Lovci ufomamutů se vydali po horké stopě vedoucí až do chvalně známého industriálního suterénu v Underdogs’ a starej nebožtík Eda Štorch se v hrobě zaradoval nad moderním pojetím remixu jeho leče na obří chobotnatce.

Úvodem večera se solidně zaplněnému klubu k poslechu a tanci nabídla pro mě v tu chvíli neznámá entita Trahir. Jak spustili, oblažil nás tradičně zvuk jak kráva, který dělá ze smíchovského klubu perlu mezi pražskými podniky. Čtveřice v sestavě kytara, basa, bicí a zpěv rozbalila sedmdesátkami a NWOBHM inspirovaný hardrock se stoner zvukem. Přes zdánlivou žánrovou odlišnost od taháku večera to ovšem vůbec nebylo vedle.

Pozornost si okamžitě získal i entuziastický vokalista/pošuk ve stylovém outfitu s narůžovělým pláštěm a dlouhou gandalfovskou holí. Na té byly připevněny roztodivné artefakty jako chlupatý mourovatý ocas, pozůstatky z pernatců a tamburína. S tímto magickým žezlem týpek neustále křepčil, tloukl do země, zvedal nad hlavu a vzýval Manitoua, a to i svým častým indiánským poskakováním. Super komedie. Jako zpěvák uspěl, používal chvilkami vokodér, hlas měl čistý a nedělalo mu problémy měnit jeho barvy i ve vyšších polohách. Navíc jeho angličtina vzácně nebyla poznamenaná czenglish akcentem, což mě u domácích kapel často rmoutí až k smrti.

Stoner hipísárna v rytmu hard and heavy se projevovala i dobrou sehraností muzikantů, šlapalo to jak hodinky se dvěma kopáky, pěkně čitelná basa neúnavně pumpovala a spousta obstojně zmáknutých kytarových sólíček. Fungovala i délka skladeb kolem tří minut, tudíž i přes stylová klišé se posluchač nezačal nudit. Jako zpestření přičtěme intra gregoriánských chorálů nebo indické zpěvy v závěrečné a asi nejpovedenější tutovce, která se ve finiši i nečekaně zrychlila. Byly slyšet odkazy na Sabaty, Cepelíny, ale i Dio, Iron Maiden či Saxon, coby předkrm slušné.

Italské Ufomammut jsme u nás již párkrát viděli a očekávání proto byla převeliká. Navíc novinková Fenice je některými skalními fans přijímaná s rozpaky pro její nebývale elektro-ambientní vyznění. Není divu, nový drummer Lovre je s elektronickou scénou spjatý i jako producent a vzal si na starosti šumy, hluky a samplování, což se notně projevuje na albu i na živáku. A je celkem nasnadě, že právě skladby z Fenice tvořily osu honu na mamuta a jako páteř to nebyla žádná ohlodaná kůstka. Jasně, ambientní intermezza, zacyklené samplované repetice a noisové vazbení jsme slyšeli v nepoměrně větší hustotě, než bývalo zvykem. Však také ve skladbách jako superpovedená vypalovačka z nitra karburátoru Duat, ambientně pojatá Kheperer nebo další Psychothasia jsme měli od počátku setu nasát poněkud zklidněnou tvář kapely. V poslední jmenované zpěvák a baskytarista Urlo předznamenal, že se bude i celkem nezřídka zpívat, a to přes stěnu halů a ozvěn z hodně velké dálky či přes sedmdesátkový elektronizer.

Když ovšem Ufomamuti zabrali, rázem jsme se octli uprostřed smečky rozlícených traktorů se sludge industriálním soundem, který mlel kosti na prach. Továrna se rozjížděla sice pomaleji, ale účinek byl natolik krutý rachotící příval, že se každý musel podrobit nehledě na vlastní vůli. Tracky Metamorphoenix, natlačená a hlučná psychoklipovka Pyramind kopírovaly podobný mustr střídání klidných pasáží a burácení ocelové strojovny. Muzikanti byli s plným klubem pozorných posluchačů zjevně spokojeni, bradatý plešoun Poia rozdával úsměvy a paroháče do všech koutů klubu. Levre za bicími působil velmi sebejistě, bušil do soupravy neúprosně, průběžně obsluhoval sampler a využíval zefektovaný druhý rytmičák.

Kolem poloviny show se mi už ale začalo dostavovat cukání, že to není takový nářez, jak by mohl a pořád jedeme stylem vzestupů a pádů energie. To se následně od Empyros v druhé půli změnilo v sludge/doomové lomození a lavina to byla od toho okamžiku nezastavitelná. Stále skvělý vokál a elektronika už jen sekundovali kytarovým hradbám a starší Oroborus už byla ohlušujícím zážitkem. Závěr hodinu a čtvrt trvajícího lomcování útrobami patřil Temple z Ecate a stigmatickému Idolum, v jehož závěru nejprve vazbící Urlo, pak Poia a nakonec i v elektronickém industrálním rušení dohrávající sympaťák Levre.

Ještě by se to dalo chvíli poslouchat, ale dobrého pomálu. Ufomammut se bez přídavku odporoučeli, aby si pak srdečně podávali ruce se všemi, kdo měl zájem se s nimi pozdravit. Nevím, jestli někdo čekal něco jiného, ale pak si zřejmě spletl kapelu a klub. Tady jsme dostali přesně ten druh a provedení muziky, na které jsme dorazili.