AddSatan: Druhý den po zaslouženém spánku se vydáváme poznávat krásy Wrocławi. Město má celkem dobře zachované historické jádro, dominují (novo)gotické cihlové kostely, ohromná gotická radnice na hlavním náměstí - Rynku a spousta starých pěkných domů s výstavnými, různobarevnými štíty. Občas dojem trochu kazí nějaká novostavba, ale tak je to už dnes skoro všude. Zaujala i budova Národního muzea zcela obrostlá břečťanem. V severní části města je příjemná chill-out-parková zóna rozkládajících se na několika ostrůvcích, vhodná k povalování a popíjení. Celkově se mi ve Wrocławi líbilo, všude tam jde v pohodě dojít pěšky, třeba i do ulice Bogusławskiego – což je taková polská obdoba ostravské Stodolní. Jednu stranu ulice tvoří domy a druhou železniční viadukt, do které je zabudováno obrovské množství hospod, barů apod. Už předem jsme si vytipovali příjemnou hospůdku, která se soustředí na minipivovary a po ochutnávce lze říci, že i v Polsku umí uvařit velmi dobré pivo. Navíc byla více méně po cestě do Firleje – kde se má odehrát dnešní koncert.

Firlej je celkem příjemný klub, který je vybaven dvěma sály – menším a větším. Ten menší pojme tak cca 50 lidí, většina seděla, na židlích nebo i na zemi, místo už bylo jen v první řadě těsně před kapelou, takže sedáme tam. Začínají britští POINO, hraji takový noise/math rock, v těch nejvypjatějších momentech snad až post-hardcore toho krapet divnějšího ražení, kořeny budou asi u věcí jako Slint, The Jesus Lizard nebo Shellac, rytmicky je to často o něco neposednější než zmínění, skladby mají ne až tak úplně předvídatelnou strukturu, ale pořád jsou to více méně (ne)normální písničky. Svou pestrou hrou mě zaujal hlavně bubeník, kytarista/zpěvák správně neuroticky polo-deklamuje/křičí, basák taky fajn, bavilo mě to celé. Zvuk super, trochu jsem se v přední linii bál hlasitosti, ale obavy byly zbytečné, vše bylo tak akorát. Fajn vystoupení v tom nejlepším slova smyslu.

Pokud se dá k Poino říct, že to bylo „krapet divnější“, tak následující Norové STAER už byla naprostá vyjetost z jiného vesmíru. Noise rock vlastně už ani moc ne, spíš najazzlá, rozstřelená, hluková hypnóza bez bližší škatule, příbuzná věcem jako Ultralyd a MoHa! a co se týče míry efekty k nepoznání znetvořeného zvuku kytary a basy, napadli mě až Sightings. Mars útočí hadr! Nejlépe se dalo přidržet bicích, bubeník hrál většinou dost hypnoticky, úderně, ovšem vzorec, který opakoval, byl dosti promyšlený a zajímavý i po technické stránce a postupně se vyvíjel. Zvuk opět parádní, hlasitý, ale zas ne nějak extra nepříjemně, bouralo to výborně.

mIZZY: Někteří jsme měli před spánkem geniální nápad vyžrat flašku Żubrówky, tudíž jsme si i po vydatném spánku zrovna nevyskakovali. Vratislav mám z minulého roku docela dobře prolezlou, tak jsem si zahrál trochu na průvodce a hlavně koukal po krámech, co mají dobrého k snědku a pití. Nakonec jsme nečekaně skončili v jakémsi steakhousu, kde se i vegetariánská část výpravy hodně slušně a za rozumný peníz najedla. Wojakům a podobným značkám jsem se letos raději vyhýbal, ale v místním obchodě se nám podařilo i mezi hromadou šílených piv sehnat jakousi black IPU a stout, při jejichž pití se člověk nemusel šklebit, jako když pije Gambrinus dochucený dvěma decilitry vodky. Stacja Pub také velmi překvapila. Jedná se o takové menší Zlý časy s pěkným dřevěným interiérem. Na čepu měli dvanáct (nejen polských) piv a výběr byl od IPY přes pšenici až po tmavé kousky velmi dobrý. Vše, co jsme ochutnali, stálo za to a dokonce se nám v hospodě zalíbilo natolik, že jsme se do ní v pauze mezi koncerty stihli ještě vrátit.

