Anglické Rolo Tomassi považuji za osobitou záležitost, která navíc spadá do okruhu mých oblíbených, takže jsem se rozhodl využít příležitost a konečně i naživo zkontrolovat, jak se věci mají a odškrtnout položku ze seznamu. Musím říct, že se mi do tmy, mrazu a neútulného sklepa nechtělo, ale zpětně viděno to byl jeden z nejlepších nápadů, který jsem za poslední dobu měl.

Zkraje večírek však moc nadějně nevypadal. Zahajující Heriot nebyli žádný zázrak. Zvuk byl sice v pořádku, ovšem po hudební stránce to bylo takové nejasné. Kapela hlučela a bušila, občas se snažila i o atmosféru, u mě ovšem převládal pocit, že nejsou tak úplně domluvení, jaký styl přesně chtějí hrát. Drobná kytaristka chrčivým vokálem dojem též nevylepšovala. Pravda, občas probleskl zajímavý nápad, a kupříkladu ta úplně první pecka nebyla špatná, celkově jsem ale v přidělené půlhodince mnoho zajímavého nenašel.

Holy Fawn byli naproti tomu velké překvapení. Před koncertem jsem poslouchal poslední desky a zdály se mi příliš krotké, uhlazené, cítil jsem ale potenciál. Představa, že naživo, s ohuleným zvukem to nebude špatné, se nakonec ukázala jako správná. Hudba čtveřice měla v live provedení nejen větší drive, ale po hudební, resp. skladatelské stránce se ukázala jako velmi originální. Způsob, jakým kapela kombinuje shoegaze, post-rock a dejme tomu sludge metal, jak mísí hlasité a tiché pasáže, jaké používá efekty, je nejen chytlavý, ale také nápaditý. Příjemné, melodické tóny postavené na tvrdém a valivém spodku někdy odkazovaly až někam k Neurosis, občas trochu Jesu a na druhou stranu ty měkčí, melodické pasáže připomněly Alcest anebo post-rockový klídek Sigur Rós.

Každopádně hudba to byla pestrá. Nebyla to ve finále žádná velká tvrďárna, skladby však byly dramatické a nenudily. Musím vyzdvihnout určitě výkon zpívajícího kytaristy, jehož hlasový rozsah byl úžasný. Ve zpěvu ho doplňovali ještě basák a bubeník, takže nejen hudba ale i zpěv byl celkově u Holy Fawn na vysoké úrovni. Plus se povedl zvuk, zkrátka po všech stránkách kvalitní koncert, který zanechal opravdu silný dojem.

Po Arizonském kvartetu jsem si nedovedl představit, že Rolo Tomassi jejich vystoupení trumfnou. Navíc když jsem na začátku sledoval, že aparáty jdou pryč a kapela chystá in-ear monitoring. Většina koncertů, co jsem s tímto ozvučením absolvoval, totiž nestála za moc. Jak se ale ukázalo, když někdo systém umí používat, tak funguje. Proti předkapelám šla laťka každopádně nahoru a nešlo jen o zvuk. Kapela měla nachystanou ještě vizuální projekci, speciální světla a samozřejmě měla ve svých řadách úžasnou, éterickou divu Evu Spence-Korman, jejíž charizma, zpěv i vystupování bylo opravdu dechberoucí.

Na začátek dlouhý melodický rozjezd Almost Always stejně jako na posledním albu. Tahle táhlá věc je vlastně takové dlouhé intro, ovšem na vtažení do atmosféry funguje výborně. Hned jak se za zvuku kytarových ploch rozlehl sálem zpěv, cítil jsem mrazení. Stejně jako na albu následovala i naživo Cloaked a začalo se pomalu přitvrzovat. Alfa omega hudby Rolo Tomassi je kontrastující střídání klidnějších a extrémnějších poloh a to nejen těch hudebních, ale především těch hlasových v podání zpěvačky. Možná to bylo vhodně zvoleným setlistem, možná energií živého vystoupení, každopádně songy se mi zdály o mnoho údernější a přesvědčivější než na albu. Kapela střídala extrémnější, lehce mathcore nářezy a klidnější shoegaze plochy (těch bylo víc) vcelku bezchybně. Nic nedrhlo, naopak flow celého setu byla parádní.

