise – vystát frontu muselo zájemcům zabrat minimálně hodinu, ne-li víc. Vizuál „hadrů“ byl opět povedený, ceny se mi ale už tak nepozdávaly… Pravda, neznám celkové náklady spojené s výrobou atd., ale mikina s kapucí za 1 300 korun mi přijde dost.

Suma sumárum, fest od začátku klapal jako na drátkách. Nějaký kiks jsem nezaznamenal, lidi byli tradičně v pohodě (až na konci soboty jsme se přimotali k jedné skoro-rvačce, kterou ale zvládli securiťáci utnout v samotném zárodku, tady dávám palec hore), Obscene je prostě obecně vzato přátelský festival. Když zápal organizátorům vydrží, snad se dočkáme kýžené třicítky...

středa 3. červenec 2024

25. pokračování Obscene Extreme odstartovalo ve středu odpoledne. Tentokrát do Trutnova vyrážím s menším předstihem, abych se stihl aklimatizovat, takže stíhám i úplně první kapelu, což se mi snad ještě nikdy nepovedlo. Středu Čurby a spol. pojmenovali Festival of all Riffs a tentokrát to nebylo stylově usměrněné, de facto se jednalo o regulérní festivalový den, žádná rozehřívačka.

OEF nastartovali tuzemští Sølitär, kteří to rozjeli čistě v crustovém duchu. D-beat byl vedle sypaček nejčastějším rytmem na festivalu, i tady se mu podřídilo vše. Kotel měli plný, lidi už očividně byli na ten kravál nadržení, takže o circle pity nebyla nouze. V případě Sølitär netřeba hledat nějakou velkou přidanou hodnotu, šlo spíš o poctu žánru a naplnění jeho pravidel. Potěšili dva křiklouni za mikrofonem, z toho jedna křiklounka (snad se nepletu, nedávno nastoupila i do grindových Insistent), což bylo na úvod vítané zpestření.

Jedním z důvodu mého časného příjezdu na OEF, byli američtí Trucido. Grindcorová úderka podpořená aktuálně asi nejlepším žánrovým sypačem na světě Bryanem Fajardem to odbrzdila a nasekala do nás cca dvacet kousků nekompromisního grindcoru. Pódiovka byla trochu statičtější, hlavně kytarák s japonským vzezřením se nehnul z místa, ale brzo se ukázalo proč – brýle. Když se odhodlal hodit řepou a trochu zapařit, tak mu hned spadly.
V hudbě Trucido nemají místo nějaké kudrliny, záseky, prostě techničtější pojetí stylu. Jede se hlavně na přímočarou intenzitu – nasekat, narubat a odejít. Byla to napálená rychta (sledovat zblízka Fajardovu kulometnou palbu je zážitek), ke konci se to ale už zajídalo – šlo bez větších obměn o jednoduché čtyřakordové riffovačky. Asi to tak borci chtějí.

Utilize the Remains, jeden ze zástupců slamovacího brutal deathu, který je mezi pařícími šílenci v kotli tak oblíbený. Chlapi za námi přijeli až z Nového Zélandu, všechna čest, škoda jen, že gró jejich tvorby stojí a padá na přímočarém pomalém džn-džn. V tomhle ranku se už asi nedá nic nového vymyslet, chtělo by to větší variabilitu. Dal jsem tři songy, po zhruba dvacátém slamu jsem to vzdal a šel se podívat na distra.

Mexickou tupa-tupa gore grind srandu C.A.R.N.E. jsem tak sledoval zpovzdálí. Na kapelách, které na OEF letos hrály, mě v některých případech fascinovala jejich dlouhověkost. Ty lidi to prostě musejí milovat, jinak si to nelze vysvětlit (třeba zrovna C.A.R.N.E. to hrnou už 26 let).

A lásku k hudebnímu bordelu všeho druhu očividně mají i Sedem minut strachu. U nich jsem nepoznal, jestli jim už skončila zvukovka, nebo už šlo o regulérní start koncertu. Na neustálém hlukovém pozadí (vazbení kytary a basy) se občas sypalo, zvracelo, prostě hlukové neandrtálské orgie. V programu měli Slováci vyhrazených sedm minut, nebylo to nakonec delší? Jedna z ujetostí, které na Obscenu nesmějí chybět. Škoda ovšem, že kluci neumějí lépe hrát, i na noise je potřeba umu.

