Tool patří mezi kapely, které vše vymýšlí do detailu a snaží se neustále posouvat hranice – hudební i grafické. Za dobu svojí existence si stačili vybudovat základnu fanoušků, kterou se může pochlubit málokterá kapela a jejich uctívání je u některých fans velmi ortodoxní. Na druhou stranu to s sebou přináší nešvar komerčnosti a snobství. Jediná, zato obrovská kaňka na koncertu pro mne tak zůstává v účasti idiotů, kteří i přes zákazy a napomínání měli neustále potřebu vytahovat telefon a máchat jím ve vzduchu za účelem zachytit něco, co nikdo jiný nemá. Už na posledním koncertu se vyvádělo, ale nepřišlo mi to tak extrémní jako tentokrát. Hoši ze security si sice často nebrali servítky, ale tentokrát jsem jim naprosto fandil. Bohužel to mělo vedlejší efekt, kdy se takovéto tolčoky nechtěně dotýkali i těch, kteří si přišli koncert prostě užít se svojí oblíbenou kapelou. (Tady mám vzkaz pro paní vedle: dobře ti tak, krávo nebeská, když ti 3 napomenutí nestačily!)

Tool sleduji od druhé desky. Od prvního živého setkání na Ozzfestu došlo u kapely k obrovskému vývoji a přerodu od senzace do kultu audiovizuálních vizionářů. A hranice se posouvaly i tentokrát. Základ scény byl ponechán z poslední návštěvy, kdy jsme se my všichni fanoušci ještě třepali na vydání Fear Inoculum - pódium opět bylo zahaleno do půlkruhového závěsu a promítalo se nejen za kapelu, ale i po straně pódia. Ve spojení s obrovskou LED obrazovkou byl výsledný efekt naprosto bombastický a vše dostávalo plastický rozměr. Je teda docela škoda, že po Pushit byl závěs roztažen. Přestože všichni čtyři muzikanti jsou po celou dobu show vždy de facto velmi statičtí, v rámci komplexního pohledu na scénu se často stávalo, že efekty umísťují Dannyho do černé pyramidy (famózní Descending) a Maynard je v pozadí zaplavován žhnoucí lávou. Pryč jsou doby, kdy se na plátno v pozadí promítaly k dané skladbě klipy. Tool mají přesně do puntíku vymyšlené vše a mají vždy schované i něco speciálního a neustále efekty zdokonalují. Ve spojení s hypnotizujícími (poly)rytmy je zážitek transcendentální.

Setlist každé z dosavadních zastávek skýtal vždy nějaké to překvapení a Praha jich měla několik. První bylo zařazení skladby Eon Blue Apocalypse a druhou hostovačka youtubera Berntha v Opiate. Přeházeno bylo i pořadí skladeb, nicméně těžiště zůstávalo v poslední desce, ze které zazněly všechny tracky, vyjma poslední 7empest. Tu sice Tool na některých zastávkách hráli, ale na úkor jiné skladby. Za mne v pořádku, jelikož prostor tak dostaly málo prezentované věci, resp. hrané téměř výjimečně – Pushit a Hooker With a Penis. Ale i kdyby ne, je skvělé, že Tool jsou nevyzpytatelnou kapelou, která klidně změní setlist a nejede podle šablony. Jasně, vzniknou tak i drobné chyby (viz právě třeba minulá show), ale o to je to ve finále lepší, lidštější. Za mne možná nejslabší moment celého show byl při trojce Pushit, kdy mi přišel fraktálový vizuál nesynchronizovaný, ale možná jsem byl zrovna v kyslíkovém deficitu po předchozí The Pot, která naopak je stavebním kamenem každého turné, a musel jsem si trochu zatřepat hlavou, stejně jako pak ještě při The Grudge.

Každopádně – setlist, přestože se takřka z poloviny skládal s Fear Inoculum byl podařený (ale nebyla Parabola, takže malé fňuk tady je). Bez přídavku set trval téměř 2 hodiny a stejně jako posledně, následovala odpočítávaná pauza 10 minut, po které první na pódium přišel Danny, aby předvedl své bubenické umění v Chocolate Chip Trip, na kterou navázala Culling Voices, kdy se všichni čtyři muzikanti posadili na kraj pódia a de facto 5 minut jsme si mohli vychutnávat křehkou, skoro až táborákovou atmosféru. A stejně jako při minulém vystoupení, i tentokrát na poslední skladbu (Invincible) Maynard vydal svolení pro pořízení si záznamu, takže se okamžitě vztyčil prales mobilů a každý se snažil pořídit si nějakou tu vzpomínku.

Předkapely mě, sorry jako, povětšinou na těchto koncertech nezajímají. Z NYC pocházejí Brass Against si kariéru postavili na dechových nástrojích (překvapivě) a coverech. Samozřejmě famózní muzikanti, perfektně zahrané a zaranžované „klasiky“. Možná se na turné dostali i proto, že hrají The Pot (jelikož Tool mají v setlistu, tak se samozřejmě nehrálo), ale vystřihli místo toho Stinkfist a Forty Six & 2 a do toho klasiky Kashmir a (evidentně další oblíbence RATM) s Killing in the Name a Bulls On Parade (potažmo Cochise od Audioslave). Samozřejmě, mají fantastickou zpěvačku, ale nějak výrazně mne to nenadchlo. Diablo Swing Orchestra by to určitě zvládli lépe a mají hlavně vlastní věci.

K návštěvnosti koncertu – jak se předprodej tvářil, že je pod pódium vyprodáno, tak volná místa se rozhodně našla, stejně jako v jednotlivých sektorech na sezení. Cena lístků byla samozřejmě na dobrých místech extrémní, ale vezmu-li v potaz, co bylo za tuto cenu předvedenu, je to naprosto adekvátní. Jako nesmysl se mi naopak jeví metoda prodeje míst na sezení i pod pódium. Tohle není přece žádné Sejdeme se na Vlachovce, ale metalový koncert! Stejně lidi nakonec stáli, takže mi přijde daleko logičtější varianta minulá, tedy prodej na počet míst „do kotle“, za kotel a na sezení. A rovněž zákaz nošení si piva do sektoru? Naštěstí někdo nahoře rychle pochopil, že když si lidi nebudou moct vzít tu 0.4 s sebou, tak toho tolik neprodají, a zákaz tak byl ještě během předkapely zrušen.

A rád bych se závěrem ohlédl ještě jednou do historie. Jak jsem napsal výše, s každým koncertem Tool mi přijde, že se objevuje víc a víc kreténů. Ale asi se s tím budu muset smířit. Podstatné je to, že show, kterou Tool předváděli kdysi v Americe (Ondro!), je momentálně zajedno s tím, co nám dovezou i do Evropy. Tohle bylo intenzivní audiovizuální porno!

Příští rok oslaví debut Undertow 30 let, takže věřím, že se dočkáme i nějakých velice speciálních show. Jak tak o tom přemýšlím – i přes výše zmíněné –, příště půjdu zase. 

Setlist

Litanie contre la Peur
Fear Inoculum
The Pot
Pushit
Pneuma
The Grudge
Eon Blue Apocalypse
The Patient
Opiate
Descending
Hooker With a Penis
---
Chocolate Chip Trip
Culling Voices
Invincible