Mluvit v případě Rolo Tomassi o mathcoru není ale už úplně na místě. Naživo kapela dnes už více než jakékoliv -core působí spíše jako avantgardní umění, a teď to nemyslím nijak pejorativně. Kombinace výrazného vizuálu, netradiční hudby, tanečních kreací frontmanky a jejího úžasného zpěvu je prostě po všech stránkách netradiční zážitek, který by si mimochodem jistě zasloužil lepší prostory. Rozumím tomu, že zákon trhu je neúprosný, občas ale zamrzí, že průměrné klišé kapely vyprodávají Fórum Karlín, zatímco perly vystupují ve sklepě. V této souvislosti je ale třeba ocenit, že těch cca 200 hlav, které neváhaly vyrazit do mrazivé noci a neútulného undergroundu, snažení kapely náležitě ocenilo a kapele připravilo opravdu vřelé přijetí.

Koncert Rolo Tomassi trval něco málo přes hodinu, kdy kvintet přehrál většinu z posledního alba plus hodně věcí z předposledního a přihodil dva/tři starší kousky. Kapela působila po celou dobu maximálně soustředěná. Komunikaci s publikem obstarával pouze klávesák (možná proto, aby si zpěvačka při náročném výkonu odpočinula), a přesto, že přídavek se nekonal, zanechala jednoznačně pozitivní dojem. Rozhodně lepší než jsem očekával. Tohle byl prostě jeden z těch koncertů, kdy váháte, jestli vyrazit, nečekáte moc a ve finále je to pecka.

Rolo Tomassi se po třech letech vrátili do Prahy. Koncert v 007 v období před covidem doplatil na přehulený zvuk, přesto ve mně jako nostalgické dozvuky rezonuje dodnes. Pětice ze Sheffieldu s sebou ve středu přivezla novinku Where Myth Becomes Memory a dvojici slibných kapel Holy Fawn a Heriot.

Nestihnout Heriot, na které jsem se těšil pomalu více než na headlinera tour, zabolelo u srdíčka. A s prvním hrábnutím do strun Holy Fawn tam zabolelo podruhé. Mystická atmosféra specifická pro arizonského kvarteto se nedostavila. Nebo jsem se na doomgaze Holy Fawn jenom nenaladil?

Možná kdyby pódium zahalila záclona dýmu s opojným vábením smyslů vonných tyčinek a Ryan Osterman přidal echo na vokály, dostavil by se úplně jiný zážitek. V čistém zpěvu navíc neoplýval zrovna jistotou a výšek se zpěvák s kytarou v ruce vyloženě bál. K dobru lze kapele přičíst řádně masivní zvuk.

Rolo Tomassi pomohl samotný Underdogs', který po covidu produkuje zvuk pro audiofily. Hlavně však na rozdíl od Holy Fawn na pódium přenesli studiovou esenci své hudby s přidanou hodnotou živého drajvu. Ať už naléhali na slzné kanálky v Almost Always nebo uvolnili bobtnající energii v Drip, Rolo brali dech.

Kapela v čele s Evou Korman rozdává optimismus po litrech, což se odráželo na celkové atmosféře večera, z něhož člověk prostě musel odcházet šťastný. Skladby z novinky naživo splnily nejvyšší očekávání, potěšily ale i osvědčené klasiky jako Rituals, Aftermath či A Flood of Light.

Třešničkou na dortu pak byl vokální přínos Jamese Spencea. Jeho osobitý hlas bych si v hudbě Rolo dokázal představit i častěji. Dynamičtější kombinace vokálů tohoto sourozeneckého dua by byla logickým krokem v evoluci Rolo Tomassi.

Pokud se člověk na kapelu začne těšit ihned poté, co hudebníci odloží své nástroje, asi zahrála fakt dobře. Nezbývá než tuhle britskou nadžánrovou delegaci vyhlížet znovu.