Asi už nikoho nepřekvapí, že jsem se během první prosincové soboty opět vypravil do rakouského Welsu na Celebrare Noctem festival. Letos se jednalo o mou pátou návštěvu této jednodenní akce, která se tentokrát konala už pošesté. Výběr kapel se, jak je zvykem, podařilo pořadatelům poskládat hodně slušný. Základ tvořilo turné Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, které doplnily exkluzivně pozvané warmetalové mlátičky Blasphemy a Black Witchery, Norové Ritual Death, italský kult Mortuary Drape a místní Hagzissa. Osobně jsem byl nejvíce zvědavý na to, v jaké jsou formě Dødheimsgard, a taky jsem doufal, že si aspoň trochu narovnám páteř v kotli. Celebrare Noctem byl totiž letos poprvé za svou existenci vyprodaný. Čekal jsem tedy, že se mezi návštěvníky, kteří se na blackmetalových koncertech chovají jako ve školce, objeví aspoň pár fanatiků.
I když ale bylo vyprodáno, na drtivou většinu kapel v sále až tak natřískáno nebylo. Pořadatelé dostali celkem dobrý nápad vytáhnout hodně věcí mimo sál. Až na kapelní merch byla tentokrát všechna distra ve venkovním stanu, vedle kterého bylo i nějaké občerstvení, další výčep a nějaké místo na sezení. Za tohle rozhodně palec nahoru, protože většina lidí stejně vždycky po kapele vypadla ven kecat nebo kouřit, takže se vnitřek budovy aspoň trochu vyprázdnil. Nevýhodou budiž, že v sále nebylo tentokrát žádné místo na sezení, a pokud se vám nepodařilo ukořistit pár centimetrů na jednom z volných stolů, jediným místem k odpočinku byla podlaha.
Na místo konání jsem se tentokrát mimochodem nevypravil z ČR, ale z Vídně, kde jsme strávili s Jánětem pár předchozích dnů a navštívili zde koncert Cult of Luna. A vlastně to bylo poprvé, co jsem se pohyboval mezi těmito rakouskými městy vlakem. Byl jsem docela překvapený, jak to na jejich železnicích fičí (vlak jel téměř stále kolem 200 km/h), a z centra hlavního města jsme byli ve Welsu bez přestupu zhruba za hodinu a půl. Díky troše volného času jsme zvládli prolézt malé centrum, kde tedy kromě pár hezkých věží není moc co k vidění a zapadli jsme na oběd do místního pivovaru Gösser Bräu. Nějak úžasné pivo nečekejte, ale pokud chcete něco poživatelného, kde se i solidně nacpete, klidně mohu doporučit.
Ve tři odpoledne, ještě před začátkem první kapely, zaplnili sál lidé z Funkenflug Society. Ti si tentokrát připravili úvodní ceremonii, což bylo trochu temnější provedení Mikuláše, tedy spíše čertů. Několik rohatých bestií se zapálenými ohni se shromáždilo uprostřed klubu, do toho po sobě cákali krví a jakýmsi dalším bordelem. Udělali trochu hluku a odešli. Nic, z čeho bychom si odnesli silnější zážitek, ale poměrně hezké.
Ještě před tím, než všechny obludy vypadly z klubu, začala hrát na pódiu Hagzissa. Tato vedlejší kapela Bastiana z Kringy letos vydala své první album They Ride Along, které odehrála skoro celé. Jedná se o dost úderný, místy příjemně splašený a hlavně poměrně zábavný black. Velký prostor zde dostávají variabilní vokály, které hudbu nejen dobře doplňují, ale kolikrát tvoří i nosné jádro skladeb. Instrumentální složka, i když dobře zahraná, zůstává věrná kořenům žánru a nebojí se heavy-blackových kytarových výjezdů a skočné rytmiky. Z určitého úhlu pohledu přistupují Hagzissa k black metalu podobně jako Malokarpatan, byť značně po svém. Sice musím říct, že setkání v Bruselu, kde jsem je viděl poprvé, na mě zanechalo ještě silnější dojem, i tak ale Hagzissa řadím spolu s Kringou mezi rakouské kapely, na které se v budoucnu rád znovu podívám.