POINO a Staer opravdu hráli ve Firleji v malinkaté místnosti, která byla ještě menší než Final. Více než padesát lidí by se zde vešlo stěží. Usedám na zem půl metru před kytaristou, nohama se opírám o odposlech a při prvních tónech raději vytahuji špunty. Zážitek to byl z takto bezprostřední blízkosti každopádně zajímavý a o to více intenzivní. Poino zahráli zběsilejší, avšak technicky skvěle zvládnutý noise rock. Zpěvák sázel do skladeb text docela zajímavým způsobem a trochu mi svým frázováním připomněl Permon Balet Superstar. Na začátek nedělního maratonu určitě slušné.

Před začátkem STAER sedáme na ta samá místa jako předtím. Staer hrají stejně jako Poino ve třech, jen si tentokrát zhasínají většinu světel. Přiznám se, ze začátku jsem moc nechápal, o co jde, bylo to dost mimo, ale jakmile jsem se naladil na jejich vlnu, úplně mě dostali. Bubeník lámal naprosto šílené rytmy, kytarista hrál hódně hypnotické pasáže doplněné všemožným kvílením a u toho, co předváděl baskytarista s efekty, zůstával rozum stát. Pravděpodobně jsem ještě neviděl kapelu, která by si s baskytarovými efekty dovedla tolik pohrát. Když si baskytarista klekl, občas brnkl do strun, jen aby vygeneroval nějaký zvuk a začal si hrát s různými čudlíky na efektech, vyvalil jsem bulvy a zíral na něco, co předčilo většinu kytarových mágů. Na závěr, když kytarista hrál repetitivní, ale opravdu hypnotickou linku, jsem byl zcela vtažen a mysl odešla na výlet po cizích vesmírech. Opravdu velmi pohlcující a silný koncert. Zkoušel jsem si Staer pouštět ještě doma a moc to nefungovalo, naživo se mnou ale zacloumali pořádně. Sice se jednalo v mnoha ohledech o jiný, ale snad ještě silnější zážitek, než byli Supersilent. Tak to dopadá, když vám neznámá kapela, od které nic nečekáte, hezky naseká na zadek.

Jukl: Neděle byla diametrálně odlišná. Poino a Staer hráli v malém prostoru Firleje, někdo seděl, někdo stál. Tak nějak shodou okolností jsem seděl úplně vepředu kytaristovi pod nohama, takže jsem to měl víc než zprostředkovaně. POINO se odkazují spíš ke klasickému hektickému noise rocku, udržují si celou dobu čitelnou strukturu, mlátí do toho poměrně odhodlaně a mašinka jede flák za flákem. I přes nespornou kvalitu musím říct, že jsem už viděl a slyšel odevzdanější, brilantnější a energičtější noise. Nepřijde mi, že ze sebe dostali úplně všechno, ale třeba je to jen pocit. Když to srovnám třeba s Don Vito, kteří se (mě) na dvacetiminutovém prostoru dovedou víceméně umrtvit někde ke kómatu, tak bych hodnotil tak nějak… standardně.

STAER někde úplně jinde. Sice papírově taky noise rock, ale technicky a myšlenkou na jiném břehu oceánu. Bubeník valí kupředu, kytarista do toho pouští vazbu za vazbou. Výsledné plochy znějí proti Poino rezolutně a nekompromisně. Postupně se dojem z jejich přednesu stupňuje až k závěrečným pasážím, kde trochu netuším, jestli se mi ozývají jen v mojí hlavě, nebo je slyší i ostatní v sále. Ale podle všeho jsem si ty roviny nevymyslel, nicméně jsem je už toho dne někde slyšel hned několikrát. Nálepkou na efektu se fyzicky - a zvukovým projevem duševně - přiznávají k Noxagt a téhle norské šílené vlně zvukového diskomfortu.

AddSatan: „Předkapely“ (uvozovky na místě) tedy super, po cca hodinové mezeře se vracíme do Firleje na Stephena O’Malleyho a Keiji Haina. Ti hrají ve větším sále, nejvíc mi to připomnělo o něco málo menší Rock Café s trošku nižším podiem. Lidí rozumně (něco málo přes stovku?), takže jsme si mohli oba pány prohlédnout a jejich hluk nasávat pěkně zblízka. Oproti očekávání pouze společného setu, byl koncert rozdělen na tři části. První začíná sólově KEIJI HAINO, spolu s Merzbowem a Masonnou (alespoň pro mne) nejznámější jméno japonské noiseové scény. Bělovlasý a vždy černě obrýlený svéráz překvapuje hned na začátku, když místo harsh noiseového attacku začne jen zlehka cinkat kladívky na jakési kovové disky, které připomínají činely, zvuk se spíš podobá zvonkům nebo tibetským mísám, občas nad nimi po cinknutí „čaruje“ rukama, čímž jejich rezonanci lehce mění, v jednu chvíli se i docela rozjede a cinkání zintenzivní, aby se zase vrátil do klidnější polohy. Pomalu to začíná být rozpačité až nudné, a mírně rozpačitý je i na konci i potlesk publika. No, jako intro asi fajn, ale mohlo být kratší.

