Záběr britského (nejen) basklarinetisty Garetha Davise je skutečně široký. Je uznávaným interpretem moderní klasiky / současné (vážné) hudby, vystupuje jako sólista i s orchestry, nové skladby pro něj složili skladatelé jako Jonathan Harvey, Bernard Lang, Salvatore Sciarrino, Peter Eötvös atd. Jeho diskografie čítá desítky spoluprací s mnoha známými jmény v rámci ambientu, noise, (free) jazzu, volné improvizace, experimentální hudby (Aidan Baker, Merzbow, Elliot Sharp, Frances-Marie Uitti atd.). V loňském albu listopadu jsem se trochu podivil, že má (měl) pouze jednu sólovku - Filament. Ta je pro mě jednou z nejlepších ambientních desek posledních let, možná i všech dob (v širším výčtu). Deska, které vlastně nemůžu (skoro) nic vytknout, kromě neurčitého pocitu, že bych chtěl ještě něco víc. No a lup ho, o měsíc později mu vyšla sólovka druhá.

I když sólovka… In Vivo je jednak provázána s knihou fotografií Klavdije Slubana, které zachycují vězení a mladistvé vězně ve Francii a v Salvadoru. Což může být pro někoho zajímavé, osobně dávám přednost vnímaní hudby bez této spojitosti a koupil jsem si jen vinyl bez knihy. No a za druhé, Davis si k nahrávce přizval své prověřené spoluhráče - Stevena R. Smitha (mj. Hala Strana), Rutgera Zuydervelta (Machinefabriek) a Robina Rimbauda (Scanner), se kterými již několik společných desek nahrál. Všechnu, nebo většinu (?) hudby složil Davis, desku i sám mixoval (masteroval Giuseppe Ielasi), takže to sólovka (do značné míry) vlastně je.

Vše, co na nahrávce Davis hraje na basklarinet, mi přijde nádherné. To se sice odvíjí už od moji posedlosti („“) zvukem onoho nástroje, ale jde samozřejmě i o volbu tónů, způsob jak Gareth zvuky a melodie kombinuje, vrství a upravuje pomocí efektů. Táhlé, droneující tóny, skřípavé "štěky" a "fuky na prázdno" (bez tónu, nevím jak to jinak nazvat), ale i krásné, melancholické melodie, místy zavánějící Předním východem (možná Arménie - duduk, nebo Indie, nebo jiná Asie?), např. ve druhé skladbě.

I vklad Stevena R. Smitha a Machinefabrieka hodnotím jednoznačně kladně. Smith ve druhé skladbě (tak trochu jako v Hala Strana) dronuje na cello, asi přes nějaký efekt, působí to psychedelicky, terénní nahrávky hlasů lidí a pouličního ruchu dotváří atmosféru (Asie, případně Střední Amerika?). V následující skladbě Steven drnká na naechované psaltérium - středověký strunný nástroj se zvláštním, pěkným zvukem. A do toho prší. I Zuyderveltova ambientní, chladná elektronika se zvukem basklarinetu ve čtvrté skladbě souzní výtečně, žádný zvuk neruší.

V nejdelší, páté části hraje Gareth sám - částečně to připomíná Filament, nějak mi to evokuje velryby (jejich zpěv i jiné zvuky co vydávají), Davis tu ale hraje i více melodicky, doplňuje vhodně zvolenými beaty a elektronikou. Asi jedinou skladbou, ke které mám nějaké výhrady, je ta úvodní. Rimbaudův modulární synťák tu připomíná některé polohy Fennesze (glitche, jemná noise-zrnitost atd.) a zvláště v kontrastu s basklarinetem vynikne jeho (lehká) umělost. Nejdřív mi to vyloženě vadilo, s odstupem říkám - zajímavé, ale sedí mi to spíš tak napůl. V noiseovém závěru desky, který tvoří Gareth, Scanner i Machinefabriek mi symbióza synthu a elektroniky s atonálními (noise) zvuky basklarinetu vyhovuje více. Klidně se mohli pánové odvázat a zahlučet i víc, ale je to dobré i takhle.

Filament byla dokonalejší, vlastně bezchybná, ale In Vivo je zase rozmanitější, barevnější. Deska, kterou můžu poslouchat na repeat třeba 2-3 hodiny (což platí i pro Filament) a pořád mě baví (často si jí pouštím bez první skladby). Znovu je tu sice ten pocit, že by to snad mohlo být ještě nějak lepší, silnější, že bych chtěl něco víc, ale asi zbytečně čekám na "ohromení", které se už nikdy nestane, protože už jsem (cca) podobné hudby slyšel moc?

In Vivo by nepochybně patřila do loňského TOP 5-6, ale dostal jsem se k ní pozdě. To je tak, když něco vyjde 20. prosince.