Druzí Matterhorn pro mě byli asi nejméně zajímavým jménem dne. Tito Švýcaři očividně hrát umí. Jejich thrash rovněž není nejstupidnější a kolikrát mají zajímavě propletené kytarové postupy. Trochu tedy chápu, jak se na turné s Dødheimsgard a Bölzer dostali, a to nejen díky stejné zemi původu. Na druhou stranu, šílenost jako třeba Vektor to furt ani zdaleka není, a když zavítali do hellhammerácky lopaťáckých pasáží, rychle přestávali bavit. Jednalo se navíc o kapelu číslo jedna, co jsem byl ochotný oželet, takže asi v půlce setu se jdeme kouknout na merch.
Před koncertem Blaze of Perdition jsem byl poněkud rozpačitý. Poláci mají docela fajn alba, především poslední deska Conscious Darkness je docela fajn progresivně znějící atmosférický black. Jedná se ale spíše o poslechovou záležitost než hudbu na paření, čímž docela utrpěl jejich koncert s Ulcerate a Outre v Modré Vopici před dvěma roky, kde působili jako chudší příbuzný. Musím ale říct, že tentokrát mě fakt mile překvapili tím, jak dobrý set zahráli. Okay, člověk se sice musel na jejich hudbu docela soustředit, ale spolu s dobrým zvukem to v Rakousku fungovalo. Hodně precizně odehrané, dobře odeřvané, a vůbec nevadilo, že hráli nějaký nový materiál a songy, které neznám. Vybavím si asi jen závěrečnou skladbu Detachment Brings Serenity, ale i do zbytku se dalo poměrně dobře ponořit a užít si jej.
Jedním z vystupujících, na které jsem se nejvíce těšil, byli ale Ritual Death. Projekt lidí z kapel jako Mare, Dark Sonority, Whoredom Rife atd. v čele s Luctusem, který si mimo jiné vyřvává hlasivky také v Darvaze. Během dohrávajícího intra, které tvořila skladba You Want It Darker od Leonarda Cohena, nastoupila tato norská čtveřice na pódium se skladbou Goat. Altar. Sacrifice a já měl pouze jediné přání – ať je to aspoň trochu nahlas! Ritual Death jsem totiž měl možnost vidět už letos v Bruselu, kde tedy předvedli skvělý, ale příliš tichý koncert. Tentokrát to sice bylo o něco lepší a v průběhu setu se hlasitost stále stupňovala, ale pořád tomu kurva něco chybělo. Tento primitivní black/death sice může být zahraný sebelépe, ale když pořádně nekope z repráků, žádaná agrese se nedostaví. Přitom bych řekl, že zde druhá kytara není až tak potřeba, protože basová linka zhutňuje hudbu dostatečně. Dalším negativním faktorem, který koncert dost kazil, byl typický dav rakouských fotografů, který místo toho, aby si tenhle nářez užil, věnoval veškerou svou pozornost tomu, aby si co nejlépe vyfotil Luctusovu lebku, kterou měl přidělanou na obličeji. Těch lidí, kteří se spolu se mnou snažili aspoň o nějakou výměnu energie mezi kapelou a publikem, bych napočítal na jedné ruce. Ať ale jen nepičuji, Norové se s tím moc nesrali a koncert odehráli dost solidní. Třeba Ceremonial Crypt Desecration byl fakt strašný námrd, a těch songů by šlo zmínit více. Jen by to chtělo ideálně malý klub s pořádně ohuleným aparátem, několik násilných fanatiků, a jednalo by se o gig, na který jen tak nezapomeneme.
Vzhledem k tomu, jak zněli Ritual Death a vlastně i další kapely festivalu, vůbec nechápu, co se stalo se zvukařem během Bölzer. Dalo by se říct, že nazvučit jednu kytaru a bicí není až takový problém, ale takhle zmrvenou hlukovou kouli jsem u této švýcarské dvojice ještě nezažil. Jediné, co lezlo ven, bylo hlasitě zahuhlané dunění a vokál. Neznat většinu songů téměř nazpaměť, kolikrát vůbec nepoznám, co hrají. A když jsem váhal i u takové Coronal Mass Ejaculation, tak je něco fakt špatně. Jak ale hodně lidí v dnešní době nadává na frontmanův čistý vokál, tak musím říct, že v daný moment to docela zachraňoval. Hlavně v pasážích, kde má KzR rychlejší frázování, mě fakt bavil. A u letošní Lese Majesty to platí ještě mnohem více než u předchozí desky Hero. Z nové nahrávky nejspíše odehráli všechno a myslím si, že se jedná o údernější materiál než na první řadovce. Třeba Ave Fluvius! Danú Be Praised!, kterou hráli na závěr, má docela krutý rozjezd, ale i zbytek skladeb je fajn. Škoda jen, že to na koncertě znělo, tak jak to znělo.
