Jednodušší, nebo vyloženě primitivní/raw black metal mě baví jen opravdu výjimečně. Apriori mi nevadí jednoduchost jako taková, ale jen naprosté minimum kapel z tohoto odvětví dokáže v rámci té jednoduchosti opravdu dobře skládat a přesvědčivě to i podat (ať už jde o nápady, říznost, provedení, atmosféru, hypnotičnost atd.). A jednou z těch výjimek jsou právě belgičtí Alkerdeel, kteří všechno tohle zvládají výtečně a ještě leccos navíc. No, vlastně už jsem to všechno stručně shrnul  v reportu z Roadburnu, kde jsem se naplno stal jejich příznivcem, takže to jen rozvedu a aktualizuji.

Největší změnou na Slonk oproti předchozím deskám je, že už tady nenajdeme extrémně pomalé, drtivé pasáže á la blackened Burning Witch/raní Khanate, ono už na předchozí desce Lede jich bylo pomálu. Ten sludge/drone/doom tady ale místy, minimálně ve zvuku, pořád přítomen je, nejvíce v první skladbě Vier. Ta začíná jemným, ambientně-psychedelickým intrem, které na přání kapely složili spříznění krautrockeři Stadt, v jejichž studiu se album nahrávalo (více v rozhovoru). Až po dvou minutách (a čtvrt) se do toho opřou Alkerdeel. Více jak polovina skladby se nese v pomalejším tempu, zahlédl jsem někde označení „doomed black metal“, což je celkem výstižné. Tahle část mi do jisté míry připomíná i staré, syrovější Oranssi Pazuzu, mimo jiné i díky výrazné (byť by basa mohla být v mixu i trošku víc) probublávají basové lince (je ale rovněž jasné, že tu má někdo rád VBE a Fleurety). Alkerdeel zní ale víc hnusně a temněji, prostě pořád jako black(/doom) metalisti, kteří ale mají rádi mj. i krautrock (ten vliv je lehounce cítit i v dalších skladbách). Tuhle „humusáckou psychedelií“ po páté minutě pročísne úderná sypačka… no, já bych se už nebál říct typicky „alkerdeelovská“. A v poslední třetině skladby už se stabilně zatápí pod kotlem o šestsetšedesátšest.

V hudbě Alkerdeel jsou slyšet staří Darkthrone, zvláště druhá Eirde (a mj. srovnej úvodní riff znovu s Myöhempien… na debutu OP) jede v duchu ukrutně nasypaného hypnotismu, upomínajícího hlavně na Under a Funeral Moon, ale čerpají i ze samotného dna žumpy (mimochodem - alkerdeel je starý vlámský výraz pro fekální cisternu, kterou se hnojí pole) - bestiálního black(/death) metalu Beherit (/ Archgoat / Blasphemy), kterému se většinou vysmívám. Ovšem tak, jak tenhle vliv uchopili, s ostatním mísí a rozumně dávkují Alkerdeel, tak takhle to funguje i na mě (mnohem líp zahrané, zvuk, švih, nápady, vokál). Občas ale Rik sáhne k disonancím blížícím se Blut Aus Nord, nebo i Portal. A zběsilostí to někdy není daleko od Katharsis. Nieke sype opravdu přísně (a má solidní výdrž), baví mě jeho občasné „fenrizovské“ akcentování/trestání činelů, v několika místech Eirde (nejvíc v závěru) je ten příval energie takový, že… no už teď mě z toho kotle všechno bolí :). Velkým plusem je i Jeroenův ohavný, asi by se dalo říct psychopatický a poměrně variabilní řev, navíc má vytříbený cit pro správně načasované a procítěné „ugh!“ („uuaaargh“ apod.).

Když jsem poprvé slyšel úvodní riff k Zop (sdíleli ho na FB jako záznam ze zkušebny), tak jsem si myslel, že je to jen nějaká sranda. Tady se jde opravdu na kost - k tupacímu black-punku Ildjarn (nebo znovu - jisté pasáže z UaFM, či z novějších kapel - Bone Awl). Ale musím nakonec uznat, že je to vlastně, řekněme „retardovaně“, chytlavé a na koncertech to bude (po pár pivech) jasná hitovka. Navíc tahle skladba je co do změn temp možná nejdynamičtější a nedivil bych se, kdyby jí někdo považoval dokonce za nejlepší. Poslední Trok se nese v trochu podobném duchu jako Eirde, ale přijde mi taková víc „epická“ a náladově trochu jiná, jako bych tam místy slyšel i De Mysteriis…, nebo i nějaký závan melancholie, byť je to pořád solidní rubačka.

Nějaké malé výhrady bych měl ke zvuku, který se mi sice líbí, je to špína jaksepatří, i když pořád dostatečně čitelná a „průrazná“, ale zvuk mi přijde trošku plošší (masteroval G. Chandler). Nicméně zrovna v tomhle případě ten „wall of sound“ efekt není úplně na škodu (podobně jako třeba u posledních Impetuous Ritual). Kromě baskytary (jak už jsem výše zmiňoval) by někdy mohl být v mixu trošku víc i virbl. Ale to jsou víceméně detaily. Naopak samozřejmě chválím suché kopáky!

Při prvních posleších jsem si říkal, že mě Lede bavilo víc (ale to jsem si zpočátku u Lede o předchozích deskách říkal taky) a že tu vlastně není (téměř) žádný posun (jen, že je to opět o něco lépe zahrané). Po čase už si první tezí nejsem jistý a s tou druhou už nesouhlasím vůbec. Ovšem předchozí deska rozhodně vede po grafické stránce, oproti prdícímu čertovi je to tentokrát výrazně slabší (byť proti tomu coveru vlastně nic nemám a obecně je mi vizuální stránka Alkerdeel sympatická).