Trojice nápaditých metalových kapel se na jedné akci moc často nesejde. Zejména příležitost vidět Cobalt byla opravdu výjimečná, ale zároveň právě u nich bylo možné si od živého provedení slibovat hodně. Oranssi Pazuzu si u mě měli napravit reputaci po dávném rozporuplném vystoupení na DBE a u Demimonde jsem byl prostě zvědavý, jak jejich poměrně komplexní tvorba vyzní naživo. I když je trochu zvláštní chodit na kapely 15, 10 a 5 let poté, co byly opravdu aktuální.

Demimonde živé hraní překvapivě sedlo, byť se při něm posunuli výrazně jinam. Kosmické klávesy prakticky nebyly slyšet, takže ven lezl spíš poměrně svérázný prog/tech thrash/death s pěkně nazvučenými kytarami a obtížně slyšitelnými bicími. Skladby takhle fungovaly solidně a potvrdil se letmý dojem, že klávesová takyavantgarda nového alba není součástí podstaty hudby, ale spíš doplňující atmosférkou – na Mutant Star to bylo jinak. A propos – kombinace dobovosti avantgardního metalu z přelomu tisíciletí a dobovosti djentu, které aktuální polohu Demimonde výrazně zabarvují, je taky pozoruhodná. Cílovka téhle hudby už dávno nejsem, ale bavil jsem se – fair enough.

Demimonde byli na své poměry hodně metal, ale s Cobalt se to samozřejmě nedalo srovnávat. Přímočaré, šlapavé hoblovačky s davem pěkně mávaly, ale zároveň vynikly i skladatelské schopnosti a osobitost projektu Erika Wundera. Přirovnání k raným Celtic Frost dávala smysl, podobnost s tím, co před oněmi deseti lety dělali Nachtmystium, byla také evidentní, jenže pak tu byl ještě onen jižanský/stonerový/bluesový aspekt, díky kterému připomněli Cobalt i Mastodon, a koření americany. Žádná revoluce, jen nenápadný úkrok stranou a nenásilné fúze – a deset let staré hlášky o metalové progresi v regresi začaly znovu dávat smysl. Ulepené pivní bříško polonahého zpěváka nebylo důležité, tenhle koncert i díky přesnému, ale agresivnímu zvuku krásně šlapal.

Kdyby dokázali Oranssi Pazuzu přijít s podobně průzračnou formou jako Cobalt, mohlo jít o fascinující koncert. Spojení psychedelického rocku a black metalu má obecně ohromný hypnotický potenciál, jenže Oranssi Pazuzu se jen málokdy nechají opravdu unést onou vlnou, většinou se ji až příliš snaží formovat a připravují se tak o bezprostřednost a poutavost. Cobalt v horších výchozích podmínkách lépe chápou, jak dát blackovému riffu náboj, který v repeticích posluchače odnese do nekonečna. A tak Oranssi přidávali synťáky, hluky, kytarové vrstvy a decibely, ale všechno marné, nic nestrhlo. Přesné důvody se hledaly těžko. Možná byla hudba přeplácaná, možná měly ve zvuku víc vyniknout synťáky nebo basa, možná by Oranssi potřebovali jednodušší bicí. V dané situaci jsem ale přes brutálně hlasitý zvuk zůstal zcela netknut a stále víc se nudil. Oranssi Pazuzu bohužel už asi navždy – studiově i živě – zůstanou v poloze, kdy se budou strefovat jen těsně vedle vysněného výsledku, který by mohl být tak působivý. Takhle bohužel jejich zajímavý styl až příliš často ubíjí těžkopádnost.

Fotky © MetalGate