Tvůrci netflixovského seriálového klenotu Dark Baran bo Odar a Jantje Friese jsou zpět s novým seriálem 1899, který mohl být pro mnohé diváky jedním z důvodů proč prozatím Netflix nerušit. Cílem jistě i tentokrát bylo natočit seriál, který divák nebude chtít vypnout ani ve tři ráno a u kterého musí dávat sakra pozor. Jenže pokud měl člověk u Dark potřebu si na papíře propojovat jednotlivé postavy a jejich alternativní verze, aby se neztrácel, u 1899 tužku rozhodně nepotřebujete. A upřímně, možná ho nepotřebujete vůbec vidět.

Moira Franklin se probouzí ze zlého snu na zaoceánské lodi Kerberos. Ta v roce 1899, tj. v době před Titanikem, veze do Ameriky širokou škálu emigrantů. Zatímco poznáváme pasažéry různých národností a společenského postavení, kapitán lodi Eyk Larsen (výborný Andreas Pietschmann, jediná tvář známá z Dark) dostává zprávu od lodi Prometheus, která je již čtyři měsíce nezvěstná. K nevoli pasažérů, z nichž téměř každý nějakým způsobem utíká do Ameriky před minulostí, se rozhodne nastavit kurz směrem k Prometheovi a zachránit případné přeživší. Tím je jeden jediný chlapec, který k otevření dveří používá zeleného brouka a všude sebou nosí podivnou černou pyramidku. Jakmile se dostane na palubu Kerbera, začínají se objevovat a ozývat dávno mrtví blízcí a začínají, jak jinak, umírat lidé. Kapitán s Moirou se pustí do zkoumání a zjišťují, že jejich realita možná není tím, čím se zdá.

1899 je v podstatě sci-fi. Scénář využívá klasických, mnohokrát opakovaných sci-fi klišé typu „záchrana ztracené lodi, která vyslala nejasný signál, nikdy nedopadá dobře“ nebo „když nevíš, co to je, nesahej na to“. Do téhle škatulky ho řadí i závěr první řady, o kterém si samozřejmě nebudeme nic říkat. Seriál vypadá velkolepě, ačkoli dnes už těžko někoho ohromí záběry zaoceánské lodí v obří bouři. Hudba je hutná a možná až přehnaně dramatická v poměru k tomu, že to, co se na obrazovce děje, zdaleka není tak dramatické, jak bylo nejspíš zamýšleno. Dějové zvraty a postupné rozplétání záhady fungují, tohle tvůrci umí. Člověk si chce pustit další díl, protože zpočátku opravdu netuší, o co jde a co bude dál. To ale přestává platit nejpozději v předposlední epizodě, kdy už divák opravdu musí tušit, kdo to všechno spískal, pokud nemá hlavu strčenou v řitním otvoru. Na závěr se samozřejmě servíruje jeden poslední (nicméně znovu tušený) zvrat, který však není koncem. Což je v době, kdy je rušení seriálů na streamu bez jejich řádného ukončení běžnou záležitostí, docela k ničemu.

Největším problémem seriálu je to, že dialogy, cestování mezi časovými/dějovými/místními rovinami a i ty dostatečně dramatické momenty působí ve většině případů jako vycpávky. Postavy se setkávají, vedou zbytečné rozhovory u lodního zábradlí, předkládají nám vzpomínky na hříchy a tragédie své minulosti, jenže u většiny z nich je vám to úplně jedno. Postavy často chodí a běhají chodbami lodi bez jakékoli snahy to alespoň kamerově nějak ozvláštnit. Vznikají vztahy bez zjevného smyslu a důvodu. Možná to všechno někdo řídí a dozvíme se to v druhé řadě (pffff!). Shrňme to tak, že třídílná minisérie či dvouapůlhodinový film s třetinou postav by pravděpodobně fungovaly mnohem lépe. Pokud někoho baví zastavovat si záběry, hledat mizící a znovu se objevující obrácené trojúhelníky a další vychytávky, pak si možná pošmákne. Úroveň celku však jakýkoli takový detail nevylepší.

Jestli je potřeba Netflix za něco pochválit, pak jsou to herci a mnohojazyčnost seriálu. Všichni herci jsou natolik působiví, aby unesli fakt, že jejich postavy jsou často zkratkovité, téměř pořád naštvané, deprimované či na pokraji psychického kolapsu. Jestli byla cílem toho, že se mluví anglicky, německy, švédsky, čínsky či francouzsky inkluze národnostní či rasová s cílem zasáhnout co nejširší publikum, nevím, a je mi to jedno. Těší mě slyšet tolik jazyků v podání rodilých mluvčích a vnímat mimo jiné poselství, že některé emoce jsou srozumitelné i v případě, že si navzájem nerozumíme. Mezi jednotlivými jazyky se přeskakuje tak rychle a plynule, že ani jejich případná znalost diváka nejspíš neušetří čtení titulků. Slyšte od někoho, kdo má od Tarantina nejraději Hanebný pancharty a jejich výsměch divácké lenosti.

Seriál určitě lze závěrem označit za lehké zklamání. Očekávání byla krocena a stejně nebyla naplněna. Ani plusové body za práci s Platónovým Podobenstvím o jeskyni na více než lehký nadprůměr nestačí.