Leden bývá měsíc dohánění restů a účtování. Zatímco doplňovat sbírku tím nejlepším, co v roce loňském uteklo, je pro uši radost, rozpočet to zabolí. Je nicméně nutné propátrat co možná nejobskurnější žebříčky, aby neunikla žádná nahrávka. U Hollow Woods, kteří se nejedním takovým obskurním žebříčkem mihli, byla od počátku velká šance, že mě zaujmou. Minimalistický obal, spolehlivý vydavatel Signal Rex, země původu Finsko, to je kombinace, která snad ani nemůže zklamat. A opravdu nezklamala.

Hollow Woods se představili již dvěma demy v letech 2018 resp. 2020, ale pořád je to pro mne na finské blackové scéně nové jméno, nu a důsledná anonymita mi neumožňuje říct o tvůrcích cokoli. Dovolím si pouze říct, že nejspíš nepůjde o úplné nováčky, na to je materiál až příliš zralý a rutinérsky zahraný.

To nejzajímavější na Hollow Woods pro mě je, jak mě dokáže do svých tenat pomalounku vlákat. Při prvních dvou skladbách si pravidelně říkám – vždyť to je celkem průměrný matro, zvuk z žánrových mezí nijak nevybočuje, bylo vážně nutné si to kupovat na asfaltu? Ale někdy kolem bölzerovské halekačky ve druhé A Frozen Glance zpozorním, při třetí Evergreen Vigil se zaposlouchávám naplno. Poslední dvě písně už se kývám v transu do rytmu, ať chci nebo nechci. Z materiálu vysloveně zebe v uších a chladný melodický black metal spolehlivě posluchače namotá. Je to tak trošku Drudkh a malinko starých Ulver, nejen vizuál trochu připomene krom Drudkh i další chladné a hypnotické projekty Romana Saenka. Přiznaná je také inspirace tvorbou sympaťáků Borise Podsobljajeva a Jevgenije Jelmanova (oba již ve Valhale).

Hollow Woods jednoduše řečeno nepřekvapují žádnými novotami, „jen“ dokonale odfachají 40 minut nenávistného black metalu, který je ponejvíce melodický a atmosférický. Lyrická inspirace expedicí Kaie Donnera, finského etnologa na Sibiř, tedy vydala ještě po téměř sto letech jedno neblahé dědictví.