Po krátké pauze se zpoza hradby reproduktorů s průhlednou kytarou v ruce (nejspíš je teď v módě) vynoří STEPHEN O’MALLEY aneb polovička SunnO))) a celkem nepřekvapivě do nás začíná hustit typický SunnO))) drone/doom, což mě ale jedině těší. V rámci jejich tvorby by to patřilo spíše k té hodně klasické, primordiální, jeskynní poloze, po nějaké době strohého dronění začne Stephen hrabat do strun o něco častěji, lehce upravuje zvuk a smyčkuje, jednotlivé vlny se vrství, střídají a prolínají, ovšem pořád to má charakter hodně temné, sonické meditace, žádné velké zvukové experimenty. Většinu času mám zavřené oči a jen nasávám a užívám si tu zvukovou masu. K naprosté dokonalosti tomu chybí snad jen ještě o něco hlubší frekvence, o které by se normálně starala basa, ale i tak je to naprostá paráda. Zvuk byl mocný, z počátku jsem z opatrnosti nasadil špunty, ale postupně jsem je vyndal, nebyl to až takový extrém. Ani nevím, jak dlouho jeho set trval, ale přišel mi krátký, víc jak půl hodiny to nebylo. Oren Ambarchi byl loni naživo asi i o trošku lepší a zajímavější, ale i tak s O’Malleym sólově veliká spokojenost. Aplaus publika byl tentokrát už o poznání upřímnější.

Nakonec oba spojili síly ve společném setu. Nesetkali se takto poprvé, spolu s Ambarchim tvoří trio Nazoranai a vlastně to do jisté míry jako toto trio znělo, pokud si dokážete odmyslet Ambarchiho bicí (což je v tomto projektu vlastně celkem podstatná složka). O’MALLEY také tentokrát nehrál na basu, na kterou v Nazoranai normálně hrává, ale zůstal u kytary a tvořil na ní s pomocí laptopu a efektů spíše dark ambientně/droneový podmaz, který HAINO roztrhával a často přehlušoval noiseovými erupcemi ať už s pomocí celkem mocně zkreslené kytary nebo svých magických krabiček na hluk. Po většinu setu mě jejich improvizační spolupráce bavila, fungovalo to, k O’Malleymu nemám výtky vlastně žádné. Haino mě ale v některých momentech trochu štval, když nechal až příliš dlouho znít nějaký otravný pískot nebo jiný, většinou nijak se neměnící a nezajímavý zvuk až příliš dlouho a jeho pódiová prezentace byla chvílemi až srandovně přepjatá a teatrální. I dva jeho vstupy v podobě zpola křičené, zpola deklamované poesie na mě působily opět trochu rozpačitě. V zásadě šlo ale jen o několik míst, převážně mě ten šílenec vlastně bavil, zvláště pokud „čaroval“ na svých hlukových krabičkách, které fungovaly asi nějak podobně jako theremin (?) a občas z nich dostával fajnově vymazávací zvuky. Celkově až na pár výhrad dobrý, zajímavý set, i když O’Malley mě sólově pohltil víc a bavil mě soustavněji.

mIZZY: Keiji Haino a Sephen O’Malley už hráli v hlavním sále Firleje, kde hned po otevření dveří byly na pódiu nachystané jakési magické kovové talíře a všemožné efekty. Nacpu se tedy dopředu, abych si je pořádně prohlédl, kde už zůstávám po zbytek večera. Za chvíli nastupuje KEIJI HAINO, který „talíře“ rozezní. V průběhu jeho hry mě ani tolik nebavilo, jak vše zní, spíše mě zaujal jeho způsob hry. Krom kladívek používal hodně i ruce. Kovu se ale téměř nedotýkal, jen lehce nad něj položil ruku, kterou různě tlumil intenzity tónů. Osobně se mi to líbilo, ale spíše z té vizuální stránky.

