K novince dánů Hiraki jsem si hledal cestičku dlouho. První poslechy byly zmatený, jednou jo, jednou ne, dost záviselo na náladě. Na papíře by se mi to líbit mělo, vlivy Genghis Tron, Street Sects, novejch Daughters, to by neměl bejt špatnej koktejl. Ale poměry jsou tady nějak divně, navíc pod kvalitní kořalkou je cejtit levnější, nasládlá pachuť post-hardcoru (ano, donutil jsem se poslechnout pár písniček od Bring Me the Horizon a Sky Eats Airplane, abych se ujistil, že se mi to nezdá) - sakra, doufal jsem, že tenhle žánr už je definitivně mrtvej, tady fakt není co křísit. Takže rozporuplný pocity, další poslechy, tříbení názoru, u týhle desky mi to trvalo překvapivě dlouho.

Nakonec jsem se do Stumbling Through the Walls dostal, a ta práce za to stála. Zejména díky tomu, že Hiraki se na novince nebojí experimentovat a zkoušet nový věci – směs napříč žánry, která sice nemusí vždycky chutnat, ale vlastní ksicht jí neodpářeš. Srážka cybergrindu, industriálu, noise rocku a (post-)hardcoru má rozmanitý, často nevyzpytatelný výsledky – od jedovatě plíživejch kousků (úvodní Common Fear), přes nakoplý hitovky (dvojka Wonderhunt), až po rozsypaný experimenty (Peach Lung). A když se dávkování vlivů povede, tak je to radost poslouchat – třeba právě Wonderhunt kříží starý Genghis Tron s hardcorovou riffáží a šlape parádně.

Problém je, že ideální dávkování se povede jen občas, a rozmanitost tu trochu zavání nerozhodností, co vlastně chtějí Hiraki hrát. Třeba nejdelší věc na desce, New Standards, se snaží o zlověstnej industriál, ale děje se toho příliš málo – hlavně dramatičtější momenty, kdy se začne hrotit hluk, jsou až zbytečně přímočarý a docela levný. Naproti tomu následující Blossom Cuts je trošku přeplácaná – rozdrobená rytmika si úplně nesedí s dusavou riffáží á la poslední Daughters, který by prospěl přímočařejší doprovod (ten synťákovej trilek nakonec radši neřeším). U elektronickýho experimentu Peach Lungs přemejšlím hlavně o tom, proč tu vlastně je. Je tady prostě až příliš sladkostí na výběr a některý jsou výrazně lepší než ostatní.

Nicméně odvaha pro mě nakonec převažuje nad nevyrovnaností a cestičku ke Stumbling Through the Wall jsem si nakonec vyšlapal. A myslím, že se k ní občas i rád vrátím.