Na jméno britské, v Berlíně usazené, (nejen) violoncellistky Lucy Railton jsem v posledních třech letech narazil už vícekrát. Nejdřív mi jí myslím „nabídnul“ Last.fm srovnávač jako nejbližší k Leile Bordreuil (asi jo, mj. obě nahrály „duet“ cella s projíždějícím metrem, už spolu i vystupovaly atd.).

Něco jsem zkusil, ale moc mě to nezaujalo (potenciál, fajn, ale…). Zpětně doceňuju její debut Paradise 94, který je hned na první poslech/y hlučnější a „živější“ než Corner Dancer. Nebo i improvizaci Subaerial s varhaníkem Kitem Downesem. Letos vyšly dvě nahrávky mnohem větších jmen, na kterých Railton hraje jako interpret - Does Spring Hide Its Joy od Kali Malone, na níž se podílel i (teď už) její manžel Stephen O'Malley. Ta druhá je Atlas od Laurel Halo. Obě se pohybují na pomezí ambientu, drone, moderní klasiky/současné kompozice apod. Does Spring… je minimalismus, na Atlas se toho odehrává víc. Pokud vás Corner Dancer (dále CD) nezaujme, ale máte rádi (mj.) violoncello v podobném kontextu, zkuste ostatní viz výše.

Corner Dancer je nahrávka, kterou je nutné poslouchat v té správné náladě (platí u všeho, ale tady ___!), v naprostém klidu, asi spíš na sluchátkách a nahlas. Vyžaduje i nějaké to soustředění. Dát si první poslech po cestě do práce byl skutečně hloupý nápad, utkvělo jen něco málo a odložil jsem jí. Jde o poměrně minimalistickou a redukcionistickou záležitost. Nejvíce opět stojí na využití a prací se zvukem violoncella.

Úvodní, nejdelší, titulní kus alba, začíná klidným brnkáním. Vynikne perfektní nazvučení a akustika – dojem, že je nástroj blízko uchu i prostorové resonance, se kterými se možná i nějak manipulovalo (mix J. Ginzburg z Emptyset, master A. Lubich). Relativní klid brzy začnou narušovat drsnější, abrasivní zvuky, drhnutí po strunách, lupání a jiné glitchové „šoky“, basové frekvence a další, enigma/akusmatické (musique concrète?) ruchy. Kolem poloviny se přidají i bezeslovné/citoslovečné, naechované i jinak manipulované vokály/zpěvy (Lucy) a pár mluvených slov (samply). Atmosféra je zvláštní, těžko popsatelná – osciluje mezi abstrakcí a temnějším zabarvením, duchařinou, příjemnou i nepříjemnou snovostí, klidem i napětím atd. Vlastně se tam toho děje tak akorát.

Druhá, nejkratší Not… se svištivě-kvílivými zvuky a zasněným zpěvem („“) pokračuje cca v duchu první. Suzy in Spectrum je hodně minimalistická. Opakující se, přerušovaný drone cella se proměňuje jen pozvolna, ale lze se na tom „zaseknout“ a vychutnávat decentní rozdíly v témbru/alikvóty. Held in Paradise kombinuje vrzání a resonance ve výškách s basovým dronem (synth?) - úzkost. Rib Cage dronuje níže, zemitěji, ten plný zvuk cella (dřevo a kov!) a probarvení je parádní, snad to vyznívá až lehoulince drone-folkově? Ve Standing Cadence mj. zaujmou až cinkavě kovové zvuky strun (konec krku/za kobylkou?), někde na desce má být i harfa a vielle (středověká viola) – možná právě tady? Something in the Heavens je možná nejvíc minimal z alba, ale já v tom slyším extrémně ořezaný, zredukovaný ambient doom jazz. Když člověk nastraží uši, dají se tam slyšet zajímavé detaily – což ostatně platí pro celou desku.

Blush Study z celku asi nejvíce vyčnívá. Začne švihavými (asi koňské žíně) a dalšími divno-zvuky, zasněný zpěv, glitche – ok, to už jsme slyšeli, ale pak nastoupí synťáky (Buchla, Roland 808) a až gothic/slowcore brnkání na kytaru (Petter Eldh). A je z toho hezká, decentní ambient/dream pop písnička. Synťáky pokračují někde mezi taneční hudbou (tady je ta corner dancer?) a Badalamentim a pak… konec. Celkem fór, dost zavádějící, ale i pochopitelný, vybrat zrovna tuhle skladbu jako vábničku.

Po prvotních rozpacích a zbrklém odhození se z CD vyklubala poměrně zajímavá deska se zvláštní atmosférou, která pozorného posluchače (ve vhodném rozpoložení) dokáže lecčím překvapit a až pohltit. Možná jsou některé kusy až moc úsporné, ale po přijetí té minimal/redukcionistické estetiky to vlastně celkem funguje. Upřímně jsem zpočátku nečekal, že si to poslechnu víc jak 3x a už jsem někde ve dvouciferným číslech. Kolegyně Bordreuil mě před 2 lety uhranula výrazně víc, debut Svarte Greiner kdysi též (atd.), ale i tvorba Railton má své kouzlo. A taky je jiná. No a sebestředné fotky interpretů jako titulku obalu obecně nemusím, ale na tuhle se kouká pěkně – nasvícení, zabarvení, výraz, atmosféra (živá, duch nebo socha?).