Naštěstí v případě Dødheimsgard byl zvuk naprosto skvělý. Dalo by se říct, že byli na nazvučení nejnáročnější kapelou festivalu, ale zněli ze všech nejlíp. A když klapl zvuk, jediná zbývající otázka byla, jaké budou vokály? Po odchodu Aldrahna se o zpěvy stará sám Vicotnik, který sice nějaké zkušenosti se řvaním má, ale když zpíval některé songy na poslední zastávce v Praze, žádný zázrak to nebyl. V poslední době ale opět řve na koncertech s Ved Buens Ende a postaral se také o vokály na nahrávce Dold Vorde Ens Navn, nějaké zlepšení šlo tedy očekávat. DHG mají mimochodem také nového bubeníka, ale jelikož jsme viděli, jak Øyvind exceluje u Ved Buens Ende, nemělo smysl o jeho výkonu pochybovat. Ale zpátky k vokálu, sice jsem neměl možnost vidět Dødheimsgard s Kvohstem, s kterým to jistě bylo taky o něčem jiném, ale ze čtyř koncertů, na kterých jsem byl (předchozí tři odeřval Aldrahn), byl tenhle vokálně nejlepší. Šlo fakt poznat, jak na sobě Vicotnik mákl, protože to zvládl skoro tak dobře, jako předchozí zpěváci na albech. Jo, sem tam mu něco lehce ujelo, ale fakt nechápu, jak se mu podařilo barvou hlasu Aldrahnovi s Kvohstem tak přiblížit. Do toho dobrá artikulace a všechno, což při skloubení s komplikovanou hrou na kytaru určitě není prdel. Sice mu hodně vypomáhal druhý kytarista, ale stejně velký respekt. K tomu věnoval docela velkou pozornost zvukovým detailům, které si v minulosti na koncertech buď úplně odpustil, nebo je pustil ze samplů. Narážím například na začátek Shiva-Interfere, který s baskytaristou odehráli na klávesy, ke kterým se v průběhu koncertu ještě vrátili v rámci dalších skladeb. Hodně mě také překvapilo, jak ucelený a dobře fungující set zahráli i přes to, že došlo na songy ze všech alb. I když po sobě hráli En krig å seire z debutu a Aphelion Void z poslední desky, furt to šlo zázračně dohromady. Aphelion Void byl naživo mimochodem úplně super, mnohem lepší než God Protocol Axiom, který hrávali v minulosti. A to i přes svou patnáctiminutovou délku. Možná bych řekl, že na některých minulých koncertech bylo pár ještě silnějších momentů než tentokrát, ale když vezmu zábavnost koncertu od začátku do konce a celkovou kvalitu setu, tak tento rozhodně vyhrává. Na Vendetta Assassin, The Snuff Dreams Are Made Of nebo 21st Century Devil sice tentokrát nedošlo, ale zahráli ze Supervillain Outcast aspoň Ghostforce Soul Constrictor, což je taky super pecka. Z Monumentálně Posedlých thrashových sypaček zařadili The Ultimate Reflection a nechyběl ani největší hit z 666 International. Ion Storm odehráli včetně veškerých samplů a detailů, které tahle geniální skladba skrývá. Škoda, že DHG kvůli kratšímu festivalovému setu vynechali Sonar Bliss, na kterou na většině zastávek turné došlo. Závěr ale patřil mocnému songu Traces of Reality ze Satanic Art, kterým mě Norové dostali naživo už několikrát, a i teď se svým šíleným riffem byl jedním z vrcholů setu. Sice se mi během něj, pravděpodobně z důvodu nějaké virózy, kterou jsem v Rakousku chytl, udělalo najednou blbě a okamžitě jsem v sále hledal nejbližší pytel na odpadky, do kterého jsem vyprázdnil obsah žaludku, ale naštěstí jsem jej aspoň slyšel celý. I přes hozenou šavli jsem si ale Dødheimsgard skvěle užil z prvních řad a jednalo se určitě o jejich nejlepší koncert, co jsem zatím viděl, a nejlepší set celého festivalu. Takhle kapela je naživo prostě stále lepší a já se těším na to, až ji znovu uvidím.
