Voivod mají můj obdiv. Kapela, která přes nespornou kvalitu a unikátní zvuk nikdy nebyla senzací pro davy, ani neprodávala obrovské množství desek a přežila na undergroundové úrovni úctyhodných 40 let. Kdo jiný zasluhuje poctu a fanfáry k takovému výročí než tihle Kanaďané, kteří sveřepě pracují na své unikátní techno-prog-thrashové vizi bez větších výpadků už od roku 1983 a nikdy přitom nesklouzli do lacinosti anebo průměru. Navíc, srovnám-li jejich současnou kvalitu s ostatními souputníky z metalového pravěku, neexistuje druhá taková parta, která se neustále vyvíjí a po čtyřech dekádách vydává stále podobně originální desky. Pokud je tedy současné turné oslavou díla Awaye a spol., pro opravdového fanouška byla pražská zastávka povinností.

V roli supportu se představila pouze jedna parta, a sice domácí thrasheři Faüst. V poslední době je o nich docela slyšet, takže osobní zkušenost se hodila. Hoši dle nášivek a dreskodu vzbuzovali retro dojem, ale úplně archaicky nezněli. Pomalejší riffovačky, které cílily groovemetalovým směrem, byly fajn a z thrashového mustru sympaticky vyčuhovaly, naproti tomu ty povinné kvapíky zněly dost obyčejně. Frontmanův zpěvo-řev k hudbě pasoval, stejně jako celkové vyznění působil ale docela tuctově. Zvuk kapely byl v pořádku a nebylo to vyloženě špatné, ale na druhou stranu ani nijak extra výjimečné. Kluci jsou mladí, takže hůl bych nad nimi nelámal, nicméně v roli předskokana na výročním tour Voivod si dovedu představit kvalitnější záležitost.

Po krátké pauze nastupují respektovaní Kanaďané a berou nás na exkurzi po historii, přičemž zazněl z každé etapy Voivod vzorek. Krom starých zásadních fláků přehrál kvartet i novější věci stylem co album to skladba, kdy výjimkou bylo jen to poslední, ze kterého se hrály kusy tři. Potěšilo mne, že kapela nevynechala období, kdy byl členem Jason Newsted, stejně jako nepříliš hraná věc z desky Angel Rat.

Na začátek byla zařazena jistota v podobě Killing Technology, která stejně jako druhá Obsolete Beings utrpěla ještě ne úplně dobře nastaveným zvukem. Škoda, protože zrovna tyto dvě věci patří mezi můj úplný top, takže trochu zamrzelo, že nevyzněly v dostatečné kvalitě. U třetí Synchro Anarchy si už zvuk sedl, poměry nástrojů se vyrovnaly, kytara byla konečně pořádně slyšet a bylo možné si užít hudební detaily známé z alb.

Kapela nepostupovala časem nijak chronologicky a vybírala z diskografie porůznu. Každé období frontman Snake, kterému se mimochodem roky na scéně vepsaly už docela hluboko do tváře, okomentoval a vzpomněl na muzikanty, kteří v kapele tehdy hráli. Největší vzpomínku samozřejmě věnoval zesnulému zakladateli Piggymu, jehož jméno skandovali fanoušci v celém sále. Vzpomněl ale i na Erica Forresta, a sice když uváděl Rise z alba Phobos s tím, že to zkusí odzpívat co možná nejlépe. Podařilo se a musím říct, že vokál celkově byl velmi dobrý. Třeba při Pre-Ignition anebo Fix My Heart mi přišlo, že zní hlas jak z desky.

V pořádku byl dle očekávání vklad i ostatních muzikantů. Chewy potvrdil, že je to Pan kytarista a novic Rocky u basy byl taktéž slyšet. Opět se ukázalo, že Voivod jsou nejen prog, ale pořád hlavně metal. Ono je vůbec zajímavé, jakým způsobem kapela k žánru přistupuje. Jasně, hrají ten metal jinak, ne ovšem složitě, takže jsou songy zapamatovatelné. Navíc nejsou stejné, a byť obsahují často dost změn, nikdy neztrácí drive. To má na svědomí především bubeník Away, který to na koncertě neskutečně žene. Ani na chvíli nedovolí kapele ubrat plyn, což v jeho věku je docela výkon. Však taky Snake na jeho účet žertoval, že Away je „alien“.

