Kluci z HARD BONES Production poslední dobou nelení a dělají v Praze samé super akce. Mimo jiné se jim podařilo domluvit i koncert Suffocation, což už je sakra jméno. Na něm jsem sice nebyl, nicméně celkem dost obrážím jimi pořádané grindcorové tancovačky. Minulé pondělí jsem byl na Antichrist Demoncore, kteří byli hodně super a tuhle středu jsem byl na Magrudergrind. Tuto americkou legendu jsem už viděl kdysi na Brutalu a stejně tak i Primitive Man, kteří s Magrudergrind jedou turné - na nich jsem byl už loni. Obě bandy na mě v minulosti udělaly velice silný dojem, rozhodl jsem se tedy, že se na ně podívám znovu.

Do Vopice přicházím asi pět minut po avizovaném začátku, tedy ve 20:35 a koukám, že první kapela večera už hraje. Tyjo, dobrý, že konečně promotér, co jen nekecá, ale jeho koncerty začínají opravdu včas. Super, to by mohl klapnout i slibovaný konec v 11, což by se kvůli rannímu vstávání docela hodilo. O velkou část setu jsem ale naštěstí nepřišel. Six Score sypou poctivý grind, kterým hned z počátku dovedli rozhýbat početný dav. Fakt čumím, kolik lidí chodí poslední dobou na grindy. Když zapátrám v hlavě, tak si v posledním roce nevybavím jediný GC koncert, kde by nebylo plno, byť se jednalo o malá jména. Vopice sice nebyla nacpaná úplně k prasknutí, ale rozhodně jedna z nejlepších návštěvností, co zde pamatuji. Poslední dobou se jinak stále přesvědčuji o tom, že Vopice, byť je to šílený pajzl, bývá docela sázkou na dobrý zvuk. Když opět zapátrám v paměti, asi si nevzpomenu, že bych odsud ze zvuku odcházel zklamaný. Jako první kapela si Six Score moc lepší zvuk už přát nemohli. Jedna pecka střídala druhou, do grindových rubanic sem tam zavítal nathrashlý riff, několik jedinců si vpředu ničilo lokty o žebra a za necelou půlhodinku se během slušného potlesku začali kluci rakouští balit.

Aby se ale celý večer jen šíleně nesypalo, s druhou kapelou přišel čas na dost razantní zpomalení. Jak jsem již zmínil v úvodu, Primitive Man jsem už viděl loni, dokonce na stejném místě, a to mě zničili natolik, že jsem se z jejich koncertu hodně dlouho vzpamatovával. Není se tedy čemu divit, když i tentokrát pro mě byli největším lákadlem večera. Když začali songem Downfall z jejich loňského EPčka Home is Where the Hatred is, rychle se mi objevil (obrácený) úsměv na tváři a začal jsem se kývat do rytmu jako pako. Teď sice nebyli tak šíleně nahlas jako minule, ale zvuk měli opět skvělý. Kytara byla dobře slyšitelná, basa správně vibrovala a bubeník do bicích třískal tolik, že ho možná ani nebylo třeba více zvučit. Za bicími mimochodem došlo k výměně, místo tmavšího kulturisty se teď za bubny skrývá nejbledější člen kapely, který ale zůstává tím nejhubenějším, heh. Ethan svým vokálem pochopitelně vyhubil polovinu klubu, takže když mocně zařval, začaly se mi klepat kolena. Poznámku o tom, že ten člověk musí někoho strašně nenávidět a snídat rozdrcené potraty si opět neodpustím. Jako druhá přišla na řadu pecka Scorn ze stejnojmenného alba, za kterou jsem byl hrozně rád. Pokud se nemýlím, minule ji nehráli. A protože se jedná o mou nejoblíbenější skladbu, jsem nadšený, že ji tentokrát Primitive Man do svého setu zařadili. Z čeho jsem však nadšený už nebyl, byl fakt, že se se jednalo o poslední song, který hráli. Bubeníkovi se totiž posrala šlapka a po pěti minutách zkoumání dospěl k zjištění, že s ní stejně nic neudělá, takže se po dvaceti minutách, namísto slibovaných čtyřiceti, PM omluvili a rozloučili. Škoda, velká škoda, ale i tak jim zaslouženě děkujeme a tleskáme. Příště snad zas zvládnou hodinový set, na jejich brutální sludge si vždy zajdu rád.

Před Magrudergrind ale raději přední řady opouštím, protože mi je jasné, že půjde o krk. A taky že jo! Hned jak trojice (oproti předchozí kapele poněkud podvyživenější) po intru z jejich eponymního alba spustila, začalo to v kotli lítat hlava nehlava. I přesto, že mají Magrudergrind venku nové album II, ze žluté desky zaznělo ve středu hodně fláků, za což jsem fakt rád, protože ji mám o něco raději než tu letošní. Co přesně hráli, vám nepovím, takový odborník nejsem, stejně tak vám neřeknu, kolik songů hráli, protože po pěti minutách, ve kterých jich stihli odehrát sedm, jsem to přestal počítat. Své pecky sázeli do davu s takovou frekvencí a silou, že jsem ani nezvládal třepat hlavou do rytmu a měl jsem co dělat, abych nedostal od kotlícího davu přes držku. No uznejte, na jakém jiném než na grindovém koncertu uvidíte lidi skákat z pódia do davu salta nebo věšet se nohama za strop hlavou dolů? Do konce jejich show jsem ale bez úrazu stejně nepřežil. Někdy po půlce mi přistál zády na nose jeden z nejzběsilejších degešů a po křupnutí, které museli slyšet až na baru, ve mně bolest probudila takovou zlost, že jsem zahodil brýle a vletěl do kotle taky s tím, že musím někoho sundat. Bum do žeber, au!, záda, au!, loket, kurvadoprdeleAU! Mám já tohle zapotřebí? Už nejsem nejmladší, takže jdu raději bokem jen poslouchat a divit se, jak šíleně do toho řežou. Místo čistokrevného grindu vsázeli více na powerviolence a kytarista občas kytaru tolik netrápil. Bubeníka, který však sypat skoro nepřestal, fakt nechápu. Má jediná výtka by směřovala zpěvákovi, který ze sebe nevydával tak šíleně vysoké skřeky jako na desce, živě byl vokál o něco sušší, i tak si ale vyplival hlasivky dostatečně. Konec, aplaus, tři přídavky a po ¾ hodině čau. Po setu se koukám na svou ruku, udělala se na ní hezká boule a je mi jasné, že bude bolet ještě o víkendu (taky že jo), místo fňukání se ale jen raduju, protože tohle byl jeden z nejlepších powerviolence/grind koncertů, na kterém jsem byl.

Fotky © Jana Chržová