Dva kusy hnusu, oba z divokého amerického západu, resp. středozápadu, spojily své síly, aby ty z nás, kteří by snad zapochybovali, ujistily v tom, že „Life is Short, Life is Shit and Soon it will be Over“, jak hlásá název jedné ze skladeb služebně starších FISTER z Missouri. Od roku 2009, kdy vznikli, vydali dvě LP desky (a třetí vyjde co nevidět), několik EP a splitek.

Fister hrají zkázonosný sludge/doom metal té extrémnější (byť ne úplně nejextrémnější) provenience, uctívají Satana a Charlese Bronsona. Již zmíněná „Life is Short…“ začíná, jak se sluší a patří, kytarovou vazbou a pískáním, přidávají se dunivé, krapet „šamanské“ bicí a houstnoucí napětí protrhne až krátce po druhé minutě mocný kytarový riff. Ouška potěší řezavý zvuk kytar a zanedlouho i opravdu zlověstný vokál. Ten mi připomíná jakousi mutantní kombinaci Aina z Celtic Frost (myslím tím extrémní polohy jeho vokálu na Monotheist) s Chandlerem z Cough, ke kterým mají Fister vlastně blízko i co se týče hudby celkově. Druhá skladba začíná snad v ještě nenávistnějším duchu, aby se v půli třetí minuty trochu překvapivě uklidnila a přelila do jemnějšího, i když stále temného vybrnkávání, zlehka podbarveného klávesami. Pokračuje se snad až v post-rock/metalové gradaci, byť je atmosféra pořád především temně doomová. Jo, byť se nejedná o nic mimořádného, je to dobré a funguje to. Nové album, které vyjde ke konci dubna, si rád poslechnu.

72%
 
 
Druhou stranu splitu okupují coloradští hnusáci PRIMITIVE MAN. Jejich (předpokládám) hlavní (chorý) mozek, kytarista a „zpěvák“ Ethan McCarthy (alias ELM) již dříve chrlil své ohavnosti v dnes už seitanžel nefunkčních a mnou velmi oblíbených Clinging to the Trees of a Forest Fire (ne, překvapivě vůbec nešlo o post-rock). Clinging… produkovali ničivou, temnou a disharmonickou směs grindcore, death a sludge/doomu metalu. PM jsou ušislyšně jejich pokračováním, i když se výrazně ubralo na grind/deathových sypanicích a převahu zde mají sludge/doomové tryzny. Debut PM Scorn (2013) mě svého času bavil především slušnou dávkou misantropie na něm obsaženém, snad by se dalo mluvit i o jistém „blackened“ odéru. Od té doby vydali 4 splitka (mj. s Hexis), demo, singl a EP. Zvuk mají oproti Fister drtivější, asi i ještě podlazenější a používají disonantnější akordy. Atmosféra je tu povětšinou ještě bezútěšnější a dusivější než u kolegů, ale dovedou i nakopnout pomocí trochu rychlejších, crust/punkovějších temp jako ve druhé skladbě 4330, v těchto chvílích připomínají i kvltovní doom/deathaře Winter (či jejich epigony Coffins). Ve stejné skladbě se dočkáme i krátké sypačky, což funguje, spolu s občasnými přechody, jako vítané oživení této mrtvolnosti. Vokál je zkrátka nádherně zvrácený, řekněme „šťavnatě“ gutturální, Ethanovi ty ohavnosti, které na nás chrlí, člověk lehce věří.

Není příliš na místě namítat, že jejich hudba je vlastně velmi jednoduchá (koneckonců, od kapely s názvem Primitive Man by něco složitého čekal snad jen blázen). Spíš je trochu škoda, že od doby debutu, který mě bavil o něco více, než skladby na recenzované desce, je vývoj jejich hudby vlastně naprosto minimální, pokud vůbec nějaký, byť uznávám - jejich recept je stále dosti dobře funkční a pokud má člověk chuť zabřednout do přesvědčivě temného a extrémního sludge/doomového marastu, neměl by být zklamán.

74%

Zabřednout do bahna můžete spolu s oběma kapelami i živě a to už tuto neděli 12. 4. v pražské Modré Vopici.