Lidí bylo hodně, Futurum bylo plné. Vyprodáno však nebylo. Převládaly samozřejmě starší ročníky, kdy každý z přítomných znal, počítám, každou notu a radoval se jak malé děcko, že všechny seděly krásně na svých místech. Těžko označit highlighty, protože těmi mohly být všechny skladby z playlistu, záleží na preferenci každého. Všechny skladby měly své opodstatnění, osobně bych ale jako moje nej označil Rise a Rebel Robot pro jejich raritu.

Vystoupení kapely trvalo něco málo přes hodinu a základní část ukončila skladba Fix My Heart z Outer Limits. Pak došlo ještě na přídavek v podobě starého, eponymního songu Voivod, po kterém kapela zůstala na podiu, aby si každý z muzikantů mohl poplácat rukou s fanoušky. Bylo to upřímné a vřelé stejně jako chování kapely v průběhu celého koncertu. Bylo vidět, že po 40 letech to hochy stále baví a mají ze svého muzicírování, potažmo z odezvy publika, radost. Bylo to (opět) fajn a já dodávám, že my máme také radost, že tu s námi pořád jsou.

Páté setkání s věrozvěsty technického a industriálem nasáklého thrashe bylo nejen velkolepou oslavou čtyřicátin Kanaďanů, ale pro mě pravděpodobně i  jejich nejlepším představením. Sice jsem neviděl triumf Voivod ve Vopici (už jsem si všechny vlasy vytrhal), ale zase můžu srovnávat s koncerty s Piggym, na BA nebo s Carcass. Americká část turné s Imperial Triumphant (Rocky odehrál v jejich triku) staříkům jistojistě ještě dodala na entuziasmu pro ultimátní prezentaci. Škoda jen, že se k nám nedokodrcali po boku Testament, jako v jiných částech Evropy.

Pražské Futurum přivítalo oslavence čtyř dekád originálního hlomození doslova frenetickou masivní podporou asi tří stovek hlav, kterážto byla mocně slyšitelná od první do poslední skladby. Přijít na klíč důstojnému průřezu bohatou kariérou byl jistě oříšek, konaly se však samé hitovky a možná jen škoda, že nedošlo (tedy myslím), na žádnou skladbu z - ve své době přelomového - Negatronu nebo skvělé desky Target Earth.

Instrumentální profesura se konala a dědkům nelze než energii a radost z hraní přát. Zvuk od třetí skladby průzračný.  Snake zpíval snad nejlépe, co jsem ho viděl, Chewy je s kytarou prostě mástr čaroděj a Awayovi bylo právě šedesát!? Tak to je masakr, co tam ten chlápek za bicíma zase předváděl za sofistikované vyfikundace. Dominique Laroche na basovku názorně ukazuje, že když je hra správně propletená bubny, není vůbec žádný problém s hutností muziky o jedné kytaře, ani když Chewy zrovna sólí. Až trip-hopové dunivé spodky, za které by se nemuseli stydět ani Massive Attack byly receptem na neustálou pumpu, která vše hnala a nepovolila ani na sekundu.

Kapela, kterou poslouchám už skoro třicet let mě zase vzala za srdíčko, jakkoliv jsem myslel, že je již vyschlé a zmrtvělé. Bez nich by nebyli žádní Converge, Imperiální Triumfátoři, matematik grindy, kóry ni metly. Všichni věděli, na co přišli, a společně s kapelou došlo na ono mystické propojení přítomných, které je pro hudebníky a fans tím nejsilnějším zážitkem. Skoro dojemná byla scéna, kdy během ovací po posledním songu sledovali zpoza pódia dění v klubu i někteří rodinní příslušníci muzikantů a mládež se následně hrdě objímala se svými fotříky. Paráda.

A ještě poznámka k přístupu kapely k fans. Nejdříve si všichni deset minut podávali ruce s lidmi v prvních řadách a následně se přesunuli k merchi, kde dál s fanoušky slavili a neodmítli žádnou z žádostí o společnou fotku nebo podpis. Jaký rozdíl oproti některým nafoukaným rychlokvaškám! Pak už jen nákup 180g vinylu Synchro Anarchy, nášivek a hodobóžových ponožek se zelenýma lebkama a spokojeně domů. A nálada byla fakt sváteční, tohle se neděje každý den.