Kdyby se mě někdo zeptal, jestli si ještě vzpomenu na nějaký koncerty ze Sedmičky ze začátku tisíciletí, neváhal bych a vypálil – jasně, Daughters a Genghis Tron, oboje srdcovky, co lámaly mathcorový zvyklosti. Skok o patnáct let dopředu, a obě kapely se vrátily po delší odmlce. Očekávání velký, změny taky. Na návrat Daughters jsem byl nažhavenej a s You Will Not Get What You Want to dopadlo skvěle. Stejně tak u Genghis Tron. Jakmile jsem si přečetl, že chystají návratovku Dream Weapon, nepochyboval jsem, že do ruky vezmu pero. A vzpomněl jsem si, jak Vaněna po desátým pivu na Sedmičce cirka 2010 četl budoucnost z pivní pěny. Nepamatuju si už přesně, co na Genghis Tron pokřikoval, ale bylo to něco ve stylu “ty vole, z vás budou hvězdy”.

Ale pěkně popořadě. Už od první singlovky Dream Weapon bylo jasný, že Genghis Tron vyměkli, místo cyber-grindovejch jatek tu máme popinu, co jde na ruku daleko širšímu posluchačstvu. Což potvrdil i druhej singl Ritual Circle, kterej se pohybuje někde na hraně krautrockovýho namotávání, zasněnějch syntetizátorů á la Tangerine Dream a hitovek ze soundtracků Johna Carpentera (Assault on Precinct 13). To, že se v tomhle duchu ponese celá deska, pak už mohlo překvapit jen málokoho – místy tanečnější, místy zamyšlenější chytlavá rock-o-tronica. A tak se sluší zeptat na několik otázek.

Jsou to pořád Genghis Tron? Z kapely odešel původní zpěvák Mookie Singerman, nahradily ho melodický zpěvy, automat nahradily živý bicí, metal víceméně kompletně vypadl z rovnice. Tolik změn, že se vnucuje otázka, jestli novej materiál má smysl dál vydávat pod stejným jménem. Ve zkratce – má. Těch věcí, co plynule navazujou na předchozí tvorbu, je víc. Divně porouchaná rytmika, která je i přes živý provedení plná překvapivejch akcentů, a zachovává si řekněme trochu robotickej nádech. Zacyklený syntetizátory, který se hypnoticky vrstvěj s kytarou. A v neposlední řadě snaha stavět chytlavý melodie proti zneklidňujícím, místy až trochu zlověstným podkladům (ačkoliv ten neklid je na Dream Weapon spíš podprahovej, a občas se zbytečně vytrácí).

Je Dream Weapon dobrá deska? Je. Zejména v momentech, kdy se plně soustředí na zneklidňující krautáž. Když se synťáky a kytary začnou namotávat a vrstvit, k tomu se přidá nějakej trochu zlověstnej podmaz a chytlavá melodie, člověk se ponoří raz dva. Perfektní příklad je dvojice skladeb Ritual Circle a Single Black Point (jejíž závěr je asi nejokatější odkaz ke starší tvorbě Genghis Tron), kde je kejvání hodinek ze strany na stranu fakt omamný. Hlavním problém je, že se občas sladí až příliš a zapomíná se na budování zneklidňujícího protikladu. To je částečně daný tím, že synťáky místy při hledání silný melodie sklouznou za hranu snesitelnýho patosu, částečně tím, že je tady příliš sladkejch vokálů, s těma se teda mohlo víc šetřit. Když se tyhle cukernatosti sejdou na jednom místě, jako třeba v závěru Pyrocene, tak se začne hudba rychle zajídat.

Budou z Genghis Tron hvězdy? Sám jsem zvědavej, jestli se Vaněnovo proroctví vyplní, protože Dream Weapon je určitě nejpřístupnější věc, co kdy nahráli – ten potenciál oslovit širší veřejnost je vcelku slušnej. Až se zase začnou jezdit koncertní šňůry, tak bych si tipl, že Genghis Tron uvidíme ve výrazně větších prostorech než na Sedmičce.