Není nad to, se takhle v neděli večer vyválet v pořádném bahně a nechat se zvalchovat od stáda nosorožců.

Do Modré Vopice dorážím kolem půl osmé, kdy byl avizován začátek, na podiu už to hrnou domácí BLACK ASPIRIN. Mladá parta, tuším, že to byl teprve jejich 2-3 (?) koncert. Hrají kombinaci spíše střednětempého sludge (jak jinak v tenhle večer), stoner a trošku doomu metalu a docela hodně crust/punk/stenchcore á la třeba Deviated Instinct, poslední skladba s vybrnkávaným začátkem mi zase připomněla ty pomalejší věci od Hellshock. Občas jsem zaznamenal nějakou nepřesnost či chybu, ale to k těm začátkům holt patří a snad až na krapet nataženější konec poslední skladby, kdy jakoby ani kapela nevěděla, kdy skončit, mě to celkem bavilo. Pro začátek docela v pohodě set.

Následující, opět domácí KING KEPORKAK už mají odehráno o něco více a bylo to znát. Oproti předchozí partě byli jistější a se/vyhranější a v zásadě hráli co do struktur a kompozice zajímavější muziku, v jejich notně hardcorovém stoner/sludge metalu se našla i místa pro vyhrávky a více rytmických změn, došlo i na rychlejší tempa s dvojšlapkou. Přestože mě vlastně tohle pojetí obecně nijak zvlášť nebaví (doma si to nepustím), naživo mě především zpočátku jejich poměrně našláplé vystoupení bavilo, ani agresivní vokál jednoho z kytaristů nebyl špatný. Kolem poloviny setu mě ale bavit přestávali a poslední dvě skladby už jsem slyšel jenom zvenku. Za mě by to chtělo buď trochu zhutnit, zpomalit a zatemnit, nebo naopak zrychlit a přiostřit, takhle je to chvílemi takové „ani ryba, ani rak“. A poznámka na okraj, je sice určitě fajn, že se kapela snaží o pohybovku, ale ty „HC taneční kreace“ řvoucího kytaristy nejen na mě působily spíš křečovitě a legračně, určitě by to šlo i trochu přirozeněji. Ještě dodám, že už obě „předkapely“ měly dost slušný zvuk, snad bych jen přidal basu (ale to já skoro vždycky :)).

Pak už nastoupili první Amíci FISTER a do té doby řídké publikum zhoustlo (celkově bych to hádal tak na 50-60 lidí?) a přiblížilo se k podiu. A s Fister přišel kromě ještě lepšího a masivnějšího zvuku (byť hráli jenom ve třech) konečně pořádný sludge/doom, byť v některých chvílích stále s kapkou stoneru. Většinou se ale surově řezalo, ničilo a drtilo, což podtrhovaly zhoubné vokály kytaristy a basáka (vizáží někde mezi Frankem Zappou a Fenrizem :)), jeden hlubší a jeden vyšší, vřískavější – ten mi připomínal v recenzi zmiňované Cough. Nejsem si jist, z čeho se hrálo, ze splitka s PM nic, myslím, že zazněla část nové desky IV, což je vlastně jedna 44 minutová skladba, poznal jsem z něj pasáž, kde se střídají přitlumené a „otevřené“ riffy. Tahle hra na napínání a uvolňování mě ale už ke konci přestávala bavit, a byť bylo vystoupení Fister vlastně celkově dobré, čekal jsem ho možná i trochu lepší.

 Těžkotonážní. Tenhle výraz by asi při pohledu na kytaristu a basáka PRIMITIVE MAN napadl každého, a to ani i kdyby předtím z hudební produkce kapely nic neslyšel. Kontrastně ke kytarové sekci působil šlachovitý, snědý, etnicky těžko zařaditelný bubeník, který mě slušně překvapil svou, na žánr poměrně pestrou a dynamickou hrou – přesné, drtivé úhozy prokládal nadstandardním množstvím přechodů a parádiček – něco srovnatelného jsem viděl snad jen u bubeníka z Conan.

Zvuk byl výtečný, sice opravdu hodně nahlas, po delší době jsem nasadil špunty, ale v tomhle případě si nestěžuju, poměr nástrojů byl vyvážený a mám rád, když je hudba opravdu fyzicky cítit - vibrace z jejich úctyhodného aparátu mi nasadily parádní „basové podkolenky“ :) (© bizzaro). Všechny mezery mezi riffy byly vyplněny vazbením, které umocňovalo napětí a nenávistnou atmosféru. Basák hnal svůj zvuk mj. přes čtyři různé efekty, takže zvuk jeho nástroje byl opravdu hodně mocný a dostatečně zahušťoval ve chvílích, kdy Ethan na kytaře disonantně vybrnkával nebo hrál téměř až blackmetalová tremola. Jeho vokál byl stejně, ne-li více, ohavný a zlý jako na deskách, ten člověk v některých momentech opravdu působí jako někdo, kdo snídá potracená embrya :) (© asi Deceiver).

Denverská trojice začala naše sluchovody týrat s poměrně hitovou 4330 (z prvního dema/splitu s Fister), která se zvrhla i do svižnějších, „tanečnějších“ temp, v podobném duchu pokračovala i Astral Sleep z debutu, prostřední část setu si identifikací skladeb nejsem jistý, nejspíš zazněla i klipovka Bag Man. Poslední třetinu zabrala Loathe z letošního EP, která začíná šamanským bubnováním připomínajícím Through Silver… od Neurosis, aby se pak zvrhla do pomalé, nelítostné ódy na nenávist a pohrdání. Na závěr, když už to opravdu vypadalo, že je konec, si fanoušci vyřvali přídavek, tuším, že to byla Lifetime (opět splitko s Fister), která dílo zkázy dokonala. Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy v rámci (sub)žánru (myslím tím ten opravdu hrubý sludge/doom více méně bez příkras) slyšel naživo něco tak zlého, ničivého a přitom nenudícího, napadli mě snad jen Cough (které mám celkově vzato radši než PM), možná Conan, ale obě zmiňované kapely jsou přece jen trošku melodičtější a víc do doom/stoner metalu. Primitive Man prostě zabíjel, byl brutální a nelítostný.

Potěšující tečkou na konec byla po koncertě Ethanova zmínka o jeho další kapele Vermin Womb, která prý pokračuje ve zhoubných šlépějích Clinging to the Trees of a Forest Fire (tedy více do grindcore, death a black metalu), s kterou by se měl v Evropě a tedy i u nás v září objevit.