Kat aby to spral! Himmelherrgottdonnerwetterkruzeisshelement! To aby se člověk snad roztrhal?! Čtvrt roku se těší do Vopice na Gehenna a Demonical, jakáže to bude prča, pak se najednou ukáže kolize s termínem vystoupení finských pomatenců Whorion a neštěstí je na světě. Nakonec možná ale větší pro organizátory, kterým se publikum dělí, kasa zeje prázdnotou, ale hlukožrout může být spokojen.

Do bývalého Guru, XT3 a nyní Fatal Clubu na Žižkově dorazilo jen pár desítek hlav, a to i vzhledem k velmi příznivé ceně 100 kaček za tři bandy a lákavému smrtícímu osvěžení z Helsinek, za což díky pořádající partě Infernalismus. Tak jako tak, jestli se ve vrcholných chvílích návštěvnosti i s kapelami v dolní části klubu pohybovalo kolem 40 hlav, tak to cca odpovídá reálnému zájmu fans o tento nakonec velmi zdařilý sabat.

Kolem osmé na stage napochodovala pro mě v té chvíli neznámá čtveřice NOXIST, o níž jsem četl, že údajně holduje technickému death metalu. To, co jsem měl možnost slyšet na BandZone, mě upřímně vyděsilo. Jak se později ukázalo, neaktuální nahrávka mlaďasům akorát dělá neprávem ostudu. Když Noxist, vedení vlasatou roštěnkou v tričku Leprosy, začali úspěšně devastovat všechny mé dosavadní předsudky, měl jsem upřímnou radost.

Zpěvačka a kytaristka v jedné osobě nezapřela svojí lásku k Death, což neprozrazovalo jen oblečení, způsob zpěvu a hry na kytaru, ale také připomínka, že by se Chuck letos dožil 48 let a pak celkem parádně vyšvihlá Crystal Mountain ze Symbolic. A nedá se říct, že by zbytek kapely nějak zaostával. Z Noxist stříkal entuziasmus, rozdávaly se úsměvy a pařilo o 106 a hlavně - hrála se fajná muzika. Lahodí-li vám tedy staré spolky, které v 90. letech minulého století definovaly technický dehet metál… Detail, že basák hrál s Noxist poprvé, mi celkem vyrazil dech, protože to mišuge předvádělo doslova psí kusy. Nakonec bubeník a druhý kytarista na tom taky nejsou se svými nástroji nikterak špatně, takže lahoda. Jestli zahráli 6-7 skladeb, určitě se publikum dobře bavilo, naší údernou jednotku nevyjímaje. Na Noxist si určitě zajděte, šlape jim to, a to jsou teprve na začátku své pohřební cesty!
 

Následovala kapela MELTDOWN, která měla mít podle tiskových materiálu ještě blíže k produkci Whorion. Jaký špatný vtip a omyl autora! I když přípravy spolku vypadaly slibně (především syntezátor á la Michal David po předešlých Noxist evokoval Pestilenci na Spheres), tak s prvními tóny přišlo kruté probuzení. Produkce souboru byla přehlídkou nedomyšlených a nepřesvědčivých póz, marně jsem se snažil zachytit nosnější momenty hudby a alespoň nějak si Meltdown zařadit do škatulky „poslouchatelné“. Marnost nad marnost, bohužel…

O čem to tedy bylo? O tzv. melodickém death metalu provozovaném šesti mladíky, jejichž vybavení a instrumentální schopnosti rozhodně nebyly na nejhorší úrovni. Všechno ovšem zabila neuvěřitelná nepůvodnost, jakýsi stylový chaos a rozjuchaný studentský humor. Když jsme byli upozorněni, že v další skladbě bude vtip v podobě country ragtime, ukázalo se, že šlo o jednu ze světlejších pasáží koncertu Meltdown. Stejně jako několik vzácných chvilek, kdy se mi vzdáleně připomněli Dark Tranquillity. Přibývalo však těch méně vzácných, kdy se melodeathers pokoušeli o pagan pumelice a zpívánky, nebo co to vůbec mělo být. No dostali jste nás, kluci, o tom žádná. Ambice očividně nechybí, ale jinak tak nějak všechno špatně. 

S přicházející tmou přišel čas smotnout čertovo bejlí a připravit se na atak posedlých služebníků Cthulhu. Odporná mlha ze zahnívající tůně zahalila klub, komando umazaných přízraků WHORION opatřené insigniemi Pradávných se vynořilo na dosah a začalo TO. Intenzivní death metal se symfonickými spodky pouštěnými ze záznamu udeřil přítomné s razancí skutečné zloby a hudebníci se na příští hodinku stali pouhými loutkami v pařátech nasraného Nyarlahotepa dštícího vesmírnou nenávist přímo do žižkovských uliček.

Démony těžce poznamenaná pětice chrlila jeden ohnivý chrchel za druhým a hrálo se pochopitelně z novinkového dlouhohrajícího debutu The Reign of the 7th Sector. V tu chvíli snad všechno, co v klubu ještě dýchalo, objevilo se pod pódiem a netrvalo dlouho, došlo i na circle pit a hlasité provolávání slávy Ďáblovi a jeho početnému panteonu přisluhovačů. Zvuk byl, jako po celý ten večer čitelný a dostatečně nahlas, aniž by příliš trpěly slechy. When the Moon Bled s mrazivou hymnickou pasáží, albový otvírák Flesh of Gods nebo Forbidden Light střídaly pecky Arrival of Coloss nebo Blood of the Week. Pekelníci ovšem nazavrhli ani materiál z EP Fall of Atlas, konkrétně mám to neblahé tušení, že zazněla i Vortex of the Dead.

Na desce zní riffy kapely tak trochu narubaně jako v deathcore mašinkách a pro své spojení s orchestrem můžou připomenout Septicflesh. Hudba Whorion má ale dost odlišnou náladu a seversky podaná temnota má mnohem blíž třeba ke starým věcem od Seance. Přirovnání k Fleshgod Apocalypse by možná nakonec nebylo tolik od věci, i když Whorion jsou zatěžkanější, mnohem, MNOHEM temnější, ale některé rychlé rytmické party byly s Italy určitě srovnatelné. Vůbec nasazení kapely bylo dost nekompromisní a bubeník Finntroll Heiki Saari se zřejmě u svých známějších chlebodárců minul povoláním. Ten kluk byl od pohledu vzteklej jakoby mu zabili starou a surová technická hra byla ozdobou a pravým protipólem bumčvachtání do halekaček jeho druhé kapely.

Za zmínku stojí brutální projev kytaristy a hlavy kapely Epa Mäkinena, který se chopil doprovodného vokálu a sekundoval tak věčně zamračenému Ari Nieminenovi, který ani po koncertě nezměnil náladu a byl dost nemluvný a zasmušilý, a to i kdybyste mu vykoupili celý merch, u něhož vysedával. Mezi nasranými Finy se trochu nepatřičně vyjímal basák Dorian, který se pak u veselého smotku přiznal, čím to je. Pochází totiž z Austrálie a do Helsinek se přistěhoval. Tak proto ten úsměv! Koncert bezva, nezbývá než doporučit na magory zajet v létě na Aggressive Music Fest. O Whorion jistě ještě uslyšíme!