Drobnější formát EP těm hodně rigidním žánrovým nahrávkám podle mě svědčí lépe než dlouhá deska. Když má EP navíc přes třicet minut, takže dokáže i vybudovat atmosféru, je to pro mě asi ten optimální formát. Ossuaire je přesně taková vyhraněná žánrová záležitost, která pracuje s atmosférou. Půltónové posuny mollových akordů jako z učebnice jsou páteří jejich tvorby. Lehce je načechrá epický dozvuk ve finální skladbě Cénotaphe.

Dvě dlouhohrající desky Ossuaire, které dnes recenzovanému EPku předchází, jsou nazvané Premier Chants a Dernier Chants a dodejme k nim, že žebříčky, a to ani ty ryze blackmetalové, nevzaly zrovna útokem. Dnes si nevzpomenu ani ň ani jedné z nich. Když jsem se pro účely recenze snažil nějakou vzpomínku namátkovým youtubovým poslechem vyvolat, bylo to natolik neuspokojivé a zbytečné, že jsem si radši ještě jednou pustil aktuální EP Triumvirat. To je totiž, ačkoli na stejném půdorysu, vystavěné pro mě docela uspokojivě.

Hraje se v podstatě to samé, ale EP mi připadá údernější, zábavnější, lépe nazvučené a možná dokonce i lépe zahrané. Ve své prostotě mě jednoduše baví. A sázel bych, že bude bavit i vás, pokud přesně víte, pro co si jdete, protože Ossuaire vás určitě nechtějí ničím překvapovat. Je to tremolo picking a blast beaty, kromě kterých tu najdeme i nějaké ty pomalejší pasáže, které pomáhají budovat atmosféru.

Zvuk je na hranici raw blacku a klasického black metalu druhé vlny, i ten přispívá temné atmosféře stejně jako velice kvalitní vokály, pochopitelně vlastenecky ve francouzštině. Takže těžko nepřipomenou Nécropole nebo Cénotaphe, a samozřejmě i své kolegy z quebecké blackové raw scény. Tam mám sice jiné favority jako Cantique Lepreux, na které si v blízké době taky jistě najdu čas, protože taky vydali zajímavé EP, nebo Délétère nebo Fortresse. Ossuaire v kontextu téhle scény patří k těm melodičtějším spolkům, které se ale nevzdávají divokosti a nejdou tančit v břízách ke studánkám, pořád je to rouhání a pořád je dost slušný black.