Mylingar, jak tomu na black/death scéně dnes není až tak vzácné, jsou další z anonymních kapel, o kterých toho moc nevíme. Místo vytváření tajemného mystična k tomu, aby následně mohli vystupovat zahalení v kápích a předvádět rituály, nechávají plně promlouvat svou hudbu. Tito Švédové sice potenciální živé hraní někdy v budoucnu úplně nezamítají, ale stojí si za tím, že k tomu, aby svou tvorbou pořádně vyjádřili emoce hněvu a mrtvolnou atmosféru, není nutné zveřejňovat, kdo za kapelou stojí. Vlastně ani nepotřebovali zveřejnit žádné texty a snad nikdo kromě nich pořádně neví, jaký jazyk ve své hudbě používají.

V průběhu čtyř let ale zvládli prostřednictvím Amor Fati Productions vydat tři na sebe navazující koncepční nahrávky, které jsou kupodivu všechny velmi dobré. A jelikož nejsou ani extra dlouhé, dohromady mají něco přes sto minut, a sám je nejraději poslouchám vkuse od začátku do konce, rozhodl jsem se, že nebudu psát recenzi například jen na poslední album, ale pokusím se trilogii zhodnotit jako celek.

První EP Döda Vägar začíná celkem špinavě a brutálně hutně. Deathmetalové zářezy, za které by se nestyděly ani staré kulty, však dlouho nevydrží a Mylingar představí svou nejvýraznější tvář, kterou si mě totálně získali. Tu tvoří hodně výrazná, primárně deathmetalová, ovšem pestře proměnlivá rytmika s dostatečně vyfetovanými blackmetalovými riffy a ohavným vokálem. Dohromady na mě tenhle mix působí podobně jako třeba kombinace Howls of Ebb s Wormlust a vzpomněl bych si i na Libery od Blut Aus Nord. Někdo by zde mohl slyšet také některé z australských uctívačů smrti nebo anglické hatery lidstva, a to hlavně kvůli částečným odchylkám od ryze metalového žánru k sludge/doomu, nebo naopak grindově vyhrocené momenty. Zajímavostí je, že i přes značně extrémní a nepříjemnou hudbu dovedou být Mylingar rovněž skvěle chytlaví, a to nejen díky výrazné rytmice, ale taky díky zajímavým kytarovým vyhrávkám s dunivou basou. Ony ale i fest nasypané a hutné chvíle dovedou posluchače rychle chytit a donutit ho zběsile mlátit hlavou.

Druhá, tentokrát již řadová nahrávka Döda Drömmar začíná hlukovou stěnou a splašenou palbou hned ze samého začátku. Na první poslech překvapí téměř goregrindový vokál, z kterého se však časem vyklube spíše hodně ohavný growl se zajímavým frázováním než nějaké chrochtání. Těch nechutných vokálů, nebo spíše hrdelních zvuků, které připomenou šplouchající tělesné tekutiny, odplivnutí si a kvičení sice taky zazní nemálo. Nikdy to ale nezní vyloženě prvoplánově stupidní, i třeba chraptivé dýchání do mikrofonu slouží spíše k posílení celkového hnusu. S přibývajícími minutami a dalšími skladbami se kromě totálního nářezu objeví i klidnější a mnohem rytmičtější momenty, většinou protkány vkusně bzučivými blackovými riffy. Když však veškeré mlácení utichne a přijde čas na aspoň částečně melodické vyhrávky, většinou se jedná o předzvěst další pořádné masáže. Kytarové pasáže mnohdy působí dost chaotickým dojmem, o mathcorovém přístupu a přehnané komplikovanosti ale nelze vůbec hovořit. Výsledný efekt má na svědomí spíše ne úplně předvídatelné navázání některých kytarových pasáží na sebe, odlišná basová linka a taky celkové nazvučení. To sice pro někoho, kdo je zvyklý na křišťálový zvuk, musí být naprostý kanál, ve finálním mixu lze však všechny nástroje dobře rozlišit a dost možná je na dvojce nejčitelnější z celé trilogie. Když ale kytary valí šílené včelíny s lehkými disharmoniemi, k tomu, abyste se v nich pořádně zorientovali, nepomůže ani tupačkový rytmus místo rozlámaných částí.

Závěrečný díl trilogie se s posluchačem na úvod taky vůbec nemaže. Jednak obsahuje asi nejdivnější momenty ze všech tří nahrávek a také poměrně rychlý přesun od divokého tlaku po hutný doom se schizo riffy. Vše ale proběhne hrozně přirozeně a skvěle funguje až po závěrečné hlukové vyhrocení ve finálním desetiminutovém songu. Nevím, zda Mylingar na Döda Själar dospěli, pevně věřím tomu, že se od nich v budoucnu dočkáme ještě dokonalejších děl. Jde ale slyšet, že se více vyhráli a také si více ujasnili směr, kterým chtějí jít. Nebo to, že trojka zní nejuceleněji, je jen náhoda. Lze zde sice slyšet velmi podobné postupy jako na prvních dvou nahrávkách, ale místo většího skákání mezi jednotlivými pasážemi vše více plyne. A přitom těch divně rozsekaných částí, psycho kytar, i noise/ambientního podkladu je zde více než kdy před tím. Jistá proměna lze slyšet i ve vokálu. Místo hnusného chrchlání je blíže nenávistnému řevu či jekotu a hudba díky němu zní více zle než nechutně. Svůj xicht, který kapela představila už na prvním EP, si ale nadále uchovává, a to i přes větší množství disonantních prvků. Žádná moderní vykrádačka francouzské scény, ale originálně provedená a chytře složená úcta metalu smrti, která dovede být skvěle chytlavá, brutálně agresivní, částečně podivná, hutná, a zároveň to nezní, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Mylingar se zkrátka povedlo skombinovat prakticky vše, co mám na extrémním metalu rád, a toho si u nich cením úplně nejvíc. Pro mě jeden z nejlepších objevů za poslední dobu.