Za chvíli nastupuje O’MALLEY, který se střídá s Hainem a začíná svůj kytarový drone. Z počátku spíše klidnější, docela tichý. Hudbu moc nešlo cítit, takže mohl být určitě mnohem více nahlas. Po chvíli se z dost minimalistických Sunn O))) díky vrstvení a použití pár efektů stává masivnější stěna a začíná fungovat. O’Malley používá i vyšší tóny, které člověka trochu probraly z kytarového hučení. Postupem času se do jeho hry dalo hezky vcítit a užít si ji, když však začala vtahovat nejvíce, bohužel ji utnul. Celkově byl jeho set dobrý, ale mohl být mnohem delší, hlasitější a intenzivnější.

No a na závěr oba dohromady. Jo, bylo to slušné. Nejvíce mě bavily pasáže, ve kterých oba pánové hráli na kytary, jelikož měl i O’MALLEY hodně prostoru. Nevím, zda to tak bylo v celém sále, ale jak jsem stál vepředu na Hainově straně, mnohem více jsem většinu setu slyšel právě jeho než Stephena, což mě trochu mrzelo. Když HAINO pouštěl bordel ze svých krabiček, kolikrát O’Malleyho různým pištěním překřičel, což byla škoda, jelikož mi kytarové pasáže připadaly nejzajímavější. Ony i Keijiho hrátky byly fajn, jak thereminová hra na krabičky, která byla trochu podobná tomu, co předváděl už v samostatném setu, tak i vokální vstupy. Mnohdy však šlo jen o to vygenerovat nějaký hluk bez vyššího významu a snahy vytěžit ze společné kolaborace co nejvíc. Více k pánům asi netřeba dodávat, vše důležité přede mnou už zmínil AddSatan.

Jukl: Na závěr opět něco jiného, tentokrát na stojáka ve velkém sále. HAINO párkrát cinkne, zpětně to vnímám jako zbytečný art, následuje sólo O´MALLEY, ten se rozjede a nepouští mě, bohužel přestane a čeká se na kombinaci obojího. Podle mě je škoda, že tahle část nebyla prostě plánovitě spojená, když Malý začal fungovat, tak to utnul a byla pauza. K následné kolaboraci nemám moc co napsat, účinkovalo to na mě hodně specificky, možná to na mě bylo místy trochu moc teatrální, ale to nic nemění na tom, že Haino je opravdu zvukový magor a bořič, když k tomu přičteme v tandemu bzučícího Stephena, byl zážitek tak trochu kosmický.

mIZZY: Všechny koncerty, které jsme měli v plánu, byly u konce, tudíž se šlo pomalu spát. Někteří jsme tedy ještě zvládli další návštěvu hospody a vypili Polákům některé speciály, kolem třetí ráno jsme už ale všichni okupovali postele na hostelu a po osmé se vydali na cestu k domovu.

Další skvělý výlet do Polska na skvělou akci. Nevím, jak to Poláci dělají, ale ještě jsem u nich nezažil špatný koncert, a to jak po technické, organizační či dramaturgické stránce. Ať už se jednalo o velký festival, blackmetalový koncert nebo klubové akce jako teď, vše bylo na jedničku. Když k tomu člověk připočítá příznivé ceny lístků, ubytování, jídla a pití a jako bonus přidá hezká města nebo i výšlap do přírody, vznikne z toho super výlet, na který se dobře vzpomíná. Jsem zvědavý, na jakou akci se vydám k severním sousedům příště, každopádně jsem si téměř jistý, že jí nebudu litovat; příští rok bude ve vratislavském Firleji opět Asymmetry festival - počkám na zveřejnění kapel, a pokud bude sestava lákavá, není co řešit, vyrazím tam milerád znova.

AddSatan: Oba večery na Avant Art festu splnily, v lecčems i předčily má očekávání, koncerty Supersilent, Stephena O’Malleyho a Staer patřily k těm, na které se nezapomíná. Prostředí i zvuk jak v Impartu tak ve Firleji musím hodnotit jako naprosto skvělé, v kombinaci s turistickými cíli, které jsme po cestě navštívili, to byl naprosto perfektní výlet. Uvidíme, co soupiska festivalu nabídne příštího rok, rád se do Wrocławi vrátím.

Cestopisné outro: Po cestě zpět nás ještě čekala návštěva zbytků pevnosti Fort Karola opět v PN Gór Stołowych, z pevnosti vlastně nic moc nezůstalo, ale ze skály na níž stávala, se nabízí krásný výhled na okolní hory a lesy, takže i tenhle bod výpravy stál za to.

Gorth: …a z Krakowa se po další probdělé noci vracím pro auto a Hainovce, poslouchám výčet Mizzyho předsudků, a úspěšně končím odyseu v Kolíně v dost nepoužitelném stavu.