„Čau, jdeš na Swans?“ „Jasně.“ „Ty?“ „Neasi.“ Těchhle konverzací jsem měl v poslední době vážně hodně. Nakonec samozřejmě zdaleka nepřišli všichni. Zato dorazili někteří zdaleka. S jedním takovým se před osmou scházíme v pasáži Lucerny, mnohem prázdnější než před GY!BE, částečně proto, že klub před chviličkou otevřeli a lidi se už hrnou k merchi. První dnešní cíl je samozřejmě tričko You Fucking People Make Me Sick (druhý den mě na semináři uprostřed věty zarazil učitel: „You fucking people make me sick? Well, Thoreau could have probably said that.“). Druhým je místo s co nejlepším zvukem, tedy uprostřed, asi metr od pódia.
Čas pomalu plyne v diskuzích o kvalitách Lucerny a béčkových scifi, až o půl deváté začíná hrát Sir Richard Bishop. Tento kytarista s vizáží potterovského Brumbála má nahráno už nějakých třicet let, převážně s vyjetými folkaři Sun City Girls. S klidem pálí jednu cigaretu za druhou a hraje španělské lidovky, místy Orient. Energičtější momenty jsou hodně kvalitní, melancholické brnkání však poněkud zaniká v ambienci nacpaného sálu. Navíc zvuk není moc čistý. V klidném malém klubu bych si Bishopa dost užil, tady se bohužel ztratil v davu.
Tlak před pódiem sílí, odcházející slabší kusy se už nemají šanci vrátit. Swans si dávají načas, davu vyhrává jakýsi odpadní pop a všichni se třesou na chvíli, kdy zmlkne. Jenže ta potvora houževnatá drží, i když už je celá kapela na pódiu a zní první tóny. Pak konečně utichá a rituál může začít.
Kytary a basa mlčí, jen Chris Hahn za lap steel guitar s Thorem Harrisem u vibrafonu tvoří luxusní drone jak z časů Soundtracks, do kterého posléze Gira začíná jemně brnkat a zpívat „To be kind.“ Ve chvíli, kdy nastoupí zbytek nástrojů, jdu téměř doslova do kolen. Zvuk úplně odepíná člověka; teplý vítr mi čechrá chlupy na předloktí; kytary a basa jsou opravdu hodně nahlas. Dá se říct, že první část koncertu je extatická: po první ještě nevydané skladbě přichází Avatar, což poznávám, až když Gira začíná zpívat „Your light is in my hands“, a ještě něco. Hlavní roli hraje basa a primitivní rytmus – Swans dělají rockové rituály.
Někdy ke konci třetí skladby (mylně jsem se domníval, že to je The Seer) si začínám víc všímat zvuku Westbergovy kytary. Skoro to vypadá, že má pořád tu samou jako na legendárním živáku Public Castration is a Good Idea, dokonce zvukově se těm časům blíží. Jako v odpověď na moje meditace končí Swans s hradbami hluku a ukazují, jak moc inspirovali Godflesh. Coward. Brutální záseky střídající ticho s nesmírně masivním zvukem, kdy Gira jen zpívá a hraní připadá na Westberga, který se s touto rolí vyrovnává stejně dobře jako před pětadvaceti lety: chlad a rozklad. Na tu kytaru by měl být zbrojní průkaz. Totální primitivismus dělá z lidí zvířata. Tímhle kouskem by se daly bourat domy. Myslím, že právě po něm se k řevu davu přidala celá kapela kromě Giry. Po Coward zbývá panu mistrovi na stojanu na texty poslední papír – The Apostate – což mě docela mrzí, vypadá to, že to bude tradiční vystoupení složené v podstatě z největší hitů.
Ve třetí části koncertu začíná být pořádně znát, že zvuk se tentokrát v Lucerně nepovedl. Slyšet je především Girova kytara a Pravdicova basa, zpěv není, práce Thora Harrise skoro zaniká a ani Puleovy bicí nejsou moc čitelné. A to, co slyšet je, přesahuje do white noise. Swans začínají znít spíš jako rytmizovaná elektrická bouře než jako kapela. Skladba přechází z groovy předehry do velice dlouhé likvidační fáze, ve které je drone přerušován nástupy celé kapely najednou. Když se vrací jakž takž jasná struktura, nemám už energii na kývání hlavou do rytmu. Následuje kratší věc s výrazným rytmem, na kterou si Hahn bere normální kytaru – možná Jim, někdo zase jmenoval Eden Prison, trochu lehčí než zbytek setu, překvapuje mě, že by Swans končili takhle. Až při začátku následující skladby zjišťuji, že The Apostate se bude hrát až teď. V té době už jsem slyšel podstatně hůř než na začátku koncertu a místy chytal například sludgeové pasáže zacházející až k riffům Sunn. Zvuk kytary je naprosto dekonstruován. Bílý šum a všechny ostatní zvuky už nepřichází, ale zní přímo v uších. Třetí část je likvidační.
Setlist.fm: (sám jsem ty skladby často nepoznával)
Třetí cíl splněn. Píská mi v uších a slyším jakoby přes deku. Před čtyřiadvaceti hodinami začali hrát Swans. Nahrazují staré rituály. Likvidují. Dávají radost. Snad očišťují. Jejich koncert dopadá na člověka po mnohem delší dobu než ty dvě a tři čtvrtě hodiny, které hráli.
Fotky © Zdeněk Němec, Musicweb.cz
Celá galerie.
Vložit komentář