Setlist:
A i přesto, že jsem si vlastně celé Dødheimsgard bez ohledu na incident během poslední skladby naplno užil, v následujících minutách na mě padla dost brutální únava, bolest celého těla a vlastně se ze mě stal docela slušnej chcípák. Black Witchery, během kterých jsem měl v plánu pozabíjet v kotli několik Rakušáků, sleduji tedy jako sráč raději s odstupem. No a vzhledem k tomu, že podobné kapely jen poslouchat a čumět na ně z dálky je docela na hovno, prožitek z jejich koncertu byl tedy poloviční. I tak ale odehráli šílený mrdanec, během kterého jsem měl silné nutkání do toho pseudo-kotle naběhnout. Z veškerých warmetalových mlátiček jsou Black Witchery jednou z nejnásilnějších, nejagresivnějších a nejfanatičtějších. Nebýt třeba takových Revenge, tak snad řeknu, že to je nejlepší kapela, během které se můžete totálně rozsekat. Jasně, je to totálně stupidní black/death mlátička, ale ta síla a posedlost, s kterou do davu pálí své pecky jako Desecration of the Holy Kingdom nebo Command of the Iron Baphomet, je prostě brutální. No co, zamačkávám slzu při vzpomínce na naprosto vražedný mosh, který proběhl na Black Witchery v Hells Bells, seberu poslední síly, abych aspoň ze slušnosti hrozil paroháčem nad hlavou, a doufám, že příště se to bez pořádných modřin neobejde.
Jestli jsem ale na Black Witchery tak tak stál, většinu Blasphemy už dávám jen v sedě jako totální sráč. Navíc jsem šel během jejich setu podruhé blít, což mě vysiluje už totálně. Ale z toho, co jsem slyšel, se rozhodně o průser nejednalo. Sice dát hned po sobě Black Witchery a Blasphemy na festivalu s docela rozmanitým line-upem je teda strašná blbost, protože ty dvě hodiny war metalu zněly skoro stejně a furt stejně stupidně. Navíc Blasphemy, i když jsou teda velký kult, takový námrd jako Black Witchery nehrají. A i když jich bylo oproti předchozí trojici na pódiu dvakrát tolik, zas o tolik hutněji nezněli. Sice bylo fajn, že oproti Never Surrender festivalu zde Nocturnal Grave Desecrator měl podstatně vytaženější vokál, ale Kusabs, který berlínský koncert pozvedl o několik úrovní nahoru, v Rakousku až v tak dobré formě nebyl. Odmlácené to teda bylo dost poctivě a v kotli se to sem tam taky hýbalo, ale v sedě si to člověk prostě moc neužije. Na druhou stranu, kdo může říct, že prozvracel Blasphemy? Ha!
Poslední kapelou byli Mortuary Drape, starý italský kult, který začínal hrát ve stejné době jako u nás Master's Hammer. Osobně jsem se na ně dost těšil, protože jsem je ještě nikdy neviděl. Vzhledem k tomu, že jsem byl už za pokrajem svých sil a zbytek výpravy chtěl jet pryč ideálně hned po Dødheimsgard, nakonec jsme na Italy nepočkali a odjeli ještě před jejich začátkem. Docela mě to sere, zvlášť když hráli set zaměřený na své první album All the Witches Dance a dle slov Bastiana to byl asi jejich vůbec nejlepší koncert. Hodně energie, skvělý zvuk a perfektní setlist se zkrácenými intry bez zbytečných blbostí. Ale co už, snad je uvidím někdy jindy.
S letošním Celebrare Noctem festivalem, i přes zdravotní problémy a problité Blasphemy, docela spokojenost. Je dobře, že se tahle akce pořadatelům konečně opravdu vyplácí a bylo vyprodáno, ale stále se tam dalo žít. Ty koncerty, co jsem viděl, byly povětšinou dost dobré a k většině kapel bych měl jen menší výtky. Nicméně Dødheimsgard! Tyvole, ti Dødheimsgard byli fakt tak výborní, že se tam vyplatilo jet už jen kvůli nim. Jsem tedy zvědavý, co za kapely domluví na další rok. Tahle prosincová blackmetalová tradice se mi líbí.
Vložit komentář