Není to tak dlouho, konkrétně v marci, kdy jsem se jako marci-pán roztékal při poslechu posledního alba Mars Volta Bedlam in Goliath. Neskutečná porce hudby, doslova hudební obžerství. Všeho spousty – nástrojů, melodií, odehraného času.
Stejně dlouhé a bohaté hudební futrování jsem očekával od živého vystoupení koncem července. Po krátkém výletu na Fluff fest se večer řítíme do Roxy, které jako místo konání bylo asi šťastnější než původně avizovaná Malá sportovní hala. Díky

tomuto tahu pořadatelů očekává své vlasaté hvězdy v podstatě plný sál. Velice jsem ocenil, že se nekonají žádní předskokani, atmosféra je už tak dost rozehřátá. Kdo nemá místo pod klimatizací, tomu se ztěžka dýše.
V moment nástupu devítičlenného ansámblu jsem se zatetelil radostí, která mi ale dlouho nevydržela. Dvě ústřední postavy Mars Volta totiž zjevně neměly svůj den. Rozumím jisté míře sebestřednosti a naprosto chápu únavu z dlouhé tourování. Stejně tak docela pochopím, že nemusí být nálada na nějaké řečičky s publikem. Dokonce bych odpustil i nástup bez pozdravu, pohledy plné znechucení… Ale když se všechno tohle zkombinuje, je toho už trošku moc. Omara je přinejmenším unavený a Cedric je primadonka jako z partesu. U Cedrica je to k nepochopení o to víc, že opravdu živě nepředvádí zrovna nejlepší výkon, který ještě z valné většiny závisí od nazvučení vokodéru.
Otrávenost a znuděnost ústřední dvojice naštěstí vyvažovali ostatní hudebníci. Samozřejmě materiál Bedlam in Goliath je natolik silný, že bylo pořád

co poslouchat. Když zrovna zabředl Cedric do odporně mečivé polohy, zkrátka stačilo poslouchat složitou a propletenou rytmiku, soustředit se na vynikající basu, klávesy, perkuse… Bylo toho mnoho a vlastně sedm z osmi hudebníků Mars Volta podávají dobrý výkon. Hodinku a něco málo se sóluje, mírně improvizuje, hudba je všude a vlastně se do velké míry daří překrýt nepříjemné dojmy. Ostatně ještě několik dní mi trvalo, než jsem uši vyléčil z tak hlasité a bohaté hudební produkce, kterou se podařilo Mars Volta v relativně krátké době navalit. Bylo to ostatně jako poslouchat dvě kapely v jedné – co se týče rozsahu, počtu nástrojů, délky vystoupení.
Módní rozbory toho, jak se povedl nebo nepovedl zvuk předvádět nebudu. Myslím, že v rámci možností byl slušný, žádná nesrozumitelná přehučená lavina se nekonala. Jistě mohl být i výraznější. Zatímco někdo si bude stěžovat, že zvuková hladina byla ohlušující, jiný bude marně napínat slechy s vrčivým „kurrrva, já ten virrrbl neslyšim.“
Kontroverzní atmosféru docela dobře vykreslí drobná epizodka: Zpěvák cosi zahuhlá do mikrofonu, přes vokodér a přes podivně přebuzený zvuk není možné rozumět ani slovu. Následuje arogantní grimasa a další song. Teprve na

pozdějších fórech jsem zjistil, že šlo o trk do zlobivých kuřáků.
Korunu aroganci nasadil odchod. Možná je jejich zvykem nepřidávat, neděkovat, konec konců, odchod na angličana je důležitá a podstatná společenská schopnost. Jak ale říká oblíbená ženská mantra: „Nejde o to CO (jsi řekl, udělal), ale JAK (jsi to řekl, udělal)!“ A z odchodu Mars Volta opravdu neprýštilo nic než postoj primadonek. Je mi líto, že zde nehráli někdy mimo prázdniny, ale osobně nemohu nedodat, že jsem měl raději na tom Fluffu zůstat.