Na koncerty chodí pořád ti samí lidi, není jich moc a většinou je znám. Takové bylo první poznání (nebo spíš potvrzení) dnešního večera. Nestal se zázrak, o zajímavé koncerty pořád není zájem. Ale ohledně prvního dnešního setu nevládlo nadšení ani mezi nimi.

Crys Cole se pohybuje někde mezi noisem, performancí a sound artem. Autorka škrábe prsty o stůl, dýchá do mikrofonu, mačká alobal a podobně. Vysoce konceptuální a prakticky bez struktury, crys cole neprodukuje přímý estetický zážitek, ale snaží se o vytvoření a přijetí netradičních estetik. Ne nových, protože podobné věci už dělalo hodně lidí, ale pořád nijak široce přijímaných. Takže koncert slouží spíše jako bezprostřední podmět k přemýšlení o hranicích hudby. Crys Cole často jakoby se atavisticky vracela ke kořenům různých populárních žánrů. Škrábání nehty po stole připomíná hip-hopové skrečování, z náhodných zvuků se občas přece jen vynořuje nějaká repetitivní struktura. Prostřední, zvukově lehce masivnější část je asi nejhudebnější, blíží se noise/dronu. Celkově vzato šlo o příjemné uctívání zvuku, které ale mohlo být provedené mnohem zajímavěji.

Vedle stolku crys cole stojí ještě jeden zarovnaný krabičkami. K němu nastupuje Oren Ambarchi s kytarou. Set se rozjíždí jeho asi nejtypičtější polohou, minimalistickými, čistými, až geometricky rovnými drony. Ambarchi používá kytaru vlastně jen jako generátor zvuku, prakticky nehraje akordy a vytvořený tón prohání přes soustavu na stole a (tuším) sampluje do kláves, které pak používá k vrstvení. Australan je naprostý mistr zvuku, takže to zní skvěle. Show se postupně přesouvá do temnějších poloh, hraje se dost nahlas a aparatura Café v lese bohužel moc nestíhá, různé drnčení působí dost rušivě. Jinak to zní až jako Sunn O))) (s nimiž Ambarchi také spolupracoval), temný strohý drone, který postupně přechází do většího chaosu a hluku, což zase lehce připomíná různé jeho divočejší spolupráce. Z největšího hluku Ambarchi v klidu přejde do víceméně klidné, ale neuspořádané polohy a skončí set. Skvělé.