Leila Bordreuil je violoncellistka, skladatelka a „zvuková umělkyně“ z Francie, žijící v Brooklynu. Not an Elegy je její druhá sólovka, jinak má na kontě už 8 kolaborací, např. s Leou Bertucci, Zachem Rowdenem, Susan Alcorn, nebo třeba Tamiem Shiraishim (ex-Fushitsusha). Inspirována právě Tamiem, kterému je první část nahrávky věnována, se i ona vypravila na velmi málo využívanou stanici newyorské podzemní dráhy a nahrála tam necelých 20 minut dlouhou volnou improvizaci na violoncello.

Z nahrávky je (mj.) díky akustice stanice a pravděpodobně i tunelu(ů), ve kterých nástroj resonuje, cítit syrová, chladná, potemnělá atmosféra místa. Hudba, kterou Leila z violoncella vyluzuje, je čistě atonální, disonantní, abrasivní, místy bych s nadsázkou řekl, že nástroj mučí. Z její hry je znát značná hráčská zručnost, využití rozšířených technik (multifonika aj.). Především má ale neobyčejný cit pro práci s dynamikou a tenzí. I v tišších místech udržuje určitou hladinu napětí a díky nim pak agresivnější pasáže působí silněji. Občas si chvíli hraje s něčím jako „motiv“, pozměňuje ho, zrychluje, zpomaluje… Má to energii, nápady a spád, v pár chvílích bych se nebál říci, že je to celkem nářez a vymítání (ocenit by to mohl i třeba fanoušek Ehnahre). Neodpustím si své oblíbené klišé - takhle nějak by mohla znít hudba Ericha Zanna, kterou šílený houslista zaháněl noc co noc něco za oknem. A vzpomněl jsem si i na shoggothy, kteří se řítili antarktickými tunely a Lovecraftovo přirovnání právě k podzemní dráze – snaží se Leila zahnat (nebo přivolat?) něco z tunelu? No, spíš to bude abstrakce, ale… Atmosféru dokreslují i okolní „rušivé“ zvuky – vzdálené hlasy lidí a hlavně projíždějící a brzdící vlaky - s nimi se to vrzání obzvláště pěkně prolíná.

Druhá část Past Continuous je klidnější, droneující, ambientnější. Violoncellistka jí nahrála v chodbě/průchodu domu, kde bydlí a jako resonátor využila piano, jehož resonanční pedál zatížila cihlou. Zespodu tlačí basové pulsy a snad až někam do 8-9 minuty bych si ty zvláštní, „kovové“ zvukové barvy vůbec nespojil s violoncellem. Údajně zde nebyly použity žádné efekty, velkou roli hrají alikvóty a právě resonance (a rozšířené techniky). Doporučuju volume hodně doprava, pak všechny ty barvy lépe vyniknou (slyším tam mj. i fagot, který tam ale není). Místy je to vlastně docela psychedelie a v pár momentech se mi nechce věřit, že to vzniklo bez nějakých úprav. Jistý podíl na tom asi bude mít i věhlasný Rashad Becker, který nahrávku masteroval.

Ke srovnání mě toho napadá (resp. znám) jen málo: Frances-Marie Uitti, Daniel Meier (housle), Petals od Kaiji Saariaho (ale to je kompozice). V kontextu dechových nástrojů Gareth Davis, nebo Jeremiah Cymerman (taky většinou kompozice) a samozřejmě i Sax Solo Performance at Subway in NY od Shiraishiho, ale toho Bordreuil s přehledem trumfla. Pocit, že by For Tamio mohla (?) být ještě nějak lepší, silnější, tu sice trochu přetrvává, ale nevím – asi by to pak nemohla být improvizace, ztratila by se ta spontaneita a syrová energie atd. Každopádně se zařadila mezi nejlepší věci, které jsem v rámci (+-) podobné hudby slyšel. Co se týče Past Continuous, několik (více méně) temně ambientních/droneových desek, kde má hlavní slovo violoncello, nebo jiný smyčcový nástroj, mě dostalo víc (třeba Elegi, Deaf Center, Svarte Greiner, v případě klarinetu znovu Cymerman), ale nikde jsem asi neslyšel tak zvláštní zvukové barvy – ty jsou asi (nej)blíže některým věcem Deathproda. Několikrát jsem zkoušel u Not an Elegy něco dělat, ale nakonec stejně jen čumím do blba a poslouchám, nějak mě to záhadně fascinuje.

V dubnu jsem si na tom solidně ujel a po půl roce ještě víc. Asi k žádné letošní desce nemám tak málo výhrad. Určitě překvapení/objev (zjevení?), možná album roku.