Serióznější hudební produkt předvedli až mexičtí Acidez. Kapely z latinoamerického regionu bývají na OEF tradičně hojně zastoupené a Acidez z nich byli letos jedni z nejlepších. Skočný thrash/punk ve stylu The Exploited (Fuck the System) měl super zvuk, kytara opravdu řezala jako cirkulárka (její utopenost v mixu ostatních nástrojů se během fesťáku ukázala jako fatální příčina špatného zvuku řady kapel) a pankáči s číry na hlavě si vystoupení vysloveně užívali. Aby ne, kotel měli bezchybný a obecenstvo jim zobalo z ruky.

Španěláky Angelus Apatrida před časem setřel marastí kolega na Brutal Assaultu. Jejich thrash metal ctí roky zavedené kánony a šablony a třeba z jejich poslední desky nemám pocit nějaké únavy nebo nudy, ale živě se mi přece jenom zdálo, že toho moc „vlastního“ nenabízejí. Je to skvěle zahrané, dobře to zní, ale těch citací thrashingu americké zámořské školy 80. let je tam moc a ve finále toho v hlavě příliš nezůstane. Každopádně thrash je na OEF nejměkčí žánr, takže je to vlastně jediná možnost, kde si hudebně „oddychnout“ od extrému.

Další bohy slamu Devourment jsem si odpustil, protože headlinerem středečního dne se měli papírově stát d-beatoví vytrvalci Dropdead. Tuhle kapelu jsem na tričkách a nášivkách na džínskách na Obscenu viděl u všech asi nejčastěji, pro mnohé jde zřejmě o zásadní skupinu, takže očekávaní byla velká. Amíci je sice splnili, ale stoprocentní to za mě úplně nebylo.

Frontman Bob Otis nás zahltil (nejen) politickou agitací a chvilku jsem si připadal jako na mítinku bojovníků za práva zvířat. Na druhou stranu je to logické; kde Dropdead najdou pohromadě víc oveček, které je budou tak nábožně poslouchat? U nich jsou muzika a angažovanost spojené nádoby, chtějí prostě ukázat svůj postoj hodný následování. Bob třeba pochválil za veganský přístup Čurbyho na festivalu, naopak poslal do hajzlu Donalda Trumpa, který opět bojuje o Bílý dům. Taky několikrát mluvil o blízkém konci kapely, 33 let na scéně, dá se to pochopit.
Jinak z vystoupení jsem natolik intenzivní pocity nezažíval, trochu mi to kazil špinavý punkovější sound, v němž se riffy ztrácely, a i nejistá hra bubeníka s pračlověčí vousatou vizáží, u něhož jsem se bál, aby některá ze sypaček nebyla tou jeho poslední. Mimochodem, banda zahrála hodně věcí z legendární desky z roku 1993, tuším, že i Bullshit Tradition, kterou nabušili Nasum.

Gruesome překvapili. Z desek jde o totální uctívání Leprosy/Spiritual Helaing od Death se vším všudy, i se Schuldinerovskými sóly a typickým nakřáplým vokálem. Na Bojišti jsem z nich měl o dost lepší dojem, taky se jim povedl zvuk (kytary byly konečně pořádně slyšet), nic se v mase zvuku netopilo a jejich oldschoolová pocta krásně vyzněla. Nejsilnější v kramflecích mi kapela přišla ve středních, valivých tempech podpořených dvojšlapkou, z nich by měl Chuck určit radost. Divím se, že nezazněl od Death nějaký cover (nebo se pletu?).

Japonské Sabbat (další veteráni s neuvěřitelným počtem nahraných desek a let na scéně) jsem dal jen krátce a kvůli tomu, jestli nesecvakne modus „guilty pleasure“ nad jejich pravěkým pojetím heavy/black metalu ve stylu Venom. Nesecvakl. Japonské kapely letos OEF vládly, jejich zálibu v bizarnostech a umění podívat se na styl asiatsky jinak oceňuju a miluju, ale tohle bylo prostě retro jak z reklamy na osmdesátky. Potutelně se usmívám nad tou šarádou, ale hudebně mi to je cizí. Takže odchod na párky, jedno pivo na diskotékové tanečky dole ve stanu a šlo se na kutě. Čtvrtek byl totiž nejnabitější den celého festivalu, a jak se také ukázalo, byl rozhodně i nejdelší.